Nás lidi vždy zajímaly ty „nej“ věci. Chceme vědět, které místo je nejvyšší, které nejhlubší, které moře je nejrozsáhlejší. O ty průměrné věci, či dokonce ty, které jsou na druhém místě, se zkrátka většina z nás příliš nezajímá, i když mohou být podstatně zajímavější. Kdo z nás by například dovedl říci jméno a výšku druhé nejvyšší hory na světě? Jen málokdo.
Není proto divu, že nás již odedávna fascinuje Mariánský příkop, který je nejhlubším místem na zemi. Jeho hloubka je přibližně 11 km. Tato se však neměří od mořského dna v oné oblasti, nýbrž od hladiny moře – podobně jako výšku hory máte uvedenou v metrech nad mořem, nikoliv nad okolní krajinou.
To zajišťuje, že bude nalezeno skutečně to nejvyšší či nejnižší místo, a nebude ovlivněno tím, jak moc je jeho výška či hloubka odlišná od jeho okolí. A vzhledem k tomu, že hladina moře je vcelku konstantní veličina (i když i ta je na různých místech světa mírně odlišná), používá se jako výchozí bod měření právě ona.
Poměrně zajímavý je i způsob vzniku Mariánského příkopu. Nachází se totiž na hranici dvou litosférických desek, které se od sebe v minulosti poněkud vzdálily. A na tom místě vznikl právě Mariánský příkop.
Ten je místem s extrémními podmínkami, kam není snadné se pro lidi dostat, i když naše čím dál vyspělejší technika nám v tom rozhodně pomáhá. Hlavním problémem, se kterým se zde potýkáme, je obrovský tlak vody. Zdejší ekosystém se tomuto prostředí přizpůsobil, znamená to však, se nemohou smísit s jinými druhy, a naopak. Tím si toto místo zachovává svou unikátnost.
Je samozřejmé, že jeho hloubka není konstantní, nýbrž se neustále mění. Nepůsobí zde jen již zmíněný pohyb litosférických desek, nýbrž také vodní eroze či spad předmětů z nižších hloubek, které se zde rozkládají a vytváří další vrstvu pokryvu. Proto nelze mluvit o konkrétní hloubce například v centimetrech. Navzdory tomu je však velmi nepravděpodobné, že jej v nejbližší době něco překoná.