Jako bývalá televizní hlasatelka - co říkáte na dnešní televize?
České? Myslím, že je strašně malý výběr v programech a skladba všech televizí je si čím dál podobnější. Pořád čekám, že přijde osvěžení - o což se například teď snaží zpravodajský kanál Z 1 - jenže zatím ho na svém televizoru nenaladím.

Co bylo nejtěžší na životě s Jaroslavem Dietlem?
Nejtěžší na životě s ním byla ztráta života s ním. Sice jsme žili v době, která nebyla jednoduchá pro jeho práci, způsob uvažování a vyjadřování, ale ten každoden těžký nebyl. Byl od rána do večera nabitý, měli jsme pocit, že ani minuta není promarněná.

Kdy nejčastěji myslíte na Jaroslava jako na spisovatele?
Když rediguju články do Xantypy a škrtám. A když se přinutím číst to pak ještě jednou, vyloženě jeho očima, tak vyhodím další půlku...

Co bylo podstatné u vzniku Xantypy?
Abych byla upřímná a nelhala - tak to, že mi vůbec někdo nabídl a umožnil, že o založení takového časopisu mohu uvažovat. Každý jiný vydavatel - než jsou Kovohutě Příbram - by mě nutil, abych se podřídila momentálním trendům. Třeba tomu, že tři nejprodejnější osoby musí být stále dokola na obálce, že se musí hlavně psát o tom, jak zhubnout, jak vylepšit sex, a tak dále - což já jsem nemusela. Nejpodstatnější byla šance, že můžu dělat časopis o lidech, to mě bavilo nejvíc. A baví dodnes.

Na čem vám vždycky nejvíc záleží, když čtete rukopis do časopisu?
Mám na mysli čtenáře Xantypy. Sleduju sama sebe, jestli mě to, co čtu, opravdu zajímá - téma, člověk, dům a jeho historie, nebo něčí názor. A když ano, tak už jen zoufale doufám, že to snad, probůh, bude zajímat i čtenáře Xantypy.

Asi nejznámější a nejdiskutovanější Jaroslavovo dílo je Nemocnice na kraji města. K čemu máte nejblíže vy - z toho, co kdy napsal nebo udělal?
Není to tak dávno jsem se zeptala své dcery a ona říkala: „Budeš se divit, ale já si z dětství nejvíc pamatuju Honzu Hamra". Já sama mám nejblíž k Nemocnici, protože jsem do dění kolem ní byla od začátku silně Jaroslavem vtažena. Což pokračovalo i po tom, kdy už tady nebyl. Já jsem musela rozhodnout, s kým se poradím, jestli se bude pokračovat nebo nebude, já jsem bojovala s tím, jestli by to Jaroslav dovolil, a za jakých okolností...A pak mám z jiných důvodů blízko k jeho televizní dramatizaci románu André Mauroise - Viktor Veliký. Jaroslav Dudek mě totiž po jeho smrti požádal, abych ji rozšířila, připsala jeden díl. Já se o to po silném váhání pokusila - a stal se zázrak. Dudek si můj scénář přečetl a pravil, že nikdo nepozná, že to nepsal Dietl. Větší poklonu mi nikdy nikdo neudělal.

Jak vypadala vaše účast v nejnovějším pokračování Nemocnice?
Už byla skoro nulová. Ale když se mě Lucie Konášová zeptala, jestli mám pro ni nějakou radu, jedna mě napadla. Řekla jsem jí, aby se, než se do psaní pustí, sešla s představiteli Jaroslavových postav, těch původních, protože oni o charakterech svých hrdinů vědí vůbec nejvíc. Víc, než nový autor, dramaturg i režisér - ti je tak trochu „zdědili". Zatímco herci jako Eliška Balzerová, Josef Abrhám a mnozí další žijí s těmi postavami už dlouhých třicet let.No a Lucie se s nimi opravdu sešla a myslím, že nelitovala. Řekla mi, že na ty rozhovory s nimi velmi myslela, když pro jejich figury vymýšlela situace a psala dialogy.

Máte nějaký životní sen?
To je zajímavá otázka. Ten sen nebo touha je ryze holčičí. S Jaroslavem jsem žila dvanáct let a už třiadvacet žiju bez něj. A přitom ho pořád jakoby hledám nebo vyhlížím. Někdy mám pocit, že ho ještě potkám...

Jan Dobiáš