Tak jsem točil rozhovor u paní Jiřiny Švorcové. Tentokrát nešlo o předrevoluční a porevoluční nářky, ale vyptával jsem se jen a pouze na Ženu za pultem. Paní Jiřina v závěru natáčení a pěkně na kameru vystřihla jednu půvabnou báseň Josefa Kainara. Umí to. Ta báseň mi ležela v hlavě několik dní. Až to přišlo. Nacházím se v nákupním centru Nový Smíchov a mám hodinu času do začátku schůzky. Vstupuji do jednoho z největších knihkupectví v Praze. Tady mají Kainara na tuty. Po chvilce hledání se obracím na prodavačku. Intelektuálka jako vystřižená z reklamy na čajovnu Slunce. Tmavá batikovaná sukně, laciná bižuterie na krku, na levém oku devět a na pravém jedenáct dioptrií a culík. Nemám sebemenší pochybnost, ta mi pomůže. „Slečno, máte nějakou poezii od Kainara?“ říkám rezolutně. Madam batikovaná si mě změřila dost ostrým pohledem. Škaredé holky bývají hodné, ale tato výjimka potvrzuje pravidlo. „Jestli chcete, podívám se do počítače,“ vysoukala ze sebe velmi neochotně a začala ťukat do klávesnice „K-a-i-n-a-r... Jo, jak se jmenuje křestním?“ řekla. Nevěřím vlastním uším: „Josef, Josef Kainar,“ dodávám. Ovšem slečna od knížek vybaluje ještě větší kalibr: „To Josef se píše se s nebo se z?“ Nezmohl jsem se na slovo, ale prodavačka vysvětlila: „Kdyby to byl Slovák, tak se píše Jozef se z, né?“ Kdyby byl Slovák, tak asi jo, říkám, a přemýšlím, jestli mám v tašce Lexaurin. Po pár minutách hledání v komplu mi slečna prodavačka přednáší výsledek: „Tak ten váš Kainar tady není žádnej, ale už máme Zvěřinu – Pravda z VyVolených.“ Beze slova se otáčím a odcházím a ve slečně se probudilo srdce prodavačky. Ještě jsem za sebou, jako by z dálky, slyšel...: „Ještě je tady novej životopis Lucky Vondráčkové nebo Jak to bylo doopravdy s Lunetikem...“ Zlatá bába Švorcová... X.