Znovu začali budovat divadlo v Celetné, ale po odchodu pana Srstky museli odejít i oni. Nebyli tak atraktivní a zájem měli, samozřejmě, jiní. Mocnější a propojenější s magistrátem, už tehdy to začalo fungovat tak, jak to funguje dnes. Během dvou let odehráli skoro 500 představení, ale prostor museli opustit. Usídlili se v Rytířské ulici, a tam jsou dodnes, už sedmnáct let. Ročně hrají přes 300 představení, plus o sobotách a nedělích pro děti nebo pro školy a k tomu ještě dělají workshopy s černým divadlem. To byla Michalova první aktivita, která běžela souběžně s Interkoncertem. Agentura sem začala vozit velké koncerty a v letech 1996-97 vznikl nápad založit další divadlo, s kterým vlastně přišel Janek Ledecký. S tím, že má muzikál Hamlet. Michal Kocourek obvolával různá divadla, kde by mohli Hamleta uvádět, ale bohužel všude dostávali červenou, takže začali hledat nový prostor a shodou všech možných náhod se dostali až do Jungmannovy 9, kde začali v dubnu 1998 rekonstrukci, vystavěli nové divadlo, v listopadu 1999 kolaudovali a zahájili premiérou Hamleta. Byl tenkrát velice úspěšný, odehrálo se v kuse víc jak 650 repríz, dostal se až na Slovensko, v současné době se hraje s velkým úspěchem v Koreji a je na spadnutí začátek v Americe. Ukázalo se, že to byl správný krok, i když si všichni moudří na konci 90. let ťukali na hlavu, protože v době, kdy krachovaly muzikály, oni stavěli divadlo s tím, že chtějí hrát. Tohle vše překonali - divadlo má letos desetileté výročí a Michal Kocourek má radost, že funguje.

Jak jste se dostal k dětským rolím?
Vlastně tak, že moji rodiče měli chatu na Vyžlovce, jen přes kopec od Jevan a vedle nás měl chatu pan Krška, pan Moučka z Vinohradského divadla a pan Václav Hudeček. Mně bylo asi pět let, byl jsem čiperné dítě, velmi drzé a chodil jsem k panu Hudečkovi. On byl velký labužník, griloval a já k němu chodil vždycky ohlodávat kostičky...Jednou se naskytla příležitost - točil s paní Kačírkovou a s panem Řandou inscenaci Tchýně a potřeboval tam právě takového drzého, rozkřičeného, uřvaného kluka, takže mě zkusil. Já si to vyzkoušel, a protože jsem se typově hodil, začal jsem točit různé Bakaláře s panem Menšíkem. Dnes mám za sebou 70 filmů a inscenací. Na základní škole mi taky říkali středoškolák, protože jsem chodil do školy jenom ve středu, v ostatní dny jsem pořád točil. Za prázdniny jsem byl schopen točit třeba čtyři filmy v kuse nebo seriály, což vyústilo v to, že mě vlastně všichni tlačili do toho, abych byl herec, kterým jsem v podstatě nikdy nechtěl být. Jako druhou školu jsem měl napsanou hotelovku - snil jsem o tom, že budu mít jednou vlastní penzion nebo hotýlek. Bohužel - nebo naštěstí, teď nevím - mě dřív vzali na konzervatoř, tak jsem ji vystudoval. Ale hned, jak jsem ji končil, tak jsem věděl, že je konec. Že hercem být nechci, spíš mě zajímalo zákulisí, práce z druhé strany.

Pamatujete si, jak šly filmy za sebou? Alespoň ty první, když jich bylo tolik...
Jedny z těch prvních byli známí Bakaláři - Klíče s panem Menšíkem - s ním jsem dělal víc věcí, pak se dokonce říkalo, že mě má trochu za syna. Spolu jsme také pak natočili film Což takhle dát si špenát, což je dneska už taková kultovní komedie. Hrál jsem zmenšeného Menšíka, s parukou, a tak...Potom to byl Útěk s panem Kostkou, seriál Johanes, různé dětské pořady, Slečna ze spořitelny atd.

Jak vypadal konec vaší herecké kariéry?
Někdy v 90. roce - to jsem sice ještě byl na konzervatoři, ale už jsem podnikal v divadle - si na mě vzpomněl Vítek Olmer, se kterým jsem toho hodně natočil, když dělal Tankový prapor, takže moje poslední velká role byla vlastně v Tankovém praporu. Pak vznikly různé filmové klipy, ale já jsem nikdy nebyl z těch, co doma čekají na telefon s nabídkou, to jsem radši rozebíral auto nebo hledal jiný zdroj obživy, než abych někomu volal. To jsem nikdy nedělal. Pak už jsem si zahrál jen menší roli v Díky za každé nové ráno. Volal mi Milan Šteindler, že je tam role policajta a on že dělá vyšetřovatele, tak jsme to dali dohromady, šlo o scénu s Ivanou Chýlkovou, to byla moje poslední filmová role. V průběhu let mi pak několikrát volali, ale já už jsem neměl chuť. Když z téhle branže vystoupíte, časem zřejmě ztrácíte i důvěru sám v sebe.

Co děláte nejvíc teď? Co považujete za svou zásadní funkci?
Jsem majitel, ředitel, dramaturg, jakýsi motor všech scén, které provozuji - ACT v Rytířské, v Kalichu v Jungmannce a teď komunikuji i o vývoji Divadla Palace, které vzniklo před třemi lety. S tím jsou spojeny další aktivity, protože produkuji desky, koncerty, máme hodně práce v marketingu, v reklamní sféře - to všechno vychází z potřeb divadla. Je to určité zboží, které se musí k divákovi dostat, a musíme si diváka nějakým způsobem přirozenou cestou držet. Znamená to 12-13 hodin denně pracovat, snažit se, aby divadlo vzkvétalo a šlo dopředu. To je moje pracovní náplň.

Jak jste přišli na to koupit Divadlo Palace?
Odešel Slávek Šimek a ta scéna byla v takovém zvláštním stavu. Slávek tam měl společnost, která však divadlo už jen pronajímala, když si v něm chtěl někdo něco zahrát. Bylo postupně dost vybydlené, končila nájemní smlouva a správce objektu vypsal konkurs. Mně v té době končila smlouva v Rytířské, ministerstvo bylo ve sporu s městskou částí, tak jsem se do toho konkursu přihlásil - už proto, aby divadlo mohlo pokračovat. Jenže ve chvíli, kdy jsem podepsal smlouvu na Palace, mi prodloužili i nájem v Rytířské, takže divadla byla najednou dvě. Černé divadlo zůstalo v Rytířské, na Václavském náměstí se udělala poměrně rozsáhlá rekonstrukce a vznikla krásná scéna. Teď nás čeká ještě na jaře změna sedaček a posílení elektroinstalace.

Jsou chvíle, kdy vám někdo dětské role připomene?
Často. Zaprvé je hodně lidí nebo kamarádů, se kterými se potkávám, a občas si zavzpomínáme. Spousta lidí mi říká, že je škoda, že jsem herectví nechal. A mraky kolegů, bývalých spolužáků, kteří účinkují v mých divadlech, mi navrhují, ať si s nimi jdu zahrát. Já vždycky odpovídám, že na to opravdu nemám odvahu. Ale v dokumentu, který o mně točil Milan Maryška, jsem řekl, že se jednou může stát, že dobrou roli třeba neodmítnu. Proč to za čas nezkusit pro radost s partou kamarádů! Nechávám to otevřené.

Udělal byste v životě něco jinak?
Určitě, přece každý o sobě tu a tam pochybuje - alespoň já nemám problém to přiznat. Cítím se vnitřně spokojený ve chvíli, kdy se věci sunou kupředu. Dám na instinkt, vyhodnocuji své pocity a podle nich se rozhoduji. Zklamou mě jen výjimečně, takže zase až tak moc bych toho neměnil.

Co vám dětské herectví dalo do života?
Obrovskou samostatnost, protože jsem, vlastně od dětství, vyrůstal sám. Za to moji rodiče nemohou, tu cestu jsem si vybral já. Komunikace s lidmi a vystupování před publikem mne vybavily mnohým potřebným pro mou současnou práci. Divadlo dostatečně znám z obou stran - z jeviště i ze zákulisí. Díky této zkušenosti se dokážu vžít do problémů umělců, stejně jako řešit produkční záležitosti. V divadle jsem vlastně vyrůstal.

Dal jste někdy někomu radu, ke které jste sám dospěl?
Zatím mi ještě pořád přijde důležitější bedlivě poslouchat, co mi říkají starší, zkušenější kolegové, a z toho se snažit poučit. Rozhodně se nenosím po světě s pocitem, že jsem ten nejchytřejší, radši se dívám kolem sebe. Mám kamaráda, který mi nosí jakási desatera: než řekneš tohle, udělej toto a tak podobně. Na troušení rad mám ještě čas.


Jan Dobiáš