Jakou profesí byste se dnes sám označil?
Fotoreportér. Pokud to jde slučovat i s podnikatelem, protože já jsem vlastně podnikatel v lidské zábavě a od toho vlastně naprosto odlišná profese je fotoreportér.

Fotografujete, máte ateliér - kupujete někdy fotky od jiných?
Kupuji. Když je to dobrá fotka, tak ji koupím a myslím si, že pár, které jsem koupil, mám. Třeba tady ty na zdi - Saudek.

Vydáváte New Express a letos slavíte již 10. výročí. Co je na tom vydávání nejtěžší?
Pro mne asi udržet to fyzicky, protože redakce je strašně malá. Na to, že časopis vychází deset let, a i když je měsíčně 64 stran, tak na to naplno zaměstnávám dva lidi - kromě sebe. Plus samozřejmě dopisovatele nebo externí redaktory. I když dívka, která má tady toto všechno na starosti, uhánět autory atd. mně hodně pomůže - kromě toho všeho, co dělám, je to velký záběr. Nejtěžší na tom je vlastně najít čas a vydržet fyzicky i nervově, protože každý měsíc je to stejné už deset let: co dáme na titulku, pořád křeče, kdy ten člověk bude mít čas, abych ho dal na titulku, dát vždycky dohromady tři holky, které fotím na zadní stranu. A tohle všechno vydržet deset let - to je na tom nejtěžší.

Pociťujete tlak na bulvarizaci medií?
Nepociťuji, protože já říkám, že jsme lehce bulvární plátek. Mně slovo bulvár - proti jiným - nedělá žádný problém a já si myslím, že dneska u nás skoro všechny tiskoviny jsou zčásti bulvární, i když se tváří, jako by nebyly. Tlak na to, aby se uživily, je takový, že musí být bulvární.

Redakci máte v Ponrepu a v tomto bývalém kině pořádáte výstavy, vernisáže, soutěže miss a spoustu dalších akcí. Proč?
Protože mě to baví. Je to jednoduché: největší část důvodů je z toho, že mě to baví, druhý důvod je, aby se i Ponrepo trochu zpropagovalo, protože každá provozovna tohoto typu potřebuje propagaci. Ale hlavně mě to baví a jsou to moje záliby. Od soutěží miss až po výstavy obrazů a fotografií.

Budete výročí slavit? A jak?
Já myslím, že to přejdeme v tichosti. Ještě jsem myšlenku oslavy nepojal. Ani v tom návalu jsem na to neměl čas myslet.

Je někdo ve světě nebo u nás, komu byste se chtěl svou prací podobat?
Podobat? Myslím, že není. Já už nějaký cíl, kterého bych chtěl dosáhnout, nemám, je mi přes padesát roků, to bych mohl mít ve dvaceti, ve třiceti. Dneska už jsem si našel takovou střední cestu a nic moc měnit nechci.

Co považujete za svůj největší úspěch desetiletí New Expresu?
Možná to, že jsme vydrželi. Mezitím, co jsme začali, vzniklo několik dalších tiskovin, které se snažily nám nějak přiblížit - a zanikly. Dnes už o nich nikdo neví. Takže to, že jsme vydrželi bez cizí podpory a bez toho, že bychom začínali s nějakými odborníky - protože jsme začali bez lidí, kteří by tomu rozuměli - a dostali jsme se, myslím, celkem na slušnou úroveň. Sebechvála smrdí, ale já tvrdím, že - aspoň tady v Brně - můžeme kdekomu konkurovat.

Je přecejen něco, co byste ještě chtěl dokázat?
Dokázat... Můj sen byl - a nevím, zda se mi to ještě někdy podaří - aby z měsíčníku byl týdeník. Ale to je velké sousto, takže si nemyslím, že se to někdy podaří. Největší problém jsou lidi, protože dneska nejsou lidi na práci. Takže se mi asi nepodaří dát dohromady takovou redakci, která by to zvládla. Možná až po krizi, co nás teď čeká.

Jan Dobiáš