Ještě méně nápadní byli fotografové otec se synem Zdeněk a Michal Thomovi a pisatelé Soňa Thomová a Martin D. Antonín, jinak všichni čtyři autoři spanilé publikace „ 101 nejkrásnějších domovních znamení Prahy", která se právě tady měla pokřtít.

Víťa Ebr, moderátor slavnosti, na přeplněném balkónku, či jak nazvat vyvýšené místo nad řadami knih, nikoho nepřekvapil, byť začal nečekanou informací, že „Autogramiáda právě skončila!" Jiří Tichota - ještě než položil ruce na struny - pravil, že jako důchodce může mluvit pravdu a nebudou tedy se Zdenou hrát žádné pražské balady, jak bylo na plakátě. A hned zaútočil na autory knihy, kvůli které přišlo tolik lidí, že bydlí v Praze už spoustu let, ale žádné z těch znamení neviděl ! Pak už hrál, Zdena krásně zpívala spirituál Zlatá klec na slova Františka Novotného a mačkající se usmívali. Slavnost začala.

Vráťa Ebr představil fotografa Zdeňka Thomu řadou jeho zápisů, které mu tento umělec poskytoval od roku 1986, a skončil jeho oblíbeným citátem: "Všude dobře - Thoma nejlíp!"

Zdeněk Thoma, který se asi nejvíc proslavil svými fotografickými knihami o Japonsku, pak uvedl  dva kmotry: Doc.Ing. Ivana M. Havla a PhD Doc.PhDr Martina Matějů.Ivan Havel se také distancoval od  plakátu, který sliboval jeho hodinovou přednášku, zato zaplnil mozky svých posluchačů statistickými údaji o pražských znameních, kde se např. 19x vyskytuje číslice tři, celkem 50 živočichů, z květin 12x růže, z lidí třikrát divý muž , jen jednou anděl  apod.

Martin Matějů moc hezky promluvil jak o knize, tak o jejích autorech, připomněl krásný výraz „Mateřská znamení Prahy" a skončil verši Edgara Allana Poea. Jiří Tichota se inspiroval připomenutým mateřským znamením, dodal, že k Praze vždycky patřila Vltava, jako k písničkám voda a řeky a se Zdenou roztesknili posluchače písničkou Teče, voda, teče.

Vráťa Ebr pak pozval ještě podkmotry - keramičku Olgu Hudečkovou a jejího muže Mirka a všichni společně si štrngli nad objemnou knihou, kterou by skutečně byl hřích polévat, byť dobrým vínem.

Jak řekl Ivan Havel - už je zaplaťpánbu za námi doba, kdy jsme chodili s hlavou sklopenou, aby nás nepoznali nebo s pohledem do nebes, zda bude pršet či ne, teď už jsme se naučili dívat se do očí, jestli nepotkáme někoho známého a zbývá tedy pozvednout zrak  kousek nad hlavy protijdoucích, abychom viděli, co krásy a zajímavosti je na domech, které jsme si zvykli míjet bez povšimnutí.

dobi