Čím jste chtěl být?
Pracovníkem vězeňské služby. Bydlel jsem v Brně- Bohunicích a ty jsou úzce spjaty se třemi věcmi: fakultní nemocnicí, krematoriem a věznicí. Jako kluk, který bydlel asi 200 metrů od věznice, kde jsem hrál kopanou za místní Tatran Bohunice - asi 22 let - a prostě skoro všichni zaměstnanci věznice tehdy hráli fotbal za Bohunice. Takže už odmala jsem byl ovlivňován těmito lidmi. A de facto hned po vojenské službě v roce 1985 jsem nastoupil do vězeňské služby. Měl jsem to kousek.

Od kdy nosíte uniformu? Máte k ní nějaký vztah?
Uniformu nosím vlastně od svého nástupu, což je rok 1985-86 a mám k ní vztah. Určitě ji uctívám. Ale nejsem nějak příliš militantní, nebo že bych z toho bláznil, to vůbec ne, ale myslím si, že to nějakým způsobem k tomu patří. Začínal jsem na těch nejnižších postech a vlastně celý život dělám tuto práci. Prošel jsem od strážného na bráně, na věži, přes eskortní činnost všechny funkce i funkcičky - operační důstojník, vrchní inspektor, vedoucí oddělení, zástupce ředitele, deset a půl roku ředitel vazební věznice Brno - až vlastně po toho generálního ředitele.

O čem jste nejvíc přemýšlel, když jste dostal nabídku stát se generálním ředitelem Vězeňské služby?
Nejvíc jsem přemýšlel, co to udělá s mojí rodinou. A jestliže se vzdálím 200 km od Brna, jak to budu zvládat. Samozřejmě jsem přemýšlel i o tom, zdali to bude má poslední štace u této organizace. Já se domnívám, že z tohoto místa už se nevrací.

Co je na téhle práci nejtěžší?
Je to velmi složité, protože Vězeňská služba má 11 000 zaměstnanců, 20 000 vězněných osob a nejtěžší asi je manažering - udržet tenhle obrovský kolos v nějaké činnosti. Na jedné straně stabilizovat personál - a je velmi náročné komunikovat se zaměstnanci, s touto masou - a pochopitelně udržovat v klidu a neustále kompromisně řešit věci, které se dějí ve věznicích, to znamená zvládat těch 20 000 odsouzených a obviněných tak, aby měl výkon trestu smysl a výkon vazby plnil svůj účel a aby se dodržovala lidská práva. Takže nejtěžší je konsens mezi tady tím vším.

Dostanete se někdy do styku s nějakým odsouzeným?
Velmi často. Jak jsem říkal, celý život jsem pracoval ve vězení, takže jsem mezi ně chodil. Jako generální ředitel mám objeté všechny věznice a vazební věznice a při svých návštěvách vždycky chodím mezi odsouzené. Oni mě znají - ještě z působení, když jsem tam vyloženě pracoval. Vědí, že vždycky mezi ně přijdu a vždycky se jich o samotě ptám a vytvářím si zpětnou vazbu.

Máte oblíbené vězně?
Ne. Já nemám oblíbené vězně, to vůbec ne. Pro mě neoblíbený vězeň je ten, co nerespektuje naše mantinely. Já mám ve zvyku se chovat férově a to vyžaduji i od nich. Myslím, že takových vězňů je spousta, ale o nějaké oblíbenosti nemůže být řeč.

Dostal jste se do problémů kvůli rušení telefonů vězňů - dá se na to vůbec nějak reagovat?
Dá se na to reagovat. Musíme si uvědomit, proč to vzniklo. V roce 2005, když jsem šel do funkce, tak byla generální ředitelka Meclová odvolána ministrem Němcem mimo jiné, hlavně z důvodu proniku mobilních telefonů a nedovolených předmětů. A já jsem od ministra dostal za úkol se s touto problematikou vypořádat. Celou dobu jsme hledali legislativní právní rámec, jak se s tím vypořádat - až jsme ho našli a prostě se o to pokusili. To, že to někde selhalo - možná ani ne manažersky, jako spíš že firma ani zdaleka nesplnila své závazky - je špatně a mě to velice mrzí. Ale za sebe znovu říkám to, co jsem už řekl mockrát: obecnou odpovědnost přijímám, ale osobní v žádném případě. A budu dál bojovat s tím, abych z českých věznic telefony vymýtil.

Byl jste na křtu knížku Luboše Xavera Veselého „Doživotí", stejně jako ministr spravedlnosti Pospíšil, a vyjádřili jste oba své skoro překvapení, jak se to povedlo. Pořád si to myslíte?
Knížka je velmi kontroverzní. A co mám možnost hovořit s lidmi, kteří ji četli - mám na mysli občany, nikoliv čtenáře z vězeňského spektra - tak na někoho působí velmi dobře, na někoho působí jako věc, která nestojí za to, aby se o ní vůbec psalo. Je to velmi složité. Když vyslovím svůj názor - mně se ta knížka líbí, svůj názor jsem nezměnil, je velmi výstižná, autentická, popisuje skutečný stav věci. A já myslím, že veřejnost by i takovéto informace měla mít. Takže pokud někdo přijde s dalším takovým nápadem nebo podobným, já ho budu vždycky podporovat.

Je něco, co by se v našem vězeňství mělo změnit?
Těch věcí je celá řada. V prvé řadě se musí neustále tlačit - já tlačím a určitě můj nástupce, který jednou přijde, bude muset tlačit - na profesionalitu vězeňského sboru. Pokud to srovnávám za léta, co jsem tady, za poslední tři, čtyři roky došlo k vysoké profesionalizaci zaměstnanců. Dneska základní podmínka je střední škola s maturitou, ale je obrovský počet vysokoškoláků. Otázka jiná potom je fluktuace a plat a tyto věci a motivace. Myslím si, že by se měl stabilizovat a dobře ocenit personál, který pracuje s odsouzenými a který by skutečně s nimi měl pracovat tak, aby je motivoval k něčemu dobrému. To je jedna věc. Druhá věc - co se týká vězeňské části - určitě by se měly měnit a mění se podmínky ve výkonu vazby. U nás nejsou ideální, v současné době nám sice nahrává situace, že kapacitně máme pouze 70 % obviněných, takže budujeme všude volné vazby, ale měly by se změnit a zvýšit metry čtvereční na jednu osobu, mělo by se skutečně k vazbě přistupovat v těch nejnutnějších případech, mělo by to být jen omezení svobody na dobu nezbytně nutnou. Ale hlavně bychom měli vytvářet podmínky k důstojnému výkonu vazby. Co se týká výkonu trestu v rámci republik těch tzv. postkomunistických zemí, jsme na tom zdaleka, zdaleka nejlépe. Nemáme se opravdu za co stydět. Dneska se můžeme srovnávat s Německem, Rakouskem a takovými zeměmi, ale pokud se podíváme dál do zemí EU - ať to jsou severské země, Holandsko - tam se ještě skutečně máme co učit. Takže toho co zlepšovat je pořád strašně moc, ale je to o kvalitě personálu, o podmínkách, ale taky o penězích, protože českému vězeňství dlouhodobě chybí finanční prostředky. On se někde dobře vykonává trest nebo řídí vězeňská služba, kde na jednoho vězně je dvacet metrů čtverečních a poměr personál versus vězeň je 1:1. Je to trošku o něčem jiném i ve vztahu k výchovnému procesu. Často slýchávám, jak se mají vězni v českých věznicích dobře, ale ona to skutečně není pravda. Já jsem projel hodně zemí, světa i Evropy a vím, že samotné odsouzení a omezení svobody je ten nejvyšší trest a nic jiného nefunguje. Že by se u nás vězni měli dobře nebo nějak... s tím prostě nemohu souhlasit. Ale hlavně si občané musí uvědomit, že tito odsouzení se dřív nebo později mezi ně vrátí a vězeňská služba má jakousi morální povinnost ty lidi tak připravit do návratu, aby nepáchali trestnou činnost a hlavně aby nebyli nebezpeční svému okolí. A pokud byste zpřísnili podmínky, je známo a historicky dokázáno, že agrese vyvolává zase jen agresi, takže musí to být vyvážený proces, kdy na jednu stranu trest musí být trestem a na stranu druhou člověka nesmíme deformovat dál a spíš ho musíme přesvědčovat k lepšímu stylu života.

Vy jste mluvil o 70 %, ale převažuje taková představa, že vězňů je víc, než kolik se jich vejde do věznic...
Já jsem mluvil o 70 % obviněných, protože české věznice se dělí na věznice, kterých je 25 a na 10 vazebních věznic. V těch vazebních věznicích - oproti minulým létům - je k dnešnímu dni asi 2300 obviněných a bývávalo jich téměř 6000, takže tady došlo k velmi značnému úbytku, hlavně díky novele trestního řádu. Přeplněnost, o které hovoříte, je spíš ve vztahu k odsouzeným. Těch přibývá a musíme brát v úvahu, že k dnešnímu dni je stále ještě dalších 7000 odsouzených. Byli řádně odsouzeni a nenastoupili do výkonu trestu odnětí svobody. Kdyby tito lidé nastoupili všichni najednou - což se technicky naštěstí nemůže stát - tak by česká vězeňská služba nebyla schopna je ani pojmout.

Co teď považujete za svůj nejdůležitější úkol?
Úkoly jsou od prvního dne stejné, já je klidně zopakuji: stabilizace personálu, vytváření skutečných profesionálů, zkvalitnění práce s lidmi, ale taky aby ti další přinášeli kvalitní práci s odsouzenými. Vybudovat volné vazby, zlepšit podmínky ve výkonu vazby a samozřejmě průběžně řešit a zlepšovat podmínky u odsouzených tak, abychom splňovali nejpřísnější kriteria evropských vězeňských pravidel. Co se týká nejbližších cílů, tak určitě je to zaměstnanost odsouzených, která se v současné době pohybuje kolem 60, dneska už 65 %, což je historicky nejvíce - v minulých letech to bývalo 40 %. To je nezvratný fakt, který se nám podařil. A k 1.1. 2009 je Vězeňská služba povinna připravit nové ústavy pro zabezpečovací detenci. Jsou připraveny, ještě na tom pracujeme, ale je to další velký zásah a velké břímě, které Vězeňská služba dostala.

Když nejste v práci - co nejraději děláte?
Hraju tenis a chodím na ryby.

A slovo na závěr?
Ať si všichni uvědomí, že už Churchill, když jezdil po svých zemích a koloniích, vždycky říkal „ Ukažte nám svá vězení, já vám řeknu, jaká jste společnost." Myslím si, že na to se tady někdy zapomíná a všichni lidi by si měli uvědomovat, že jaké bude vězení, taková je skutečně společnost. Je to ukázka a obrázek společnosti, její úrovně.

Jan Dobiáš