Sám o sobě tvrdí, že je čestnou výjimkou v nepsaném zákoně, který říká, že autor literatury faktu nikdy nesmí psát romány  a autor románů literaturu faktu ! A dodává, že román - který teď píše nejraději -  stojí daleko víc práce, než literatura faktu. Pravdou ovšem je, že Vandenberg nejprve shromažďuje materiál jako pro literaturu faktu, a teprve potom začne vymýšlet románový příběh. Svěřil se posluchačům v Paláci knih, že dostává hodně dopisů z celého světa, většinu pochvalných či děkovných, ale rozpovídal se o jediném, zato kritickém: jak mu autor dopisu vyčetl, že zatímco v jiných detailech je až úzkostlivě přesný a pravdivý, do bytu v jedné římské ulici v knize „Sixtinské spiknutí" umístil měďěný zvonek, ačkoliv jsou tam zvonky z prachobyčejné umělé hmoty...A přiznal se, že v němčině existuje výraz „Vandenbergova turistika" pro obvyklý postup, kdy čtenáři jeho románů se pak začtou do jeho literatury faktu, aby si porovnali - nebo ověřili - jak se věci mají. Německý časopis Stern ho také nazval už před lety „otcem vatikánského thrilleru" a toto pojmenování jde s někdejším žákem církevní školy až do dneška. Řada jeho bývalých spolužáků totiž  udělala mezitím slušnou církevní kariéru - i ve Vatikánu - a tak není divu, že Vandenberg  udivuje i detailním  líčením prostor, které veřejnosti nejsou přístupné.

Jan Dobiáš