U našich sousedů se ovšem jmenuje „Pán Salafadka a pán  Špajdlička". Kavárnu - tedy aspoň její část - obsadily děti, usadily se na zemi kolem autorova stolku, maminky se ověsily  kabátky a bundičkami a sláva mohla začít. A začala,jak jinak, dětskými dotazy.Zdeněk Svěrák se přiznal, že když napsal první část, bylo mu 36 let a jeho děti byly malé. Když dopsal zbytek, už mu bylo roků 74. To ilustrátor knížky Jiří Votruba potřeboval na obrázky měsíc.

Zdeněk Svěrák se zatetelil, protože prý už mu dlouho nikdo neřekl"Pane učiteli", což se tady stalo, a tak mohl malým posluchačům  vysvětlit, že chtěl svým  dětem napsat něco, čemu by se smály.  A i  k tomu  došlo, protože než si autoři a  rodiče knížky z nakladatelství Albatros přiťukli a než dětem přinesli k přípitku čaj, přečetl Zdeněk Svěrák začátek  o tom, jak se pan Buřtík s panem Špejličkou seznámili a co následovalo. Fotografové se mohli ucvakat, děti udělaly kolem autora hrozen a vážnost si zachoval jen černý kůň před kavárnou, který vypadal, že má na hřbetě hřebíky jako bývá ochrana před holuby,ale byl to optický klam, za který mohly pruty před koněm.

Jan Dobiáš