Kdy a jak ses poprvé setkal s tématem okupace?
Jsem ze Žižkova, z rodiny filmových průkopníků a naše rozvětvené příbuzenstvo je možná zajímavé v tom - ptáš-li se na odboj - tak tři naši příbuzní byli zastřeleni v heydrichiádě, dva za poskytnutí pomoci členu komunistického odboje a jeden byl popraven za spolupráci se skupinou Balabán-Mašín-Morávek. A aby výčet byl úplný, tak naše tetička - tedy žena, která si vzala našeho bratrance - byla čistokrevná Židovka a zachránila se poblíž Varšavy ze shromaždiště, které měly jednotlivé transporty do Treblinky. Její rodiče i sourozenci tam zahynuli. Ona tím, že to nějak tušila, zkrátka uprchla. A podařilo se jí to. Byla mladá, hezká, získala i nějaké falešné papíry. Někdy od začátku roku 1943 byla totálně nasazena poblíž Berlína. Tam se seznámila s naším bratrancem. Trošku to pak překročilo jeho plány, protože nakonec ona dostala jeho, a po válce byla svatba... U nás doma se o válečné době velmi často mluvilo, takže hned jak jsem začal vnímat a poslouchat, to vše na mě působilo. O lidech z heydrichiády se u nás doma mluvilo s velkou úctou.

Kdy ses do tématu ponořil hlouběji?
Já nejsem historik, ale právě proto, že jsem chtěl vědět něco o mých příbuzných. Navíc v té době - 70. letech - v prostředí, v jakém jsme tady za minulého režimu žili, tohle byla oblast, v níž jsem si mohl hledat nějaké záchytné morální body - prostě hledat a nacházet lidi, kterých bych si mohl vážit. Ať už ještě žili nebo už nežili. A začal jsem je hledat právě v členech domácího a zahraničního odboje. Obrátil jsem se tehdy na spisovatele Jaroslava Andrejse, jenž v roce 1947 vydal úžasnou knížku, první o heydrichiádě - „Za Heydrichem stín". Po osmačtyřicátém byl v nemilosti u režimu, ale kniha byla velmi dobrá a u nás ji patřilo čelné místo v rodinné knihovničce. S úžasem jsem zjistil, že tenhle autor žije, vyhledal jsem ho a byl velice vstřícný, příjemný, i když hned varoval. Říkal, samozřejmě s jistou nadsázkou „Nezačínejte si s heydrichiádou, to je droga, vím, o čem mluvím. Zachvátí-li vás, už vás to nepustí!" Pan Andrejs, jenž napsal asi 19 knížek, jednu lepší než druhou, některé týkají se období heydrichiády, byl velice pečlivý a svědomitý. Já si ho vážil, protože psal tak, že nikdy nemusel své knížky ideologicky přepisovat, předělávat.

Pokračoval jsi nějak v tom, co dělal tvůj tatínek a strýc?
Pokračoval - by bylo asi silné slovo. Ani to nešlo, protože byli podnikatelé se vším všudy, ale v čem jsem mohl pokračovat - oni byli prostě šílenci do všeho, co se týkalo filmu. Zažil jsem ještě v 50. letech chvíle, kdy se u nás nějací ti filmaři doma scházeli. Celé hodiny dokázali debatovat o věcech, možná pro spoustu lidí nezajímavých - jestli ten či onen film je dobrý či špatný, jestli maltézský kříž je z tohoto nebo onoho projektoru, mluvili o filmových tvůrcích, hercích. Samozřejmě jsem si vyposlechl řadu příhod i různých zajímavostí. V této souvislosti si představ, že já byl vlastně prvním konfidentem STB... Tedy málem! Byly mně asi tři nebo čtyři roky, některá slova jsem neuměl ještě dobře vyslovit. Místo rohlík jsem třeba říkal lolík, místo cibulka pedulka, a tak podobně. Maminka byla jednou předvolaná na výslech. Měla policejním úředníkům vysvětlit, kdo všechno se to vlastně u nás doma schází... Nebylo to poprvé ani naposled, maminka už věděla, jak na to. Byla v konspiraci zkušená, tak si mě jako dítě vzala do náručí, jako to dělaly cikánky, aby dítě řvalo na úřadě a úředníky to obměkčilo. Vím, že mě posadili na chodbu, maminku vzali dovnitř, ale za chvíli jsem slyšel křik. Já v domnění, že na ni policajti křičí, jsem tam prostě vletěl. Vyšetřovatel hned na mně - „To já nekřičím, my si tady s maminkou jen povídáme... Víš co, tak si tady sedni." Přestal si mě všímat a na maminku „ Tak, kdo k vám ještě chodil?" Maminka tam něco povídala a já na to „Pan Pipela „ - ale on ten policista mě naštěstí vůbec neposlouchal. Když jsme vyšli ven, tak maminka - ačkoliv alkohol vůbec nepila - hodila do sebe velkého panáka, protože já prozradil něco, co ona by ani mučením prostě neřekla. Ten „Pan Pipela" byl ve skutečnosti „Pan Klicpera". Pochopitelně maminka tam tehdy málem omdlela...

Jak jsi začal s muzikou?
Muziku jsem měl vždycky strašně rád. Filmy jsme měli doma i hudební a jako jeden z mých nejoblíbenějších - to už v těch čtyřech, pěti letech - jsem miloval film Rhapsody in blue. Znal jsem tón od tónu, to jsem si zpíval a naši se tím chlubili. Byl jsem dost ovlivněný filmovou hudbou. Když jsem v roce 1960 vstoupil do oddílu Jaroslava Foglara (mimochodem už tehdy to byl nejstarší a doposud je nejstarším skautským oddílem v Čechách), měl tradici i v písničkách, pocházejících ze skautských, lidových ale i trampských zdrojů. V oddíle se často hrálo a zpívalo. Jistě, byla období kdy hůř a kdy lépe, to podle toho, jaké členstvo se tam momentálně sešlo. A já, který přišel v tom roce 1960, jsem zažil celkem dobrou, schopnou partu. Minimálně dva, tři hráli na kytaru, navíc tam byli vysokoškoláci, kteří už odrostli oddílu a nosili třeba písničky ze Semaforu. Najednou jsem slyšel „To všechno vodnes čas" a to byl úžasnej hit. Už ani přesně nevím, co to bylo za rok, snad 1961, ale vím, že se mi to moc líbilo. Zapojoval jsem se, pár akordů i na kytaru se naučil. Jak jsem vyrůstal, měl jsem občas i menší různice s Jestřábem-Foglarem - byl jsem totiž takový skautský fundamentalista, zatímco Jestřáb, jenž byl pod kontrolou StB, při vyslovení slova skaut omdléval, já přicházel na oddílové výpravy se skautským opaskem... a pořád tak nějak provokoval, protože jsem v tom spatřoval něco, co bylo protirežimní. Bylo to z dnešního pohledu směšné, ale tak to bylo. Asi v roce 1967 jsem z oddílu odešel - ne že bych se s Jestřábem nějak pohádal, ale po sedmi letech činnosti jsem měl pocit, že už jsem tam prožil všechno. Spíš jsem inklinoval k partě kluků, kteří byli rovněž odrostlí z oddílu a založili trampskou osadu Zlatý horizont. Stále častěji jsem vynechával schůzky v oddíle a jezdil raději na jejich divočejší trampské akce. To vše mě zajímalo víc, i když mělo i negativní stránky. Začal jsem s nimi hulit, chodit na pivo, a podobně. V osadě skoro všichni hráli nějak na kytaru, takže když se u táboráku zpívalo, bylo to pěkné. Ale já tam seděl jako dřevo, protože jsem nic neuměl. Chtěl jsem pochopitelně taky hrát. Ale už ne tolik na kytaru, protože to uměli všichni, ale na banjo. V té době jsem se totiž seznámil s Pepíkem Šimkem, který v té době bydlel ve Fibichově ulici taky na Žižkově. Tak jsem k němu začal docházet a on mě seznamoval s americkou lidovou poezií, bluegrassem a tak. Byl toho sám plný, uměl o tom vyprávět, navíc to byl strašně příjemný kluk a velmi jsme si rozuměli. Pak se stala jedna věc: můj bratr docela dobře válel anglicky. A někdy v jedenáct v noci mi zavolal Marko Čermák, jestli nevím o někom, kdo umí anglicky. „Představ si - přijel americký banjista Bob Yellin!" To jméno mi nic neříkalo, ale Marko věděl svoje. Dopadlo to tak, že jsme se sešli v Park hotelu, kde byl Američan ubytovaný. Marko tam na nás čekal, přijel tam i Šimek a Vyčítal a my jsme viděli poprvé banjistu - živého, který hrál pravý bluegrass. Já jsem ale ještě nehrál na banjo, zato Marko koukal na Yellina z deseti centimetrů na všechno, co Bob dělal. Předváděl skvělé party, které jsme měli naposlouchané z desek. Hrál prostě úžasně, málem přitom jakoby zíval, prostě bylo to něco. Druhý den měli Greenhorni natáčet svoji první desku... Abbilene a Zatracený život. To bylo pro Marka úplně zdrcující. On si totiž kdysi své banjo postavil podle nějakého plakátu zpěváka Pete Seegera, jenž ale používal nikoliv bluegrassové, ale folkové banjo, kde všechno je jinak. A tak Marko si nějak dovymyslel nějaké ladění banja... Najednou se mu ani nechtělo nic natáčet, ale stalo se. Podle mého názoru je to jeho banjo v Zatraceným životě jedno z nejlepších, co v životě natočil. Mně banjo, jako nástroj zcela uchvátilo. Každého jsem asi děsně otravoval, protože známým zlozvykem banjistů je, že pořád pikují...

Je něco, cos mi neřekl - proč to vyhrálo banjo?
Já jsem měl pořád před očima lidi, kteří to banjo ohromně ovládali. Jednak jsem měl vždycky rád swingovou a dixilandovou muziku. Pak to byly staré anglické filmy s Gerogem Fornbym, a potom to byl Franta Turek s Junior dixilendem a také Waldemar Matuška a vůbec Divadlo Semafor s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem.

Měl jsi představu, kam až se dostanou Taxmeni?
Vůbec. Vždyť ta motivace byla, jak jsem se již zmínil - abych si vůbec s klukama zahrál u táboráku. To bylo tehdy moje největší štěstí. A pořád všechno nějak narůstalo. Kluci, ze kterých jsem sestavil první ansámbl, tak ať je to jak je to, všichni jsme byli absolutní diletanti. Sháněli jsme kontrabasistu. Tehdy to byla asi úplná drzost, když jsem říkal bráchovi - pojď si s námi zahrát - protože on country zrovna nemusel. Byl swingař, jazzmen. Na tom byl vychovaný, ale nakonec se nechal umluvit, takže jsme měli výborného kontrabasistu. Jenže v září 1968, v důsledku sovětské invaze 21. srpna, emigroval i s rodinou do Kanady. Já jsem pro změnu odešel na vojnu, kde jsem založil kapelu. Po skončení vojny jsem z ní přivedl Pepika Blažejovského a Otu Janovského-Bandasku. Tak nějak se počítalo, že budeme trvat rok, maximálně dva...Když dneska slavíme 40 let, je to až neuvěřitelné...

Vy jste to pak na čas rozpustili?
Ano. V roce 1979. Ale nebylo to naráz. Já jsem tu muziku a kapelu měl strašně rád, ale některé věci už se nedaly překousnout. Mám na mysli všechny ty přehrávky, všechny ty úřední požadavky, i to, že jsme byli přejmenováni na Krajánky. Ne, nerozešli jsme se ve zlém. Ještě jsme natočili malou desku pro děti. Blažejovský s Bandaskou odešli do Pacifiku, nejdřív na hostovačku, pak natrvalo. Až v roce 1987 jsem ale zase začal koketovat s myšlenkou, že kapelu zase nějak sestavím. To se postupně stalo!

Kdy emigrovala Karla Vosmanská?
Poměrně pozdě, tak nějak 1985. Párkrát tady po roce 1989 byla, sešli jsme se, ale ona se na mně prý zlobí, protože si přečetla knížku „ Taxmeni aneb Hledání country grálu" a prý má pocit, že to tam popisuji jinak, než to vidí ona. Nevím, já jsem to tehdy napsal podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. Asi dvakrát jsem jí poslal psaní, ale neodepsala mi.

Máte písničku o generálu Fajtlovi. Komu jste ještě hráli?
Desítkám, snad stovkám lidí ze všech front. Jen namátkou: válečným parašutistům Rudolfu Krzákovi, Rudolfu Pernickému, plukovníkům Čestmíru Šikolovi a Jaroslavu Klemešovi nebo letcům Aloisi Šiškovi, Františku Peřinovi, plukovníku Václavu Strakovi z Obrněné brigády, Vladimíru Paličkovi z východní tankové brigády.

Napsal jsi tři tlusté knihy o hrdinech našeho odboje „ Někomu život, někomu smrt".
Teď musím být poněkud neskromný - napsal jsem ne tři, ale čtyři tlusté knihy - ještě bych zmínil knihu Heydrich. Ale jako úplnou prvotinu jsem stvořil Akci Atentát. Byla to taková útlá knížečka, která odstartovala to, že jsem se pustil do trilogie o našem odboji. Nikdy jsem nemyslel, že tohle z toho vznikne. Knížka Taxmeni aneb Hledání country grálu vznikla tak, že náš tehdejší manažer Vláďa Císař přišel s tím, že se blíží 30. výročí kapely a je potřeba napsat jakousi historizující zprávu, v podstatě pro sponzory - kdy a proč jsme vznikli. Tak jsem začal. Když jsem toho měl asi deset listů, přišlo mi škoda tohle nedat, támhleto nedat, o tomhle se nezmínit - prostě nakupilo se to, a tak vznikla knížka. A to ještě nevíš, že když mi bylo deset let, napsal jsem svou úplně první knihu, která se jmenovala „Příšerná kniha", měla dohromady tři stránky a byl to horor! A to doslova! Ještě ji někde mám. Je to rukopis psaný rukou. Mí sourozenci z ní často citovali a vždy se přitom potutelně smáli. Já jako dítě to myslel křišťálově čistě, ale oni má slova a větné formulace chápali jaksi dospělácky dvojsmyslně...

Píšeš něco dál?
Můj nejstarší bratr, což je chodící kinematografický slovník, má celoživotní dílo, jakousi autobiografii biografů. Je mu 75 a měl jsem pocit, že své dílo možná ani nedokončí. Mimochodem rodinný filmový archív, kde jsme měli všechno unikáty uloženy, v červnu 2008 zcela vyhořel! Takže teď mu maximálně pomáhám, aby mu to v nakladatelství Academia co nejdříve vyšlo.

O tom, jak se náš stát zachoval po válce k mnoha svým hrdinům se napsalo hodně. Co si myslíš o dnešním stavu?
Já nevím, co bych k tomu řekl. Jsem z toho celý takový na rozpacích. Nechci opakovat takové ty tisíckrát vyslovené věty, že minulý režim se k nim zachoval tak či nějak. Řekl bych však, že to dneska není o moc lepší. To, že dnešní úředníci přiznali důchody nebo politici čas od času připnou nějaký ten metál, no, to je jen dobře. Ale jaksi mám pocit, že to je zatraceně málo. A to především z morálního důvodu. Já byl u toho, kdy se bývalí veteráni, tihle čestní lidé, po listopadu 1989 sami nabízeli, že chtějí ještě něco pro republiku udělat. Nabízeli své služby. A byli to kolikrát opravdu odborníci - třeba takový plukovník Pravomil Raichl. Ten by se nechal raději zastřelit, než by dopustil nějaký podvod, nějaké tunelování. Byli ještě relativně ve formě, ale naši politici na jejich nabídky v podstatě plivli. Já dneska chápu - proč! Copak by mohl být bývalý hrdina čestným dozorčím nějaké banky? Copak by se pak dala vytunelovat? Ne! Takže tihle hrdinové byli trošku lacině ověšeni metály. Ale to nebylo přeci to, co je vnitřně motivovalo. Takový generál Rudolf Krzák nepotřeboval víc peněz, víc metálů. Naopak - vždyť ten veškeré své peníze posílal na fond legionářů. Žil neuvěřitelně skromně. Já byl u něho v Poděbradech. Jedl jen lučinu a brambory. V podstatě toužil nemít nic. Měl svůj byt téměř jako celu, jen kovovou postel, nad ní americkou vlajku, protože tu mu věnovala Shirley Templová. Na stolku měl akorát knížky a nic víc. Byl to jeden z posledních českých rytířů ducha. Rudolf Krzák se skutečně několikrát díval smrti do očí, ať jako parašutista v Itálii, nebo ke konci války na východní frontě. Když se jako kapitán vrátil do Čech, dozvěděl se, že téměř všechny jeho rodiče, sourozence a příbuzné Němci zamordovali, že vrahouni z klatovského gestapa jsou uvězněni v plzeňské věznici. Jel se tam s džípem podívat. Stráže z Revolučních gard srážely podpatky a salutovaly, když na jeho hrudi viděly válečná vyznamenání. "Pane kapitáne, tady máte pendrek a dělejte si s těmi sviněmi, co chcete" říkali. Kapitán Krzák vešel do místnosti. Na zemi spatřil doslova hromádky neštěstí. Ano, byli to bývalí gestapáci. Ale to už ani nebyli lidi, jak byli pomlácení a pomordovaní od těch revolucionářů. Pár okamžiků se kapitán na ty ubožáky díval, pak vrátil pendrek, otočil se o 180 stupňů a odešel...

Jan Dobiáš