Odkdy se knihkupectví jmenovalo Arbesovo?
To se takhle pojmenovalo krátce potom, co jsem přišel, protože jsem si řekl, že když je tam Arbesovo kino, Arbesovo náměstí, Arbes se narodil na tehdejší Kirovově třídě, dnes Štefánikově, kousek od Švandova divadla a křtěn byl v kostele kousek od Anděla - zkrátka měl ke všemu blízko... Hlavně k pivu měl blízko - on miloval pivo. Chodil ke Svatému Tomáši, kousek za Malostranským náměstím, a tam měli takovou pivní skupinu Mahabharáta - název pro ně vymyslel Vrchlický - a Arbes měl spočítáno, že je to asi 3400 kroků od Tomáše do Švédské ulice, kde bydlel. Nejvíc a nejčastěji (jak psal ve svých fejetonkách) ho doprovázel Ignác Herrmann, Arbes ho zase doprovázel jinam, a tak se doprovázeli, až z toho byli zničení...

Každá knihkupecká prodejna - a tehdy jich bylo v Praze 120 - byla tehdy vedená jen pod nějakým číslem, telefonem, směrovacím číslem a tak. My jsme byli Knihkupectví Hl. m. Prahy 110502, Kirovova 41, 150 00 Praha 5, telefon ten a ten. A tak jsem si řekl, že bychom z číselné anonymity mohli nějak vystoupit a stalo se. Jenomže my jsme do té doby měli v emblému otevřenou knížku s pěticípou hvězdou a někdo mě upozornil, že náš nový emblém je nesocialistický, protože místo knížky s pěticípou hvězdou jsem si nechal udělat logo, na kterém byl Jakub Arbes, coby anděl, který shlíží s mraků přes štrajchpudlíky...Dělal to výtvarník a prošlo to. Všimli si toho nějak později, tehdejší ředitel zavolal tehdejšího kádrováka, ten mně sdělil, že měl kvůli tomu nepříjemnosti, ale že to ukecal. Tak jsme to zapili několika vodkami, a od té doby jsme byli Arbesovo knihkupectví.

Kdy jste se dozvěděl o svém příchodu na svět?
Někdy v šedesátém roce, ve svých dvaceti letech. Já o tom ani moc nemluvím, protože to není moje zásluha, že jsem se narodil ve věznici na Pankráci mamince Sívkové, která byla sestrou atentátníka na Heydricha Valčíka. Oni ji pak sebrali, zatkli, asi tři měsíce před mým narozením, v červnu. Já se narodil v říjnu a v lednu ji potom popravili. Muselo být strašné, jak to asi prožívala. Můj tatínek byl také popraven - v plynové komoře v Mauthausenu. Takže toto se stalo, já jsem pak byl předán do Krče sociální péči, kde byly děti popravených rodičů - transportovány ještě německou agenturou - a bylo určeno, že později přejdou do Německa na převýchovu, což mě čekalo. Do toho přišly změny, 45.rok, už se všechno třáslo.A moji budoucí rodiče - manželé Ebrovi - v tom 45. roce byli bezdětní, nemohli mít děti a rozhodli se, že budou dítě adoptovat. Proto přišli do Krče, spojili se s jistou sociální pracovnicí - velmi noblesní dámou, která pak k nám chodila po léta, moc příjemná paní - a ta vlastně mým nadcházejícím rodičům řekla - Je tady jeden takový chlapec, má takový a takový osud... Mí adoptivní rodiče - oba byli chemici, naprosto vzdálení jakýmkoliv divadelním scénkám a podobným srandičkám, což zase já jsem měl rád - si mě odvezli na Hanspaulku do rodinné vilky , byl jsem vychováván jako jedináček a obklopen takovou péčí , jakou by mě snad ani mí praví rodiče - při vší úctě k nim - nemohli dát. Byl jsem opravdu až rozmazlován. Moji rodiče a hlavně maminka měli strach, že když se dozvím pravdu o svém příchodu na svět, že je přestanu mít rád a budu chtít odejít. To mě řekli až mnohem později. Ale já to stejně tušil, protože ve škole byly takové narážky, některé děti to mezi sebou věděly. Já jsem si spíš kladl otázku, proč mi to rodiče neřekli? Pak mi to nakonec řekli a naprosto to nenarušilo náš vztah. Koketoval s myšlenkou - než půjdu na knihkupeckou školu - přejít na AMU a dělat tam zkoušky. Taky jsem je dělal - u pana Vejražky, paní Půlpánové - naštěstí pro divadlo jsem zkoušky neudělal a jsem mezi knížkami dodnes.

Co vám udělalo jasno o budoucím povolání - neúspěšné zkoušky?
Nevím, jak se to stalo, ale já měl knížky rád od chvíle, kdy jsem přečetl první knížku. Mně vychovával třeba Lada nebo Fischerová-Kvěchová - to byly ty úplné počátky. A knížky jsem si zamiloval. Přiznám se, že jako kluk jsem prakticky nečetl Karla Maye nebo Julese Verna, ale hlavně mě bavily životopisy a historické knihy. Byl jsem ponořený do knih, vypisoval si z nich, vedl si kroniku a podobně. Mimochodem - František Kožík, jak jsem se dočetl, si už jako student vedl deníček a tam uváděl i kterou knihu četl, kolik stránek za kolik minut přečetl, kolik hodin četl. Já jsem si deník nevedl, ani kolik knih jsem přečetl, ale měl jsem rád poezii, hodně jsem recitoval, bylo to takové určité poblouznění , Šrámkovské ladění, učil jsem se veršíky zpaměti. Ve škole jsem už v páté třídě založil recitační kroužek, a mohu také říct, jak jsem nedozrál do Klementa Gottwalda...Dostal jsem v našem dramatickém kroužku tuhle roli, hrál jsem totiž v nějakých pohádkách, a pak mi řekli, že budu hrát Klementa Gottwalda! Pro mě to byla čest hrát vůbec nějakou hlavní roli, tak jsem se ji naučil. Ve škole jsem se tolik neučil, ale tuhle roli, to ano. Byla to hra o mládí Klementa Gottwalda, seděl jsem na zkouškách u okna s lucerničkou...Pak přišla ředitelka, velmi uvědomělá soudružka a řekla mé třídní učitelce, která vedla kroužek: „Ten Vratislav nemůže hrát Klementa Gottwalda, protože jsme zjistili, že on není v Pionýru! "Tak mě taktně distancovali, já to obrečel, strašně mě to mrzelo a měl jsem pocit, že světová divadelní scéna byla ochuzena... Mohu vám prozradit, kdo pak převzal roli Klementa Gottwalda? Tatínek televizního moderátora Pavla Zuny. Chodil tam také do školy, tak tu roli dostal. A jestli si pamatujete ještě na tehdejší Soutěže tvořivosti mládeže, pod zkratkou STM, tak tam jsem chodíval často. Někdy jako účinkující, pak jsem seděl v komisi. Tak to začínalo, a pak jsem už si objevoval ty své vážnější autory.

Máte nějaký vztah k Jakubu Arbesovi?
K Jakubu Arbesovi mě vážou některé věci. Asi nikdo nemůže říci, že četl všechno od všech autorů, ale bylo něco, co mě zaujalo. Já jsem totiž měl rád Edgarda Allana Poea, jeho Zlatý skarabeus, Jáma a kyvadlo a další. Dozvěděl jsem se, že Jakub Arbes byl ovlivněn tímto autorem, mezitím jsem se ještě učil zpaměti Havrana v překladu Vítězslava Nezvala, a tak jsem se vlastně přiblížil i k tomu Arbesovi. Mimochodem - když se Arbesovi narodil chlapec, tak mu dal jméno Edgar, jenže velmi brzy chlapeček zemřel a i s Arbesem je pochován na smíchovských Malvazinkách. Když už jsme se jmenovali Arbesovo knihkupectví, tak jsem samozřejmě některé další Arbesovy knížky přečetl - a rád - abych měl přehled. Až později jsem se dozvěděl, že Karel Hynek Mácha - mimo Máje a podobných slavných titulů - napsal i intimní deníky, které za hlubokého totálu nesměly vyjít, protože to byla údajně pornografie. Přitom to byly Máchovy uvolněné pohledy na sex atd. A tohle všechno by vůbec nebylo, nebýt Arbesa, který si pohrával s tím, že pořád hledal a sbíral materiál k rozluštění písma Karla Hynka Máchy, který deníky psal tajným zašifrovaným písmem. Arbesovi se to podařilo, všechno vlastně odhalil, takže kam se dneska hrabou Rukopisy Zelenohorský a Královodvorský. Upozornil mě na to pak i herec Jirka Schwarz, který hrál hlavní postavu ve Vláčilově filmu o Máchovi. Kniha vyšla po revoluci v Odeonu a taky jsem si ji rád přečetl. Loni mi poslal péefku Pepík Fousek a byla to taková vtipná báseň o tom, jestli se Arbes na nás dívá z nebe a co říká naší české povaze.

Co je na knihkupectví nejtěžší?
Myslím, že nejtěžší byl Paroubek a Leonardo da Vinci. Paroubek - jak to tady zvažovala pelhřimovská agentura Dobrý den, to jsou ty kuriozity - vážil nějak čtyři a půl kila a těsně potom šel Leonardo da Vinci, nádherná kniha, kterou vydal Slovart. Uváděl ji do života v Paláci knih tak, jak to umí, doktor Zdeněk Mahler a chudák, když ji chtěl přenést, tak ani nemohl, protože byla na stole rozevřená.

Mimochodem - že odbočuji - Vinciho spis jsem si prohlížel, protože jak dělám tu celou řádku knih bonmotů a citátů pro Knižní klub, (knihu o knihách ilustroval Renčín, byla kniha o blbosti, o jídle atd. a taky jsem udělal knihu o WC a o prdu, ve které je klasická balada o prdu, a pak taky Vrchlického báseň - je-li to Vrchlického báseň, historici tvrdí, že ano - báseň o hovnu. Radim Uzel k tomu dodal ještě takové přesvědčení, že to jistě psal Vrchlický. V této knížce - vedle různých srandiček - jsem zaznamenával zajímavůstky a hodil se mi tam i da Vinci. Protože on byl téměř vynálezce záchodového prkýnka. Nakreslil, zdůvodňoval, pak sice šel vývoj jiným směrem, ale tohle mu nikdo neupře - on byl duchovním otcem sedacího prkýnka. To se člověk dočte v těch nejtěžších knihách, ale může to být i v těch nejlehčích. Tu nejlehčí knihu u nás dělalo jedno nakladatelství v Ostravě - ti si vymysleli, že ji natisknou na tzv. účelovém papíře neboli na toaletním papíře, lidově řečeno na hajzlpapíru. Tištěné anekdoty a obrázky byly na perforovaném papíru, takže kdo si přečetl stránku, mohl ji utrhnout a použít...

Přístupy ke knížkám mohou být různé. Mám i nejmenší knížku, jaká kdy u nás byla tištěna, měří 6 x 6 milimetrů, je to Otčenáš v pěti nebo šesti jazycích. Kde byla vytištěna nevíme - a neví to ani ředitel tiskárny ve Vimperku, která je jinak proslavená tiskem miniatur. Měl ji Památník písemnictví a Ladislav Kochánek, to byl takový sběratel kuriozit, napsal asi dvě, tři knihy, teď už se na nás taky dívá zeshora, se o tom zmínil. Po nějakém pořadu v televizi, kde jsem hovořil o miniaturních knížkách, mi zavolala jedna paní, že ona tu knížku má. A kolik bych prý za ni dal. Řekl jsem jí, že nevím, že nejsem antikvář, nakonec jsme si řekli za pět tisíc. Řekla, že mi to pošle dobírkou. Balíček přišel za pár dnů, pět tisíc jsem zaplatil, ale než jsem ho rozbalil, řekl jsem si, že jsem pěkný blbec - teď ho otevřu a nebude tam nic. Ejhle - ne každý Čech je nepoctivý! Byla tam ta knížečka! Měl jsem radost, pak jsem mluvil někde v radiu, že knížečku mám a že paní děkuji. A jednou na Smíchově - to jsem ještě byl v Arbesově knihkupectví - někdo zaklepal na dveře, přišla paní. „Poslyšte, vy jste mluvil o té nejmenší knížečce ...a za pět tisíc?! „Návštěvnice se ještě chvíli podivovala, a pak mi řekla „Tak já vám něco řeknu: ta paní vás ošidila a já vám dám jako bolestné tutéž knížku ještě jednu! „Měla ji po rodičích, dala mi ji na dlaň jako dárek , dostal jsem ji zdarma!

Takže já ty knihy - kuriozitky mám, mám je i s podpisy autorů. Mám i originální podpis Jiráska, Wintera, mám třeba Honzu Kristoforiho, výtvarníka - ten mě jednou věnoval knížečku malou tak, jako tady to okénko v mobilu, v koženém obalu o gotickém umění. Gotické umění nebylo podstatné - takové fotografie - ale kožená vazbička byla zajímavá: tu si kdysi z nudy udělal Jan Kristofori a sice tak, že preparoval vrabčáka! Našel vrabčáka, z toho to celé udělal. Občas knížečku beru s sebou na ukázku, jen mám vždycky strach, aby dámy - když si ji prohlížejí - z ní neudělaly lodní kufr. Mám celé dva dlouhé regály knížek, které mají své osudy. Za všechny bych uvedl třeba jednu knihu, kterou jsem kdysi dostal v Sobotce jako honorář za nějaké povídání: dali mi velkou knihu - Jan Vrba: Les. To byl autor těch přírodopisných románů. Veliká kniha, taky jedna z nejtěžších.

Vždycky dávám rád kvízovou otázku - za jak dlouho by šla taková kniha přečíst? Za půl dne, za dva dny, jsou odpovědi ... a já dokážu, že se dá přečíst za půl minuty ! Knihu otevřu - a to jsou jen tři okénka, tam šišky, mech, kapradí s vůní lesa a jinak všechno jen dřevěná maketa...

Kolik knížek máte doma?
Ve dvou místnostech, které mám pronajaty, mám 46 banánových krabic jenom knih, a ve Vršovicích, kde bydlím, tam jsou dvě místnosti knih. Já se domnívám, že kolem pěti tisíc. Ale nechme první místo inženýru Zikmundovi, který měl hezké povídání o knihách a řekl, že má spočítáno přes 5000 knih. Je to tak, určitě je víc lidí, kteří mají hodně knih a velké knihovny. Jednou jsem byl dokonce pozván na Hrad, do pracovny T. G. Masaryka, a když jsem viděl tu knihovnu na třech stranách, jezdící schody a na čtvrté straně pohled do údolí a z Hradu - tak to jsem záviděl. Ale už knihu nechci, s prominutím, ani vidět, protože na ni není místo - přesto hlavně dávám dohromady citáty, bonmoty, anekdoty, memoárové knížky.

Co čtete, když je vám nejhůř?
Taková knížka by se určitě našla, třeba pořád se vracím k Seifertovi, ale já mám jiný způsob četby. Zrovna teď třeba dělám takový heslář o autorech 19. století a zhlídl jsem se v Blesku! Blesk si sice libuje v takových cancech, ale lidi to mají rádi. Taky je Blesk první v odběru novin, pak je Mladá fronta a Právo. A tak jsem si řekl - což to udělat pod heslem „ U čeho Blesk nebyl!"A protože si čtu kapitolky o různých lidech, tak toho mám hodně zmapovaného. Třeba: Jan Karafiát - to je snad náš jediný autor, který svá díla nepsal ani perem, ani tužkou, ale pouze husím brkem. Všech pět dílů Pamětí, celé Broučky napsal jenom brkem! Eliška Krásnohorská svého času ochrnula těžkým kloubovým revmatismem a nemohla vůbec pravou rukou hýbat. Měla speciálně udělaný strojek, tužku na řemínku, tím psala. Eduard Štorch - Lovci mamutů, Minehava - málokdo ví, že to byl nadšenec, který hodně lyžoval a jednou při sjezdu na lyžích si vypíchl oko...Chci decentně, ale přecejen připomenout, co všechno také ti lidi prožívali a poznávali. Herec Jakub Seifert, vrstevník Jindřicha Mošny, byl přítel Jaroslava Vrchlického a náš velký básník netušil, že k nim chodí hlavně kvůli jeho ženě, která mu s hostem zahýbá...

Pořád se říká, že knížky zmizí a nahradí je jiná media - jenže pořád nic. Proč?
Já si myslím, že spíš zmizel Ivo Železný, což je jeden z našich předních překladatelů sci-fi literatury, byl také v Odeonu, pak měl svoje nakladatelství, dělal i distribuci, nakonec měl nějaké problémy. Proč jsem ho jmenoval: protože já jsem z hecu s ním kdysi udělal takovou sázku - jestli knihy zmizí nebo nezmizí. Tvrdil, že do pěti let je knížkám konec. To se psal nějaký rok 1990, 1991 a že zhruba do pěti let bude knížkám odzvoněno. Já zůstával u optimismu, který si stále držím a říkal jsem mu - Nezlob se, Ivo, nevěřím, že by knížky zmizely. A tak jsme se - v dobrém, samozřejmě - škorpili a hádali, zatímco on tvrdil, že když vidí počítače, cédéčka atd. knížky nemají šanci. A ejhle - knížky šanci mají! Náš národ čte - to je nádherný pocit. Knížky pořád mají zelenou. Vychází - kromě těch krásných a nádherných - samozřejmě řada knih, které vůbec nevím, proč vycházejí, ale každá kniha si najde svého čtenáře. Tady si povídáme v Paláci knih Luxor a není tajemstvím, že Luxor je na prvním místě ve střední Evropě pokud jde o počet i velikost, má skoro 60 000 titulů - ne knih, ale titulů. A těch lidí, co tady proudí! Jako důchodce tady občas pomáhám s autogramiádami, besedami o knihách, jsem zkrátka rád, že u těch knih mohu být. A když už ráno vidím co je tu lidí, tak mám pocit, že jsou Vánoce a že bude Štědrý den. Tolik lidí! Kolik čtenářů je v Knižním klubu! A tam jsou nádherné, hodnotné knihy! Chodím i do jiných knihkupectví a tak, jako jdou nahoru počtem titulů třeba noviny, denní tisk, kde bych tomu nevěřil - tak jdou i knihy. Jediné, co není - a to je mi líto - je humoristický časopis. Stojím za tím, že Dikobraz, který býval za totálu - ano, byl angažovaný jako tehdy všechno - ale mně to nevadilo, byla tam spousta vtipných věcí, kreslili tam chytří karikaturisté. Neprakta byl - spolu se Švandrlíkem - jeden ze zakladatelů. Dikobraz šel léta, a když se všechno obrátilo, Dikobraz se zrušil a nepřišlo nic jiného. Trnky Brnky - to je jen takový laciný seznam anekdot a pokusy o humoristické časopisy - Pardon, Hec, asi tři nebo čtyři takové byly - to zase všechno velmi brzy zaniklo. Nový Dikobraz - ve snaze dělat podobně jako předtím - narazil na copyright a také zanikl. Takže dneska není humoristický časopis, snad s výjimkou Sorry, ovšem to je morbidní, černý humor. Ale jinak, když navštěvuji velké obchody s novinami a dívám se jak a co, je to ohromné. Třeba taková Vlasta - dřív na rotačním papíře, černobílá, dnes barevná, to už je perfektní úroveň.

Mají knihkupci svoje sny?
Určitě mají. Ti, kteří mají rádi poezii, vlastní třeba sbírku Sny od Procházkové, nebo od dříve narozeného Shakespeara Sen noci svatojánské. A pokud se vrátíme do reálu - sny má každý knihkupec. Aby měl nižší nájem, aby vyšlo to, co jeho čtenáři u něho zrovna chtějí. Bohužel - dřív jsme se jako knihkupci scházeli, třeba i večer u piva nebo byly různé schůzky - to se dneska rozpadlo. Nedávno jsem mluvil o absenci Dikobrazu s jeho dlouholetým pracovníkem Jiřím Danielem, s kterým nyní připravujeme knihu - zase pro Knižní klub - „Nejen bonmoty a citáty o důchodcích pro ně a za ně". Předpověděl, že věří ve zrození nějakého nového humoristického časopisu. Znám takové, co dneska podnikají a mají tolik starostí, že abychom se scházeli za čtrnáct dní nebo jednou za měsíc, na to čas není a proniknout do jejich problematiky - na to taky není. Dřív býval i časopis - někdy jsem tam i přispíval ještě jako študák - ten už také není. Knihy se proměnily na komerční zboží. To si řekněme a knihkupec je nucen tomu i napomáhat, Ale vyjděme vstříc - do náruče čtenářů.

Co vás vedlo k uvádění pořadů v Salmovské literární kavárně?
Ještě když jsem kdysi byl v rozhlase v roli externího spolupracovníka - to bylo někdy od 70. roku - chtěli, abych mluvil o nových knížkách v Mikrofóru. Paní, která tam tehdy se mnou mluvila a asi neví, že jsem ještě vůbec naživu, dnes hlásí televizní zprávy - Marcela Augustová. Pak jsem se tam seznámil také s Upírem Krejčím, Františkem Novotným - to byla skupinka lidí, kteří dneska nadále pokračují ve své nebo podobné činnosti. Do toho pak přišlo - někdy v roce 1975 - jestli bych nechtěl dělat ve svazáckém klubu U bílého koníčka na Staroměstském náměstí. Tam jsem zhruba pět, osm let měl každý druhý čtvrtek v měsíci a vždy tak, aby někdo z pozvaných hostů měl blízko ke knihám - jako autor, ilustrátor a podobně. Mezitím byly písničky - Aleš Ulm, Olda Kaiser, Jirka Lábus, a tak dále. Všecko takové srandičky, ale kolem knížek, ujalo se to velmi dobře. Pak přišly politické změny, klub byl zrušen a já si řekl, že už to dělat nebudu. Zorientoval jsem se na knížky jinak, už jsem ani nevzpomněl na klubové večery - i když byly hezké a bavilo mě to. Až pak mě najednou oslovil jistý Jiří Hrdina, který kdysi u mě rozvážel knihy a dělal závozníka v našem podniku. Jeden čas rozvážel i jiné zboží - podprsenky, dámské prádlo, pak toho nechal a přišel s tím, že se spojil s jedním sympatickým chlapíkem - Pavlem Policarem - který kdysi emigroval, léta byl v Americe, teď se vrátil sem a touží udělat něco podobného, jako je Viola na Národní třídě. Tak jsme ze sklepů v Salmovské ulici zbudovali kavárnu, kterou jsme s Jirkou nazvali Salmovská literární. On tam byl takovým šéfem, který dělal kulturní akce, neodmyslitelnou buřinku měl už tehdy a já chystal jednou do měsíce svůj pořad. Když jsme Salmovskou otvírali, byl u toho sochař Olbram Zoubek, který má hned naproti ateliér a Rudolf Křesťan, fejetonista, který - ač dost velký - nedosáhl ani na stěnu k slavnostnímu provedení podpisu, ale nakonec se taky podepsal. V Salmovské se to rozjelo pěkně, spousta osob a osobností známých i méně známých tam byla, Jirka Hrdina se pak zhlédl v něčem, co by ho ještě víc bavilo a přešel do Balbínovy ulice, což bývala hospoda U litru, píše o ní ještě Neruda, i Hašek tam ještě chodíval. Jirka Balbínku nazval Balbínova poetická hospůdka. Rád tam někdy zajdu a zas nějaký pořad taky chystáme.

Je někdo z hostů, koho si budete vždycky pamatovat?
Určitě, teď je otázka v jakém slova smyslu...Mám řadu lidí, na které vždycky vzpomínám rád, někdy i třeba trošičku se smutkem. Třeba na Karla Zicha - domlouvali jsme se kdysi v květnu (který rok to bylo?), že ještě na Vánoce uděláme pořad, a pak přes léto se stalo to, co se stalo. Nikdy nezapomenu na Jiřího Janouška, primáše cimbálové muziky, s kterým jsme dělávali vánoční koncerty v Památníku národního písemnictví a v Městské knihovně - tehdy na Náměstí primátora Václava Vacka - a to za hlubokého totálu. Nikdy nezapomenu, jak jsem - protože jsem byl kulturním referentem Svazu mládeže - musel jít do Vodičkovy ulice na Národní výbor a tam podepsat, že to nebude nábožensky zaměřené, dokonce tam připsali, že nepoužijeme oslovení Ježíš. Koledy bez oslovení Ježíšek...Nojo, řekl jsem, uděláme všechno pro to. Měl jsem tam Vlastimila Fišara z Vinohradského divadla, tehdy ještě předsedu Čapkovy společnosti, taky s námi účinkoval, něco recitoval a ten mě upozorňoval - Bacha, tamhle je jeden pracovník z OV KSČ, který přišel dohlídnout na vánoční pořad. Běžel program, cimbálka hrála, všechno se odezpívalo a bylo zvykem končit koledou Narodil se Kristus Pán. A koukám, jak uvědomělý soudruh stojí někde v druhé řadě a zpívá se všemi Narodil se Kristus Pán...Když se s Jirkou Janouškem vidíme, vždycky si na to vzpomeneme, už proto, že koledy v Salmovské pořád hrajeme, i letos tam budou. Jevišťátko je maličké a Jirka jednou řekl: „Už jsme hráli ledaskde, ale v telefonní budce ještě ne..."

Já jsem člověk, který si už někdy před dvaceti lety řekl, že bych si mohl založit takový památníček a tam - kromě podpisu, samozřejmě - bych měl i nějakou otázku, která se týká knížky. Dělám to až do dneška, odpovědi mám v památníčkách, doma si všechno katalogizuji, mám kartotéku, takže když mi někdo řekne, že budu mít za hosta třeba Zdeňka Trošku - už vím, v kterém památníčku mi co napsal a jestli se to hodí. A těch odpovědí za dvacet let, co to střádám, mám přes čtyři tisíce. Hezké je i to, že řada lidí mi dokonce něco nakreslila a taky je tam řada osobností , které už tady mezi námi nejsou. Třeba František Nepil, ten ke mně často chodil. Mimochodem - nejkratší šachová partie - já šachy rád hraju, ale neumím je - je spojena právě s Františkem Nepilem. „Jé, vy tu máte šachy, pane Vráťo „ povídal, a že si zahrajeme. Dohodli jsme se, že budu zapisovat tahy na památku, že jsme spolu hráli šachovou partii. Měl jsem bílé, tak jsem táhl pěšcem na políčko e4, napsal jsem si „ e4", pan Nepil na to kouká, a pak říká: „ A co to dát za remizu? „Já na to: „Přijímám!" To byla nejkratší šachová partie v historii. Takže když listuji v památníčkách, připomenu si moc lidí.

Máte před sebou v jakémkoliv oboru nějaký Everest?
Je to otázka hodně citlivá, ale já se přiznám: nemám. Zato mám napsáno, co v těchto dnech musím udělat. To je můj Everest. Tadyhle ten zápisník. Pod číslem devět, například, když přijdu domů, vidím, co musím udělat a to už jsou termíny. Musel jsem dokončit knihu Vánoce, ta je dneska právě hotová, v rozhlase dělám nějakou kapitolu o jídle, budu něco dělat o Sedlčanech, kam jezdím často a rád, pozvánka na výstavu Emu Destinovou, kterou moderuji ...tohle všechno jsou věci, které musím udělat, vím už i do kdy. A pak mám volné věci, rukopisy, korekturu Prahy, kterou jsem odevzdal Svatošům, knížku o legendární první čínské restauraci v Praze, a v těchto dnech vyjde kniha „Nejen bonmoty a citáty o pivu, pijácích a nepijácích „ - a tak já se nenudím.

Jan Dobiáš