Co teď děláte?
Moje hlavní činnost jako zástupce generálního ředitele je teď shánět zakázky, takže spíš dělám funkci obchodního ředitele.

Jak jste se dostal k muzice?
Mám takové to klasické vzdělání - sedm let jsem chodil do houslí v Benešově, samozřejmě jako každý kluk jsem ve čtrnácti, patnácti začal brnkat na kytaru a začalo mě to bavit. Jakmile jsem na kytaru začal hrát, byly to hlavně trampské písničky a já dodneška nedám dopustit na bráchy Ryvoly, to je úplná klasika. Když jsem začal brnkat, tak do toho vlastně vjeli písničkáři jako třeba Karel Kryl, takže Kryl a Ryvolové byli vlastně moji první učitelé - byť nepřímí, protože přes písničky. To byla vlastně moje škola. Potom jsem hrál v různých countryových kapelách, ve škole jsme taky měli kapelu, trochu jsem to zkoušel s bigbeatem - buď na kytaru, nebo na housle. Pak jsem v 74. roce přešel do Prahy a to jsem už začal psát svoje písničky. Tam jsem se tenkrát dostal do blízkosti Jardy Hutky, který mě nechal hrát v Baráčnické Rychtě a někdy také v Čáslavské ulici - to byla taková bašta písničkářů. Hutka byl výborný v tom, že dával šanci mladým, mohli hrát co chtěli, bylo to fakt dobré. Tak jsem měl možnost se dostat do prostředí písničkářů, tam jsem se trošičku osamostatnil a začal hrát jako folkař.

Měl jste nějaké vzory - kromě již jmenovaných Kryla a Ryvolů?
Abych řekl pravdu, šel jsem si potom svojí cestou. Možná, že v začátcích Jarda Hutka na mě nějaký vliv měl - udělal jsem pár písniček, které byly, jako když jsou od Hutky... ale do dnešní doby jsou těmi kořeny Ryvolové plus Kryl. Pak se k tomu samozřejmě natahovaly další věci, třeba z nějakých alternativ. V 78. roce jsem hrál s Vlastou Markem, který tenkrát rozpustil elektrický Amalgam a rozhodl se spolu se mnou a Jirkou Mazánkem dát dohromady akustickou formu Amalgamu. Natočili jsme pár pořadů a s tím posledním jsme vystoupili na jazzovém festivalu. Pak se zase tato akustická forma rozpustila a každý jsme pokračovali sám.

S kým vším jste hrál?
V 80. letech jsem měl společný pořad s Jirkou Mazánkem a také poměrně hodně vyjížděl na hraní, na „kšefty" s Petrem Lutkou. Ten v té době opustil takové to písničkářské hraní a věnoval se tvorbě, která byla jasně ovlivněna křesťanstvím a křesťanskou vírou, takže jsme třeba hodně jezdili po farách apod. Ne že bychom hráli spolu, ale měli jsme společné večery.

Pamatujete si na svou první písničku?
Myslím, že se jmenovala Brouček a bylo to příšerné! To bylo tak někdy v 71. roce, o přírodě, o broučkovi... Bylo to děsný.

Co bylo nejtěžší, když jste se vrátil z Francie?
Těžko říct. Byl začátek porevolučních let a my jsme byli ve Francii svým způsobem rozmazlovaní. Stáž patřila stavební firmě, bydleli jsme v rodinách a všechno měli komfortně zařízené. V práci si nás docela vážili, protože oni už - na rozdíl od nás - věděli, že budeme základ filiálky, která bude fungovat v České republice. Stáž byla pracovní, ale každý víkend jsme někam cestovali za poznáním francouzské architektury, francouzské přírody, francouzského způsobu života. Řekl bych, že jsme byli rozmazlovaní - ale tohle všechno se potom pochopitelně přehrálo do základního kapitálu společnosti, založené tady u nás, takže jsme se například museli zavázat na určitý počet odsloužených let.

Jaký byl návrat do vlasti?
Tady vlastně utekla spousta času. Pro mě byl - z hlediska muziky - už čas ztracený, ale bylo tady pořád velké nadšení, takže všechno to, oč jsme se snažili jako muzikanti bojovat - já to slovo nerad používám - třeba napsat písničky, pak projít komisí a dávat texty na přehrávky, pak hrát na koncertech něco trochu jiného - to už nebylo, všechno bylo otevřené a dovolené. Když jsem se vrátil, ani jsem neměl touhu něco psát. Víc jsem viděl motivaci ve své profesi a musím říct, že mě to spolklo se vším všudy, maximálně jsem něco z muziky poslouchal. Pro mě návrat znamenal nejen pracovat na založení firmy, ale i na vývoji ...

Kdy jste zase chytil muzikantskou slinu?
Byla dvě ovlivnění. Jednak jsem poznal v Čechách, v Praze Phila Shoenfelta, to je anglický rocker, který měl dost divoký vývoj. Je Angličan, ale žil v Americe, v New Yorku, prošel vším možným. Usadil se tady zhruba v polovině 90. let, začal hrát s kapelou Tichá dohoda a když se Tichá dohoda rozpadla, stáhnul si basistu a bubeníka z Tiché dohody do své kapely a usadil se tady, dokonce se tu i oženil. Koncem 90. let jsme se nějak seznámili. Začal u nás učit angličtinu a je to člověk, kterého si vážím, protože má obrovský rozhled. Kromě muziky je vystudovaný učitel a kromě anglického povídání jsme pak rozebírali všechno možné. Když jsem slavil padesátiny, pojednal jsem oslavu trochu netradičně, v rámci firmy, udělal jsem vlastně rockový koncert jeho kapely. A protože jsem si říkal, že by nebylo špatné oživit nějaké svoje staré pecky, tak jsme je nazkoušeli s tím, že někdy před půlnocí bych s nimi mohl vystoupit jako zvláštní host. Zas mě to nějak chytlo, to byl nejen pocit na podiu, ale najednou mi to začalo i psát a šlo to úplně samo.

Máte nějaké životní přání?
Ani ne. Co bych chtěl nebo co chci celou dobu - prožít život nějak pěkně, slušně, ani se nevyvyšovat, ani se neponižovat. Není to vždycky jednoduché, ale snažím se o to. Udržet si svou tvář, pokud možno neohýbat záda, projít životem pokud možno hezky. Pro mě je velmi důležité slovo pokora. Vždycky si uvědomovat, že i když se mi třeba zrovna daří, nemá cenu se nějak moc naparovat, protože to prostě není dobré.

Je něco, co byste v životě udělal jinak?
Určitě. To jsou takové hodně osobní věci. Udělal jsem určitě pár přehmatů, které bych rád vzal zpátky. Ne že by to bylo něco fatálního, ale byly to spíš věci v osobním životě, které pak člověk lituje.

Co doma posloucháte za muziku?
Moc toho neposlouchám. V dřívější době jsem hodně poslouchal Dylana, mého oblíbence. Z rockové muziky mě asi nejvíc ovlivnili Pink Floydi, ale i třeba Rolling Stones a hodně také folk-rockový Neil Young.

Civilní povolání máte úplně jiné - co pro vás znamená muzika?
Teď momentálně to je obrovská relaxace. Něco, co mě dobíjí. Vozit, něco kopat, hrát, to je samozřejmě vydávání energie, ale pro mě je to jakoby přesný opak - dohánění energie, kterou člověk vydá v práci. Ale abych řekl po pravdě, já teď v práci - taky mám nějaké roky - už nemám ambice jít nahoru. Spíš se udržet na úrovni, kde jsem. Člověk něco pozná, jazykově jsem teď vybavený slušně, takže kdyby se mi třeba v práci nedařilo... Zatím to díkybohu jde, ale člověk neví, jak to půjde dál. V tomhle oboru si věřím a vím, že se uplatním i dál. Stavbařů, co děláme obchod nebo jsme technici, těch zase na trhu moc není a zvlášť těch, kteří se domluví francouzsky i anglicky - těch je ještě míň. V tom nemám obavu o budoucnost své profese - spíš naopak. Už nemám ambici šéfovat nějaké obrovské firmě, spíš bych chtěl si udržet to své a naopak pomaličku opouštět stavařinu a přesouvat se víc do muziky.

Hovoříte často o nadaci - o jakou jde?
Trošku to souvisí s naší profesí: jsme tady v naší republice různé firmy - naše FCC, pak Stavby silnic a železnic, Průmstav, SMP CZ, VCGP-Vinci stavby a další a všichni patříme do skupiny Vinci, která sídlí ve Francii a je - jak už jsem říkal - největší stavební společností na světě.Má takovou strategii, že mateřská firma je sice Vinci,ale ve Francii i napříč celým světem funguje prostřednictvím svých filiálek a nenutí je nosit jméno Vinci.Nechává žít firmy pod jejich jmény. A protože jméno Vinci je v České republice téměř neznámé, říkali jsme si, že je třeba udělat nějakou propagaci. A jednou z forem bylo, že se založí nadace. Nadace firmy Vinci ve Francii byla založena v roce 2002 a já jsem v rámci vnitropodnikových setkání projevil zájem v roce 2007 založit takovou nadaci taky tady. Francouzi byli hodně rádi, že tady vůbec je takový nadšenec a že tu vzniká aktivita zevnitř firmy, tak mi dali zelenou. Je nás šest zakladatelů na českém trhu, založili jsme nadaci a mě udělali předsedou správní rady. Příspěvky do nadace dostáváme od našich firem, není to částka úplně velká ale ani úplně malá - máme na rok prostředky dva milióny korun a ty dáváme na projekty podle pravidel, která jsou na našich webových stránkách.

Jan Dobiáš