Oba vždy měli (a stále  mají) své vlastní hudební aktivity: J. Pospíšil je přes 30 let kapelníkem netradiční malé dechovky ŠŤÁHLAVSKÁ ŠESTKA, účinkuje se svojí ženou Renátou a dětmi Pepíčkem a Renátkou   v rodinném projektu ORIGINAL  HARMONIKA FAMILY, pro ČT připravuje a moderuje  již 5 let cyklus pořadů  „Za vesnickými muzikanty", atd.  M. B. Karpíšek má nejen svůj staropražsky laděný ŠVEJK-BAND, s nímž už objel doslova půl  světa, ale i historické komorní těleso COLLEGIUM FIDDLE DOLCE, píše písničky pro různé kapely i pro divadelní představení. Důležitá je však pro oba spolupráce v PLZEŇSKÝCH PEPÍCÍCH, která začala už počátkem 90.let. Tehdy slavili úspěchy především v Německu, ale i ve Švýcarsku či v USA, kam se vydali v roce 1996 na WORLD FEST - nejrozsáhlejší festival lidové hudby na americkém kontinentu, konaný v Silver Dollar City v Missouri. Měsíc tehdy strávili (ještě spolu s plastickým chirurgem MUDr.Vlastimilem BURSOU, mistrně ovládajícím vozembouch ) na amerických pódiích a slavili úspěch za úspěchem. Pak se  jejich cesty na chvíli rozdělily - každý šel za hlasem svého muzikantského srdce - aby se vloni opět spojily. Nejčerstvějším přínosem této spolupráce je právě úspěšně skončená hudební mise do daleké Kolumbie, na II.světový harmonikářský festival ve městě Valledupar.Tam byli spolu s portugalským akordeonistou jedinými zástupci matičky Evropy v konkurenci především argentinských, brazilských a kolumbijských muzikantů - nejen hráčů na akordeony, ale i jejich kolegů na kytary, perkuse a další nástroje. Požádali jsme je o pár postřehů z této exotické země.

Co jste vlastně v Kolumbii hráli ?

Samozřejmě naši českou muziku - např. skladby K.Hašlera, J.Poncara, V.Bláhy, J.Bureše, taktéž něco z vlastního soudku. Ale fascinoval nás úspěch slavné Vejvodovy  polky Škoda lásky, kterou si prozpěvují v celé Latinské a Jižní Americe pod názvem Barrilito de cerveza /Soudeček piva/. Oč poetičtější je český text o zklamané lásce a vyplakaných slzách. Hlavně jsme museli trpělivě vysvětlovat, že to není ani americká ani německá skladba, ale že vznikla u nás,  v srdci Evropy. Veliký úspěch mělo vždycky také tango La chitana. Víte, co to je ? Inu, slavná Cikánka z pera Karla Vacka.

Čím na oplátku zaujala jihoamerická hudba vás ?

Z hudebních nástrojů především dvě kolumbijské specialitky - buben kaja /čti kaha/ vallenato a dřevěné „drhlo" guacharaca, obojí dokázali místní muzikanti ovládat opravdu mistrně ! Jedna kaja nakonec přicestovala i do Čech jakožto osobní dar ředitele hudební školy „Los Niňos Vallenatos", guacharaky samozřejmě také v zavazadlech nechyběly, stejně jako guira /jiná „drhla"/, maracasy /alias „rumba-koule"/, okaríny či dřevěné hudební lžíce - cucharas de madera. Zajímavě zněla 7 strunná kytara...A pak to byly skvělé instrumentální výkony jednotlivých účastníků!!! Přes chabé znalosti španělštiny jsme se záhy zkamarádili s ostatními účastníky, které je nyní nutno alespoň stručně představit: z Portugalska docestoval osobitý harmonikář a zpěvák João Gentil, jehož citlivá interpretace písní vyvolávala bouřlivý potlesk, z Argentiny virtuóz  na akordeon Marito Coria, z Brazilie Alejandro Brittes /diatonická harmonika,/ a André Elí / 7strunná kytara/. Oba byli neúnavnými propagátory stylu chamame, vyznačující se prudkými změnami tempa i nálad skladeb - je to velice působivá muzika ! Drobně a křehce působila  Argentinka  Mariela Campodónico / však také její spoluhráč-kytarista Martín Correa vypadal spíše jako její bodyguard/, ale když zmáčkla svůj akordeon, změnila se ve vášnivou tygřici. A nesmíme zapomenout na kapelu Cuarteto Tartaruga  s kapelníkem  Dr.Mario Braunem /spolu s ním byl v bandu další lékař a skvělý saxofonista Raúl Rodriguez), dále kytarista Juan Ignatio Estela a klavírista Enio Locatelli - všichni naprosto špičkoví muzikanti, kteří měli krom lidové muziky slabost pro skladby tangového fenoména Astora Piazzoly.  A nepřeberná řada domácích muzikantů, v čele s mladým „králem vallenata" Dyonnel Velásquezem - svůj titul si tenhle 13letý fenomén opravdu zaslouží !!! Díky za celou organizaci festivalu i souvisejících akcí patří především neúnavné dámě, která hudbě a tanci upsala duši,  Lolitě Acosta, prezidentce nadace Reyes y Juglares Vallenatos. Asi by bylo dobré vysvětlit „klíčové slovo" VALLENATO - jde o specifický hudební styl /trochu podobný luisianskému cajunu  či zydeco - kdo hrál v USA, ví, o čem mluvím/, velmi temperamentní muzika, založená na ustáleném obsazení harmonika-guacharaca-kaja vallenato. Jeho specifickým rysem je textová improvizace na dané téma - jakési vymýšlení dalších, aktuálních slok - trochu to připomíná princip kramářských písní či kupletů, ovšem v ďábelsky rychlém tempu. Někomu se tenhle styl může zdát po chvíli monotónní, jisté je, že nejlépe si jej vychutnají obyvatelé regionu Cesar. Stejný úspěch měli PILSNER PEPES s melodickou českou hudbou i v živém rozhlasovém vysílání. Kolumbie určitě pro nás zůstane  obrovským celoživotním zážitkem, ačkoli jsme  už hráli v lecjakých destinacích od Ameriky, přes Arábii až třeba po Čínu...

Jak jste zvládali komunikaci ve španělštině ?

No, ztuha, vypomáhali jsme si angličtinou, němčinou, zbytky latiny v zásuvkách paměti...Doslova andělem byla pro nás průvodkyně  česko-kolumbijského původu Zdena Porras - filoložka, archeoložka, divadelní herečka i písničkářka v jednom.  Byla nám nesmírně obětavou průvodkyní  po krásách země, která je pro nás Čechy symbolem exotiky, koky a skvělé kávy. Pro nás dva je teď něčím více - symbolem dobrých lidí, skvělé muziky a nových kamarádů !

Kde všude jste hráli ?

Vystupovali jsme  také v hlavním městě Kolumbie - fascinující 7 miliónové Bogotě. Koncert v cultural-caffé Luvina byl mimořádně zdařilý a neformální hudební večer pro pana velvyslance a jeho přátele dokonce skončil společným jamováním českých písniček /pan velvyslanec je totiž zdatný flétnista ! /. Nejdůležitější pro nás však je to, že jsme v téhle silné mezinárodní konkurenci zabodovali a také si znovu uvědomili, že hudba v pravém slova smyslu spojuje lidi různých zemí a etnik - to opravdu není fráze ! Dá se říci i to, že muzika spojuje to, co politika rozděluje.

Co zážitky turistické ?

Samozřejmě jsme měli stále oči i foťáky dokořán. Fascinující je poutní místo - klášter Monserrate, vypínající se nad Bogotou. Ta je přes 2600 metrů vysoko, takže jsme si zažili i chladno a mrholení - končilo totiž období dešťů. Jedna kuriozita - v Kolumbii právě probíhaly prezidentské volby a náš penzión byl přímo naproti domu jednoho ze dvou kandidátů. Pod okny to ve dne v noci vřelo, samí bodyguardi, policie, vojáci...asi jsme byli nejlíp hlídaná kapela na světě. Pan Mockus sice nakonec nezvítězil, ale zato jsme měli příležitost mu zahrát soukromý koncert, což byl taky zážitek! A jedno negativum připomíná Milan - tři dny jsme se  nenapili piva - všude byla totiž kvůli volbám prohibice.

Pivo nás přeneslo k jídlu...

Ochutnali jsme neuvěřitelné množství různého exotického ovoce - guajaba, tamarindo, mamoncillo, výborný byl taky pečený, vařený či smažený druh banánů - platanos, chutnaly nám indiánské placky arepa a samozřejmě „potvory" z moře - většinou v husté polévce „sancocho". Dali jsme si ozdravný čaj z koky, skvělý biftek churrasco, ... Milan ochutnal i smažené mravence...

Jak to chutná ?

Trochu jako smažené lískové oříšky. A taky jsou ti mravenci tak velcí ! Tuhle pochoutku Pepa bohužel „nevydýchal" a striktně odmítl, přestože jsem mu překládal, že je to prý výborné afrodiziakum,  obzvláště pro pány v jeho věku...

Tak raději zpět k památkám...

Musíme zmínit ještě solnou katedrálu v Zipaquirá, o které píše i slavný kolumbijský spisovatel García Marques. A fascinující byl i výlet do starobylého města obchodníků a pirátů  Cartageny na břehu Karibského moře, jež je nazývána osmým divem světa a opravdu bere návštěvníkům dech. Na větší cestování ovšem nebyl čas, naším úkolem byla především muzika! A té bylo dost a dost ! Hráli jsme „naživo"a také poskytovali interview do mnoha televizních i rozhlasových stanic. A nutno říci bez samochvály, že všude měla naše hudba bezvadnou odezvu.

Jaká je vůbec kolumbijská kultura ?

K tomu máme dva postřehy - „dotkli" jsme se té staré indiánské kultury - třeba v Muzeu zlata v Bogotě. Posmrtné masky, rituální sošky, nádoby na koku nebo mumie šamana - před tím člověk zůstává stát v posvátné úctě...ale jejich kultura je i neobyčejně živá a každodenní, mám na mysli lidovou muziku  vallenato.  Tuhle lidovou muziku milují všichni - staří i mladí, své hudební tradice na rozdíl od nás neizolují a nevytlačují z médií, naopak - udržují je i v tamních hudebních školách, kde se malí kluci a holčičky s neuvěřitelným nadšením (!!!) od útlého věku připravují na dráhu muzikantů a zpěváků. Také soutěží o prestižní titul REY VALLENATO /tj. král/. Jejich vztah k hudbě je nadšený, živelný, nefalšovaný, atmoféra byla diametrálně odlišná od českých „zušek". Naše setkání a jamování s dětmi bylo báječně spontánní, televizní štáby se mohly „utočit", muzikanti z dalekých Čech pro ně byl obrovský zážitek....

A co dodat na závěr ? To, že nebýt finanční podpory hejtmanky Plzeňského kraje / Milady Emmerové /, nemohla by česká muzika slavit takové úspěchy v této vzdálené destinaci. Za to chceme veřejně odpovědným představitelům poděkovat, neboť pochopili, že propagace české kultury ve světě se bez finančních injekcí a jejich pomoci zkrátka neobejde. Ale rozhodně stojí za to nesedět v koutě a dát o sobě vědět !!!

rossini