Měl jste představu, co budete v životě dělat?
Jako malé dítě? Měl. Až do svých - přesně - osmnáctých narozenin jsem děsně chtěl být doktor. Chtěl jsem pracovat na ARO a kdykoliv jsem viděl jet sanitku - protože jako dítě jsem často koukal z okna - tak jsem říkal, že tohle hrozně chci - někoho zachraňovat. Pomůžu lidem a odvezu je - to byl můj sen.

Máte ještě teď nějakou představu?
Ještě doplním ten dětský sen - já ho dokonce začal realizovat! Do Prahy jsem nepřišel na ekonomku, ale na medicínu. Začal jsem ji studovat, akorát jsem zjistil, že to prostě není škola, na kterou bych já mohl chodit. Ne kvůli tomu, že by mi vadila práce. Celou základku a celý gympl jsem procházel s velmi dobrým prospěchem a nikdy jsem se neučil. Vždycky mě stačilo tak jednou za rok se na učení podívat a dostal jsem za jedna. Najednou na medicíně jsem se dostal do problémů, protože tam se člověk musí učit opravdu ze dne na den, z přednášky na přednášku, ze cvičení na cvičení. To jsem nedělal, takže jsem po třech měsících vyletěl z hnízda. Bydlel jsem na kolejích, užíval života, neučil se a prostě nestíhal. Rozhodl jsem se, že ze školy odejdu, ale kdysi mi můj táta řekl, že dokud mne bude živit, tak budu poslouchat. Jednak že nedovolí, aby mě vyhodili ze školy, tak ať ten semestr dostuduji, a pak ať sám odejdu. A ne, že mne vyhodí. Tak jsem to dodělal, pak se naprosto nepohodl s našima, sebral se a odešel z domu. Nastoupil jsem na ekonomku, což byl úplně jiný typ studia, tam člověk opravdu klidně půl roku nechodil, ani jsem nevěděl, koho mám jako přednášejícího ... to už jsem byl hrozně špatný student. Měl jsem zkoušky napotřetí za tři, proděkanské termíny, hrál jsem divadlo, jak mám zlámané nohy a berle a zamotanou hlavu...

Máte dneska nějakou vysněnou práci?
Jednou bych chtěl mít stáje a koně.

Co rozhodlo o vašem prvním zaměstnání?
Úplná náhoda. To, že jsem skončil na medicíně a potřeboval začít pracovat a živit se, protože jsem přišel o kolej. V té době už jsem uměl velmi dobře anglicky a rusky a to byla vlastně velká výhoda, protože díky tomu jsem dostal svoji první práci v Kraftu. Hledali člověka, který by uměl plynule jak rusky, tak i anglicky.

To jste se zabýval čím?
Kraft - přesně Kraft Jacobs Suchard - patří pod konsorcium Philip Morris a je to potravinářská firma - Milky čokoláda, Figaro, Jacobs káva, Kraft sýry atd.

Co vás na práci baví nejvíc a co nejméně?
Tahle práce je hrozně kreativní. Já nejsem typ člověka, který by zvládl každý den chodit a mít nalajnovaný den dopředu a vědět, jak den skončí. Tohle je práce, kdy sice mám naplánované věci, ale pak se ukáže, že to, co jsem chtěl dělat, k tomu jsem se vůbec nedostal ani tenhle den, ani další, ani další a že jsem musel dělat něco úplně jiného, protože media a svět se točí hrozně rychle. Díky i internetovým, elektronickým mediím. Informace jsou velmi cenná věc a pracovat s informacemi je náročné. Hrozně rychlé a velmi kreativní , a to já si cením. To mě na tom nejvíc baví.

Chodíte domů spokojený?
Naprosto. Já si myslím, že člověk nesmí chodit do práce, která ho nebaví. To je začátek konce. Přecejen člověk v práci tráví většinu svého života - je to tak, já začínám ráno a končím někdy pozdě v noci. A kdyby mě práce nebavila, tak ji nebudu dělat! Velmi mě baví a naplňuje.

A je práce, kterou byste chtěl dělat a zatím ji neděláte?
Asi není. Já jsem takový ten typ, že když mě něco přestane bavit ... to třeba bylo, když jsem odcházel z televize Nova. Byl jsem tam necelý rok a spousta lidí nemohla pochopit, proč odcházím z Novy - že je to nejprestižnější, co může být, velká značka, celebrity - a já se najednou rozhodl, že půjdu zpátky do finančního sektoru. Ona ta práce mě totiž nebavila a já bych nikdy nedělal práci, která mě nebaví.

Potřebujete být užitečný lidem - nebo jde o peníze?
O peníze nejde. Nikdy bych nedělal práci, která by byla, řekněme, obzvláště zajímavě zaplacená, ale nebavila mě. Naopak jsem kolikrát v kariéře udělal krok, že jsem šel pracovat za míň peněz, ale nová práce mě hrozně bavila. Konkrétní příklad byly České aerolinie. Letadla - to byla moje srdcová záležitost. Děda pilot a já jako malé dítě jsem vždycky chtěl jít na letiště. Naši to nenáviděli, protože v té době letělo jedno letadlo za čtyři hodiny a já dokud jsem neviděl letadlo, jak startuje nebo přistává, tak mě prostě z toho letiště neodtáhli. Předtím jsem pracoval v zahraničí na postu regionálního marketingového ředitele za velmi, velmi slušné peníze a v ČSA jsem nastoupil za pětinu, šestinu toho, co jsem bral, ale protože jsem to hrozně chtěl dělat a byla to moje láska... Peníze opravdu nejsou rozhodujícím faktorem, podle čeho bych se rozhodoval.

Je něco, po čem se vám stýská?
Asi fakt ne. Já jsem ve znamení kozoroha. Mám věci hodně srovnané v hlavě a vždycky říkám - člověk si nikdy na nic nemá stěžovat. Když si stěžuje - tak to má změnit. Každý je svého štěstí strůjcem. Každý může dosáhnout toho, čeho chce dosáhnout. Kdyby se mi mělo po něčem stýskat - tak to prostě změním.

Jak chcete, aby si vás lidi pamatovali?
To podle mě nemůže člověk říct, protože nikdy nemůžete dělat věci podle toho, jak chcete, abyste byl vnímán. Protože pak hrajete divadlo. Lidi vás budou vnímat takového, jakým jste a co jste dělal. A hlavně - já nedělám věci kvůli tomu, aby si mě lidi nějakým způsobem zapamatovali. Jsou lidé v mém okolí, u nichž zůstanou nějaké vzpomínky. Hezké, některé možná i nehezké, protože člověk v životě prostě dělá věci, které se někomu nemusí líbit. Ale nedělám život kvůli tomu, aby si o mně lidi něco říkali nebo něco pamatovali.

Co je nejsložitější na práci mluvčího?
Nikdy nelhat a zároveň neříkat nutně celou pravdu.

Získal jste popularitu - je to příjemné nebo spíš není?
Myslím, že jsem si nezískal extra popularitu. Nevnímám to vůbec, nemám pocit, že bych se s něčím takovým setkal. Možná, když jsem byl na Nově, ale není to něco, co bych vyhledával v životě, což je jeden z důvodů, proč jsem z Novy odešel.

Jan Dobiáš