Měl několikanásobné štěstí:  krátce před jeho příchodem byla  tato vesnička teprve  otevřena turistům,  právě ve dnech, kdy tam pobýval, slavili vesničané svátek, který se posléze po úmrtí místního lámy přestal slavit, ale Zdeněk stačil svým aparátem pořídit slušnou dokumentaci a ještě ke všemu se mu ve stejném roce v Praze narodil syn Michal.

Dnes jednatřicetiletý absolvent kulturologie na Filozofické fakultě se potatil, je také fotografem a publicistou a stejně jako jeho otce ho to táhlo do Himalájí a do Asie vůbec. A jednoho krásného dne se vydal do Manangu a kromě svého fotografického nádobíčka měl i štůsek otcových černobílých fotografií. Obrázky po bezmála třiceti letech - během nichž se z vesničky na úpatí Annapúrny, kam se dá dojít jen po pěti dnech pochodu od posledního dopravního bodu, stalo turistické centrum, kterým denně prochází 100 - 200 turistů z celého světa na cestě k 13. nejvyšší hoře světa - způsobily hotový poprask. Aby ne, když mnozí se na fotkách poznali, jenže z děvčátka je dnes babička, spousta lidí na fotografiích už není mezi živými, ale

jejich příbuzní nebo známí  si je pamatují. A tak jsem se zeptal:

Čí to byl nápad, porovnat fotografie, mezi nimiž je třicet let ?

Zdeněk Thoma: Dostal jsem se do vesnice pod Annapúrnou a nafotil tam spoustu fotografií. Asi 12 patřilo mezi ty moje nejpublikovanější, ale z Manangu to nikdo nevěděl. Michal jezdil  od roku 2002  do Nepálu se mnou , pak začal dělat průvodce a říkal jsem mu  -  až půjdeš do Manangu, vezmi nějaké  moje fotky s sebou, zkus nafotit ty lidi. To je taková moje metoda - vrátit se po nějakém čase a vzít sebou staré fotky, tak můžeš navázat bližší kontakt. Michal se tam dostal po 29 letech, měl sebou 88 černobílých pohlednic.

Michal Thoma: Ukázal jsem je nejdřív třem postarším mužům, za chvíli bylo na návsi půl vesnice.A příběhy - při pohledu na fotky - se jen sypaly: tenhle žije v Káthmandú, tenhle už nežije, tady ten, jak drží ruce na pluhu,už má jen jednu ruku, protože druhou si ustřelil...No a já jsem fotografoval.

Neshodli jste se v něčem ?

Zdeněk Thoma: Ježišmarjá, to je furt. ..Já bych chtěl tohle zvětšit na 50x60, Michal tvrdí, že by to neuneslo, pak zase třeba zjistím, že on ani neumí zvětšovat tou starou metodou...

Co bylo nejtěžší vyfotit ?

Zdeněk Thoma: Já měl kliku, že se zrovna konaly  slavnosti, které pak skončily a nebyly.

Michal Thoma: Nejtěžší bylo nafotit původní architekturu, protože baráky vypadají pořád stejně,ale přitom  jsou to jiné baráky, než jaké fotil otec. Také jsem chtěl fotit ze stejného úhlu jako otec, jenže ono to nešlo, protože tam najednou třeba byla propast. A tak se ukázalo, že nejzajímavější byli lidé.

Potřebují vaše fotografie komentář ?

Zdeněk Thoma: Potřebují, protože divák by se měl dozvědět, že  holčička na žebříku na mé fotografii a zralá žena, či spíš babička vyfotografovaná synem, je jedna a táž osoba...

Dvojice fotografií na stěnách restaurace Dahab je také opatřena papírky s texty a je moc pěkné si v nich číst. Dokazují, jak třicet roků může znamenat hodně nejen na úpatí Annapúrny. A autoři pokorně přiznávají , že nebýt turistického ruchu a závanu globálního světa až do zapadlého himalájského údolí, možná by už Manang ani neexistoval.A protože jsou nejen fotografové ,ale i cestovatelé, naloží si příští rok asi 15 kilogramů fotografií na ruksaky a vydají se do Manangu.

Jan Dobiáš