Díky tatínkovi ale stejně nemohl dělat nic jiného. Ne že by tatínek byl nějaký hrdina, ale prostě řekl, že nebude nikam vstupovat – a to stačilo. Tak Vladimír asi osm let pracoval jako brusič kovu v ČKD a přitom amatérsky opečovával divadla malých forem, psal scénky apod. V roce 1971 se mu podařilo vyháčkovat z pracovního procesu, což tehdy nebyla žádná legrace. Využil triku, že existovaly podniky, které měly výjimku, že byly strategické a tam musely ostatní závody své pracovníky pustit hned. Komické je, že mezi takové strategické podniky patřil i Armádní umělecký soubor - AUS. „Udělal jsem konkurs do AUSu, kam mě vzali a ČKD mě muselo pustit. Nastoupil jsem někdy v březnu 1971, ale vydrželi jsme spolu jen půl roku, protože já a vojenská kázeň - tím spíše jako civil - to nešlo moc dohromady. Za půl roku, aniž jsem měl ještě smlouvu, se mnou vymetli dveře a dali mi posudek, že jsem nesměl pomalu ani zpátky do toho ČKD. Ale to já už jsem stejně nechtěl, protože to, co jsem chtěl, jsem dosáhl: byl jsem venku z pracovního procesu. Rozhodl jsem se, že budu svobodné povolání neboli volná noha. Problém byl v tom, že já nikoho neznal a nikdo neznal mě. Sice jsem udělal kvalifikační zkoušky a vystupoval jako konferenciér - tehdy se tomu tak ještě říkalo - jenže v podstatě jen tehdy, když někoho rozbolely zuby nebo když jich bylo víc, co je bolely zuby. Pak se nějak stalo, že jsem začal s jednou kapelou, pak s druhou a protože jsem typ, který nenechá nic na pokoji taky po stránce organizační - stal jsem se i manažerem, nejen konferenciérem a moderátorem a začal jsem psát i texty k písničkám. Mezitím ale bylo ono období, kdy jsem nikoho neznal a mě znala jen bída. V té době jsem opravdu měl příjem třeba osmdesát korun měsíčně, což ani na tehdejší dobu nebylo moc. Přesto ten čas považuji ve svém životě za velmi zásadní. Myl jsem nádobí v restauraci Sofia - jenom černé, protože na bílé byli služebně starší - sbíral jsem bobky po psech v parku, napichoval papírky, dělal průvodčího na tramvaji - mimochodem jako průvodčí jsem byl docela slavný - a řekl bych, že to byla obrovská škola jak se naučit vycházet s lidmi, jak na ně působit a jak z nich vyrazit to, co chceš - nemyslím hmotné statky. Pak už to šlo. V pomyslném žebříčku jsem vystupoval výš a někdy od roku 76 - zhruba po pěti letech - jsem se potom staral už jen o první ligu. Tu rockovou, já nikdy vlastně nedělal pop music neboli „popinu", jak se říkalo. Ne že bych proti ní něco měl, ale nějak mě to táhlo víc k bigbíťákům - jsem taky pošuk a bavila mě kořalka, holky a tak. Dělal jsem jako producent a manažer kapely Blue Efekt, Bohemia, Evu Olmerovou, Janu Kratochvílovou, SLS Leška Semelky, později Tango, Turbo, České srdce - to byly všechno prvoligové týmy. A když přišel převrat, už jsem psal nějaké televizní scénáře, tak to vlastně bylo snadné začít či spíše pokračovat. Jen jsem si podal žádost, oni mi ji orazítkovali a já dělal dál to, co doposud, jen jsem to neodevzdával PKS (Pražskému kulturnímu středisku), ale nechával si to sám.

Co tě vedlo k myšlence koupit Spálený Mlýn?
Já jsem to místo znal, jezdil sem tam k jednomu kamarádovi, taky muzikantovi, na chatu, no a pak když přišel převrat a vydělal jsem první slušné peníze, tak jsem si řekl, že udělám takové překvapení, koupím to jako víkendový dům. Je třeba totiž podotknout, že můj technický rozvoj skončil u kramle. Bláhově jsem se domníval, že se to koupí, opraví, tadyhle se přidají tři prkna, tady čtyři, zamete se tu a bude to obyvatelné. Když přišli ti, co tomu rozumějí, řekli, že se to má celé zbourat. Koupě nebyla nijak drahá, ale když jsem měl zbytky mlýna zbourat, tak to jsem odmítl. Stavba by už nikdy neměla svůj genius loci. Ten barák tady stojí pěknou řádku let - první zmínky jsou od roku 1341. Stav domu znamenal úvěr, a když úvěr, tak záměr a od záměru už nebylo daleko k hospodě, protože když máš vlastní hospodu, tak tě z ní nemůžou vyhodit, že zavírají. Vaření mě už léta bavilo, tak jsem rozhodl postavit Pension Spálený Mlýn.V současné době začíná již opačný proces. Pomalu z toho vystupuji, protože - jako vždycky dosud - jsem měl docela cit pro to, kdy je vše naplněné a už se toho moc nestane. Tady už je všechno postavené, ještě pár věcí by se dalo postavit, ale je mi skoro čtyřiašedesát a vím, že rakev nemá kapsy a že nemusím být nejbohatší na hřbitově. Moje děti to určitě provozovat nebudou, to už vím déle, takže jsem postupně začal připouštět venkovní kapitál a momentálně jsem ve stádiu, kdy z toho asi definitivně vystoupím a budu se dál věnovat jen agentuře a psaní, kterého teď mám hodně, ať už scénářů nebo knížek. S tím, že jak už jsem si kdysi řekl, když jsem byl v tom největším srabu s úvěry a se vším - že to dodělám, i kdybych to měl jednou prodat - že tady zůstane po mně na tom světě něco, co bude víc, než prchavá radost v hotelovém pokojíku - i když i té jsem v životě zanechal hodně. Je to jako všechno v životě, něco se nějakým způsobem uzavírá, začíná to být naplněné, je to úžasné.... Srdíčko zůstane asi tady, i když se zabouchnou dveře, protože - jak říkám - snad abych jezdil jinudy do Prahy, protože mě bude drásat, když to někdo bude „mastit". Ale to se nedá nic dělat, takový už je život. A já jsem si svůj život prožil docela dobře.

Co tady bylo nejtěžší?
Asi ustát peníze během stavby a v začátcích. Bylo období koncem 90. let, kdy jsem - a to už to nebyly malé peníze - musel měsíčně splácet 200 000 Kč. Jenom úvěr! A to v tu chvíli nebylo na mzdy, nebylo na nic, ani na rohlík, na zásoby. To byly tragické chvíle, obrazně řečeno na mašli, chvíle, kdy jsem si jednoho dne ale řekl, no nic, tak to v nejhorším případě prodáš - s malým prodělkem nebo fifty fifty a začneš zase od nuly - jako v životě už mnohokrát.

Měl jsi nějakou praxi v pohostinství?
Měl - ale z vnější strany baru! Já jsem vždycky říkal, že jsem profesionální host. Velmi často jsme na zájezdech právě poté, co byla zavírací doba, s oblibou začínali na druhé straně mezi bednami v kuchyni a po dvanácté s personálem popíjeli...To byly mé zkušenosti a k tomu navíc moje láska k jídlu a vaření. Kořalka v tom byla taky, jenže tu jsem jenom pil, kdežto jídlo jsem uměl i udělat. A nebylo to takové „on dělá čínu" nebo „on dělá steak", ale uměl jsem už tehdy omáčky, knedlíky opravdu z housek a z mouky, bramborové knedlíky z brambor, opravdická složitá jídla.

Na co jsi pyšný?
To je hrozně těžká otázka... Musím říci, že jsem toho mohl v životě asi dokázat ještě víc, kdo ne, a že byly věci, se kterými jsem nebyl spokojen. Ale přesto jsem, s menšími či většími neúspěchy, dosáhl v životě vlastně všeho, co jsem chtěl. Je to tím, že jsem si stanovoval cíle postupné, že to nikdy nebyly vzdušné zámky a vzducholodě. Cíle mají být hrazda, kterou si nastavíš tak, abys musel na špičky nebo povyskočit. A když se jí držím a vytáhnu se tam přitažením, tak si ji mohu dát zase výš. Není to žádný zázrak, já jen strašně chtěl si ty sny splnit. Řada lidí, když je jim čtyřiadvacet, říká: „ já kdybych chtěl...!!!" a pak ve čtyřiašedesáti říkají: „ já kdybych bejval chtěl!" a to je všechno, co pro svůj sen a cíl udělali. Velký rozdíl. Jen kecy! Já jsem opravdu chtěl a taky jsem pro to opravdu všechno dělal. To bylo a je rozhodující.

Co musí vyznávat tvůj personál?
To, co každý personál v každé profesi - loajalitu. Nemyslím ke mně, ale k tomu místu, kde pracují: k lodi, baráku, agentuře, projektu, hospodě. Loajalitu, která je něco jiného, než láska. Já netoužím, aby mě milovali, já netoužím, aby milovali svou práci - to je jejich problém. Když budou mít rádi svou práci, tak je bude víc bavit a líp jim půjde - ale jak říkám - to je jejich problém. Já je k tomu donutím i bez lásky. Neplatím je za to, aby měli rádi mně, to si mohou myslet, co chtějí, jen by to na nich nemělo být vidět. Jsem opravdu velký cholerik, takže jsem schopný po nich házet cokoliv, ale na druhou stranu je to takové, jako když to po nich hází rodič. Já jim vždycky říkám „Nakopu ti prdel, ale není to nic osobního!" Mohou diskutovat, mohou oponovat, když se řeší nějaký úkol, ale mají na to určitý omezený čas, ve kterém mě buď přesvědčí, nebo ne, pak rozhoduji já a platí to, co jsem řekl já. I kdyby se pak ukázalo, že je to blbost - a to je ještě sprdnu - že mě měli přesvědčit o svém, lepším nápadu. Takže je to loajalita, není to lokajství - nezaměňovat! To je asi nejdůležitější. S tím souvisí i přístup k hostům a klientům. Vždycky číšníkům říkám: lidé sem přicházejí s penězi, které se předem rozhodli nám odevzdat. Není potřeba je oloupit. Stačí udělat kotrmelec.

Je něco, po čem se ti stýská?
Asi jo. Jestli se mi po něčem stýská - ale stejně bych nežil jinak - že utekly některé věci, kdy byl člověk zahleděný víc jenom do sebe. Najednou jsou kolem tebe velcí, dospělí lidé a ty si uvědomíš, že jsou to tvoje děti... Že byly malé a že jsi s nimi nebyl třeba tolik, jak bys měl. Ale už s tím nehneš! Je třeba mít aspoň jistotu, že jsi jim nedal jen život, ale i hmotné zázemí, pěkné a klidné prostředí, cit pro to, co je dobře a co je špatně a vůbec základy kinderstube.

Co chceš, aby po tobě zůstalo?
Na to neumím asi odpovědět. Co po mně zůstane, o tom nerozhoduji já, ani moje přání. Pravda, zůstanou tady nějaké tři, čtyři krásné baráky v nádherném prostředí, které bude docela problém zničit nebo udělat z nich pastoušky. A za sto let někdo bude muset říci, že to tady nějaký Mertlík postavil z nuly. Jako se zde mluví o paní Princové, která byla poslední, která tu žila.Co chci, aby po mně zůstalo? Spíš bych odpověděl, že jsem se snažil a snažím - ještě jsem neskončil - dělat věci tak, aby něco přinášely - radost a potěšení z výsledků. Roli hraje i moje ješitnost, to, že se rád čepejřím, když mě plácají po zádech nebo vidím v očích jiných: „No jo, dobrý!" Snažím se tedy všechny věci dělat tak, abych je - jak se to řekne slušně - nezkurvil. A co z toho všeho zůstane - to se uvidí. Proto jsem se jednoho dne pustil - a nebylo to ze dne na den, to se ve mně vždycky všecko třepe, až vypadne ten obrázek - do humanitárních akcí. Jdu do projektu, kde nejsem vidět a nikomu neříkám, že jsem zachránce lidstva. Přitom rok co rok zajišťuji jeden a půl, dva miliony pro handicapované.Co bych vlastně hodně chtěl - a to se určitě povedlo - aby po mně zůstala spousta dobrých historek a srandy. Nakonec lidi víc vzpomínají - nebo určitě stejnoměrně se vzpomíná - jak na velké činy a velké výsledky, tak i na to jak: „Pamatuješ, jak von tenkrát řekl..." „Pamatuješ, jak von tenkrát provedl..." A toho jsem myslím za sebou zanechal docela hodně.Pak mám radost i z věcí, kde není cílem něčeho dosáhnout, ale něco si zkusit. Já tomu říkám postupné plnění chlapeckých snů. A na tom neustále i v současné době stále pracuji a ty chlapecké sny si plním. Cestování po světě, psaní scénářů a knížek. Povedly se poslední scénáře na seriál ČT Toulky s Ladislavem Smoljakem - jsou úspěšné divácky i chválené kritikou - to jsou radosti, které si dělám. Proto vím, že hospodu z tohohle důvodu potřebovat nebudu. Potřebuji publikum, samozřejmě. Hospoda je dobrá, že je v ní publikum, je vlastně hledištěm i jevištěm, když do ní vlezeš. Proto se tam rád producíruji a zároveň kontroluji práci druhých. Ale umím si publikum najít i jinde a upřímně řečeno, co přichází s věkem, je fakt, že plné jeviště potřebuješ míň nebo aspoň míň často. Je to jako s holkama - podíváš se...jo, dobrý a pořád to přitom jde, jen už nejsi štvanec.Teď si teď užívám jeviště každý měsíc v Plzni s Petrem Jančaříkem, který mě vzal asi před šesti lety do své skvělé talk-show. Sál, vyprodaný měsíc napřed za pouhou hodinu od chvíle, kdy dají lístky na pokladnu. Rozhlas ji vysílá velice úspěšně s mnoha reprízami. Je tam senzační publikum, jak já říkám, stačí říct „dveře" a už se válejí po zemi. To je fantastické a to tu také po mně zůstane. A to mně také bude jednou chybět. Víc už mi budou chybět jen lidé mně blízcí a milí.

Jan Dobiáš