Jef Kratochvil
Brněnský fotograf Jeff Kratochvíl patří k žijícím fotografickým legendám. Je jen málokdo v této zemi, koho za posledních X let nefotografoval a nezvěčnil – ať už jde o obaly desek, tituly knížek, plakáty či samozřejmě fotografie. A to nemluvíme o jeho práci v divadle.
Co máte za sebou?
Hrozně rychle to utíká, za mnou je vše, co už vzala voda, příjemné se střídalo s nepříjemným. V podstatě to byl (ale hlavně stále ještě je) pěkný život s fotoaparátem. Jsem spokojen s cestou, kterou jsem zvolil a byť jsem mnohokrát došel na křižovatku, kde byly možnosti prásknout do bot, vždy jsem zůstal na zvolené cestě.
Co rozhodlo, že fotoaparát a ne něco jiného?
Antonioniho film „Zvětšenina", fotografie Rostislava Košťála (EPOS), Helmuta Newtona a vlastní nekomunikativnost. Jsem suchý patron, ve společnosti nepříliš zábavný společník, tak možnost schovat se za fotoaparátem mi umožnila být mezi lidmi (kde jsem velmi rád) a nemuset bojovat se svojí neschopností vtipné komunikace.
Co bylo nejtěžší?
Kilo peří nebo kilo železa? Nejtěžší bylo odpovídat v době vlády jedné strany na i nevyřčené otázky
Pro koho to vlastně fotíš?
I můj vlastní bratr spisovatel Jiří Kratochvil, hrubě komunistickou soldateskou pronásledovaný, pojal přesvědčení, že jsem v bůhvíjakých službách. Proti těmto podezřením nebylo za totáče obrany a myslím si, že státní bezpečnost se zvrácenou radostí tuto nedůvěru mezi lidmi šířila, pod heslem rozděl a panuj. Po listopadu jsem si nechal vystavit lustrační osvědčení a je relativně pokoj. Ovšem hořkost někde v pozadí zůstala, prostě ta doba stála za hovno! Doufám, že moji synové už ji nikdy nepoznají! Ovšem pozor, skeptici varují „Bestie se už zase nadechuje!"
Na co dneska nejraději vzpomínáte?
Jdu raději dopředu, je lepší se na něco těšit než vzpomínat, i když na některé dívky se těžko zapomíná (a byla by to škoda). A nakonec také na lidi, kteří mi pomáhali roztáčet motor, ať už to byl režisér Petr Scherhaufer, nebo můj šéf z reklamního střediska Miloš Kubíček a hlavně režisér Stanislav Moša - to byli pánové, kteří mne dokázali ve chvílích nejtěžších podržet.
Měl jste vzor? Porovnával jste se s někým?
Vzor jsou pro mne stále kameramani amerických filmů, jejich obrazy na plátnech multikin mne znovu a znovu fascinují. Ten cit pro detail, perfektně promyšlená kompozice. Ve fotografii už není nic moc co objevovat , jde teď hlavně o preciznost provedení a o dokonalý rukopis, považuji se za řemeslníka, a tak stále se učím. Často mne najdete v kině i na naprostých hoolywoodských kravinách, nezajímá mne příběh, ale obraz.
Co vás nejvíc baví fotografovat?
Rád bych se považoval hlavně za divadelního fotografa, ale jak už jsem se zmínil, i ve společnosti je fotoaparát stále se mnou. Je málo okamžiků , kdy ho nemám na dosah ruky, žádný z fotoaparátů s kterými jsem pracoval jsem neopustil, jsou stále se mnou, byť již fyzicky dosloužily. Mám také opravdu rozsáhlý, pečlivě vedený archiv negativů, jednou se v něm budu probírat a bude mi to dělat radost, vrátí se mi řada zajímavých okamžiků.
Kdybyste měl vybrat tři své nejúspěšnější fotografie - které by to byly?
Bude to znít nabubřele, ale nadělal jsem stovky obalů na hudební alba, stovky titulních stran, vyšla mi řada knih, řadu knih jsem ilustroval, jezdil jsem a jezdím autem kolem mnoha bilboardů, které vznikly v mém atelieru, lepiči lepili stovky mých divadelních plakátů, ale i reklamních či plakátů hudebních skupin, fotil jsem na Manhattanu,v Londýně, Římě, Berlíně, Moskvě, Ulanbátaru, Cairu, Paříži etc... a všechny fotografie mám rád. O jejich úspěšnosti ale nerozhoduji já. Pokud přece jen, tak asi svět obletěla fotografie padajících dvojčat, kterou jsem pořídil 11. září na Manhattanu, mnohokrát tiskařskou rotačkou proběhl také snímek Boleslava Polívky, který jsem připravil pro jeho ranou inscenaci Am a Ea, hodně se mluvilo o výstavě „Dech brněnských atelierů" a asi úspěchem bych nazval výstavu fotografií s názvem „Svítání", která byla loni instalována v galerii na hlavní třídě v Hollywoodu.
Dneska fotí skoro každý - ptají se vás kamarádi nebo známí na rady?
Každý!!! Asi je dnes těžké fotografií se začít živit a bude asi ještě hůř až budou mít lidé voperovaný čip do oka, který jim bude vše zaznamenávat do multimegagigových pamětí. Tady žádná univerzální rada neexistuje, snad jen, že fotografii člověk musí mít rád a stojí za to o ni bojovat.
Je něco, co se vám nafotit nepodařilo?
Nedávno mi zhoubná rakovina odcizila dceru, tady si zoufám. Když jsem ji nemohl zachránit, tak že se mi nepodařilo aspoň řádně nafotit její vitalitu, štěstí které měla v očích a plnou náruč lásky. To už nenapravím a hodně mne to žere.
Co byste vyfotografovat ještě chtěl?
Každý den něco, někoho, někde!!!
Jan Dobiáš
Čtěte také:
Citát dne
Malý princ:
Tady je moje tajemství. Je jednoduché. Správně vidíme jedině srdcem; to nejdůležitější je očím neviditelné.
Čert na koze gratuluje...
Dnes slaví narozeniny:
Ivan Vyskočil
- herec - nar. 1946
Lubomír Brabec
- kytarista - nar. 1953
František Straka
- fotbalový trenér - nar. 1958
Roman Turek
- hokejový brankář - nar. 1970
Martin Doktor
- kanoista - nar. 1974
Rádi předáme vaši gratulaci, pište na redakce@certnakoze.cz
Probíhající soutěže
Nejčtenější články
Galerie výherců
- Kosmetika Brelil



