Ondřej Suchý odhalil neznámého Wericha!

12.08.2010, 22:46 |Foto: Supraphon tisknout článekposlat e-mailem

Jan Werich stále překvapuje! A to i na novém, unikátním CD Supraphonu s názvem Jan Werich – Delikatesy, Humorné historky z let padesátých a šedesátých, které vychází 27. srpna 2010. Zdálo by se, že u Wericha, jakkoliv je naším národním klasikem, už není co objevit! Opak je pravdou! Nejrůznější archivy stále skrývají netušené poklady. Některé z nich nyní shromáždili producentka Naďa Dvorská se spisovatelem Ondřejem Suchým – a vzniklo tak album, v mnoha ohledech objevné, které jistě posluchače potěší.

reklama

„Začala jsem na něm spolupracovat s panem Ondřejem Suchým, on mi poskytl vzácné nahrávky ze svého soukromého archivu, tak i tipy na rozhlasové záznamy. Původ vzniku některých je přitom zahalen tajemstvím. Album obsahuje sedm perel, čtyři z původních rozhlasových Gramotingltanglů, tři ze soukromého archivu Ondřeje Suchého. Z - tehdy ještě Československého - rozhlasu pocházejí úvahy (scénky, útvary, jak chcete) O srandě, O židli, O prvním psu Thordovi a osobité podání básně F. L. Čelakovského Blázni byli, kordy měli; ze svých archivů dodal Ondřej Suchý pojednání O štice chycené na pstruha, zvuková stopa filmu Moje žena Penelopa a úvodní kapitola z knihy Roarka Bradforda Stvoření světa a ráj. Co titul, to perla - dalo by se o nich mluvit dlouho. Tak jenom stručně:

Moje žena Penelopa je propagační film (reklama na cestovní vkladní knížky) vytvořený v roce 1955, autorem obrázků k němu je Miloš Nesvadba. „Zajímavé je, že už ani pan Nesvadba si nepamatuje, že by něco takového dělal. Navíc tenhle film není uveden v žádném soupisu Werichova díla. Byl objeven naprostou náhodou, jak říká Ondřej Suchý, na jedné staré půdě," vysvětluje producentka alba Naďa Dvorská.

V úvaze O srandě hájí pan Werich tento termín, v úvaze O židli se přes různá sedátka, samozřejmě včetně toho rybářského, dostává do neuvěřitelných souvislostí a vyvozuje skvělé sentence. A jsme-li u rybařiny, úvaha O štice chycené na pstruha (což by se dít nemělo) nabízí Werichovy vtipně podané názory na to, co je a co není v životě možné.

Thord byl první zásadní pes ve Werichově životě. Nepatřil sice jeho rodině, nicméně si s ním užil: pes - kamarád například vozil malého Jana ve vozíku.

A ještě perlička v perličce. Kapitolu Stvoření světa a ráj z Bradfordovy knihy Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti načetl Werich ve Výzkumném ústavu zvukové a reprodukční techniky v Referenční laboratoři pro záznamové materiály. "Kde všude se pan Werich neobjevuje...?!" uzavírá výčet výjimečností nového supraphonského CD Naďa Dvorská. Tu desku prostě musíte mít!

Ondřej Suchý vzpomíná

„Slyšeli jste to určitě mockrát a ze všech stran: Werich byl děsně líný, nerad zkoušel, nerad psal, nebavilo ho pracovat. Tvrdili a tvrdí to o něm téměř všichni, kteří s ním přišli do bližšího styku. Dopoledne prý dlouho spal, a když odpoledne či večer ožíval, nejraději by si jen s přáteli a kolegy povídal. Rád hrál karty a jak mohl, myslel na rybaření, případně, coby nimrod, na nějaký ten hon. Při práci na mapování Werichových prvních patnácti let v poválečném Československu (do knížky Werich, Cortés a Vlachovci, která vyšla v roce 2006) jsem musel všechna tato tvrzení když ne vyvrátit, tak alespoň potlačit do mírnějších soudů. (Už sama kapitola o Janu Werichovi coby textaři leccos vypověděla o jeho pracovitosti.) Herec Jan Werich tenkrát například určitě nepřicházel do studia Supraphonu aby tam načetl celého Haškova Švejka v čistém čase! Když byl začátkem šedesátých let nucen opustit divadlo, začal se častěji objevovat ve filmech; dlouhá léta jsme nevěděli, že hrál dokonce i v několika zahraničních - ve východoněmeckém filmu Italienisches Capriccio, také v The Twenty-Fifth Hour, natočeném ve francouzsko-italsko-jugoslávské produkci, anebo v anglickém snímku Assignment K (a s jistotou nemůže nikdo tvrdit, že se v budoucnu neobjeví ještě nějaký další).

A pak tu jsou, vedle již zmíněného Supraphonu, archivy České televize a Českého rozhlasu, nemluvě o archivech soukromých. Ty všechny ukrývají ještě mnoho hodin záznamů Werichových vyprávění, úvah anebo četby jemu milých autorů. CD Delikatesy přináší další várku vybranou z objevených nahrávek a jsem rád, že mohu jejich posluchače ujistit, že nejde o várku poslední.

Celou kolekci otevírá recesistická perlička z rozhlasového archivu, kde byla ukryta pod titulkem Silvestrovské verše: František Ladislav Čelakovský - Blázni byli, kordy měli. Ve vysílání zazněla poprvé na Silvestra buď v roce 1961 nebo 1962 (datace vzniku nahrávky 1. 1. 1962 se zdá poněkud nepravděpodobná).

Úvahy O srandě, O židli a O minulých životech vznikly před časem sestřihem průvodního slova ze tří rozhlasových pořadů Gramotingltangl (kterých - mimochodem - natočil Jan Werich celkem dvě desítky). Pořad Gramotingltangl, kombinující mluvené slovo s vybranou hudbou, byl uváděn každý den v letech 1965 až 1968 na stanici Československo II. A odvysílalo se ho celkem 674 dílů. Uváděl ho zpočátku Jiří Suchý (představující se ve znělce jako Jonáš), se kterým se po delší době začali příležitostně střídat Jan Werich (coby zaskakovatel Pilát) a dr. Ivan Vyskočil. Nahrávky s Janem Werichem jsou z roku 1966.

A z archivu Českého rozhlasu do třetice: Vzpomínku na svého prvního psa Thorda vyprávěl Jan Werich v pořadu Hodinka pod psa, který byl natočen v roce 1969.

Zbývající tři nahrávky jsem dodal do kolekce Delikates z vlastního archivu. Zjišťování jejich původu bylo pro mě někdy malým dobrodružstvím. Nejčastěji se ke mně v minulosti dostávaly v podobě audiokazet, které mi posílali posluchači rozhlasového pořadu Padesátník (vysílaného v letech 1992 - 2009), aniž by mi byli ovšem schopni napsat, kdy a kde k nahrávce přišli. To je případ Werichova vyprávění, které je zde uvedeno pod názvem O štice chycené na pstruha.

Tu a tam se ovšem přece jen vyskytl posluchač, který mi o původu nahrávky dokázal napsat víc. Díky jednomu z nich mohu proto k četbě úvodní kapitoly z knihy Roarka Bradforda, Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti, uvést její původ: Po roce 1958 ji natočil ing. Jiří Mentlík v Referenční laboratoři pro záznamové materiály VÚZORT (Výzkumného ústavu zvukové obrazové a reprodukční techniky).

Třetí „příspěvek" - zvukový záznam komentáře Jana Wericha ke kreslenému filmu Moje žena Penelopa - má zajímavou historii. V době, kdy jsem jeho kopii našel na jedné staré půdě, nebyla o jeho existenci zmínka v žádné do té doby zveřejněné filmografii Jana Wericha. Teprve po podrobném hledání v publikaci Čs. filmové hospodářství 1951 - 1955 jsem ho nalezl jako »propagační film na cestovní vkladní knížky podle Homérovy Odysseje«. Filmeček byl natočen v roce 1955 v režii Eduarda Hoffmanna a výtvarníkem byl Miloš Nesvadba. Když jsem panu Nesvadbovi před nedávnem zatelefonoval, jestli nemá ke vzniku filmu Moje žena Penelopa nějakou vzpomínku, překvapeně se přiznal, že vůbec neví, že by nějaký takový film někdy nakreslil. Paměť bývá ošidná, a tak často jen šťastná náhoda způsobí, že po mnoha letech nalézáme něco, na co si už nikdo nepamatuje.

Jak končit tento doprovodný text k Delikatesám páně Wericha? Nenapadá mě nic jiného, než se opakovat a napsat něco podobného, co jsem měl tu čest psát k některým už dříve vydaným kompaktům krásných vyprávění Jana Wericha: Budiž i tentokrát pro vás, vážení posluchači, tato delikatesní kolekce zároveň též šťastnou předtuchou, že zaručeně není poslední!"