Mluvené slovo frčí

27.03.2009, 01:27 |Foto: Martin Vobořil tisknout článekposlat e-mailem

V pražském baru Krásné ztráty představilo vydavatelství Supraphon pětici nové edice audioknih a paní doktorka Naďa Dvorská (mimochodem spiritus agens a režisérka některých z nich) připomněla několik věcí, které s edicí souvisejí: papírové obaly,které skrývají jedno až tři cédéčka, jsou hezké zcela záměrně – totiž aby posluchači měli už od obalu v ruce krásný předmět.

reklama

Mluvené slovo rozhodně není na nosičích Supraphonu novinkou - připomeňme jen skvostné vydání Švejka,tituly Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák s Bárou Hrzánovou, Ať žije smích s Helenou Růžičkovou, Lovci mamutů s hlasy Petra Kostky a Michala Dlouhého, archivní skvosty s Janem Werichem, Vlastou Burianem a dalšími hvězdami našeho hereckého nebe,ovšem těmto snímkům se ještě neříkalo audioknihy, to zavádí až tato edice. A zase je co poslouchat. Třeba tři povídky z Bocacciova Dekameronu v podání Miloše Kopeckého, uchvacující Vlastimil Brodský tentokrát nikoliv jako Hajaja, ale předčítač (a to je opravdu slabé slovo) Poláčkových Mužů v ofsajdu, František Nepil ve své knize Jak se dělá chalupa, Zdeněk Svěrák, doprovázený Libuškou Šafránkovou a Danou Kolářovou, v šesti z deseti knižních povídek a skvostná Aňa Geislerová, vyprávějící Jirousovy pohádky pod názvem Povídá šmudle ťululum, protože vydavatelé usoudili, že původní název Magor dětem by asi spoustě malých posluchačů neřekl vůbec nic.

Doktorka Dvorská uvedla, že například Brodského Muži v ofsajdu vznikali v osmdesátých letech, ale od těch dob vůbec nic neztratili na své aktuálnosti, spíš naopak. Sportovní fandové pak mohou jen s nostalgií porovnávat kultivovaný jazyk sportovních nadávek, který - na rozdíl od současnosti - je opravdu radost poslouchat.

Jiří Tušl, který pracoval na Nepilově audioknize, připomněl, že František Nepil se snad ani neuměl zlobit a jak krásně psal, tak dovedl i krásně vyprávět. Strávil s ním na chalupě v Hýskově spoustu nádherných chvil a může mu být jen hrozně líto, že když František odešel z tohoto světa, byl o rok mladší, než je Jiří Tušl dneska...

Aňa Geislerová se přiznala, že čekala od Magora Jirouse něco bláznivého,ale pak nevycházela z překvapení, kolik něžnosti dokázal tenhle drsňák uložit do pohádek a básniček pro své dvě dcerky, jejichž útlé dětství vůbec nezažil, protože byl zavřený ve valdické base.A kromě toho, že tyhle pohádky dětem ohromně rozvíjejí jejich imaginaci, vyznala se z pocitu, že například závěrečná Ukolébavka v zelené a zlaté je i pro dospělé čtenáře docela náročná literatura.

Zdeněk Svěrák (slavící 28. března, na svátek učitelů, své narozeniny) vysvětlil, že když povídku čte autor, má šanci taky trochu vysvětlit, jak to myslel...A přiznal se k tomu, že čím dál raději v textu škrtá, aniž by se chtěl opičit po Jiřím Voskovcovi, který napsal, že „Škrtání je tvůrčí proces!"

Naďa Dvorská slavnostní chvilku - která končila tím, že Karel Daniš za Supraphonu předal Aně Geislerové, Zdeňku Svěrákovi a muzikantovi Danu Fikejzovi zlatou desku a společně pokřtili novou edici - zabalila do moudrého konstatování, že když se dřív nějaká kniha dobře četla, říkali o ní její čtenáři, že se čte sama. Nu a dneska tento bonmot patří skutečnosti.