Kdybyste mohla nějaký kus svého života zopakovat - který by to byl?

Kdybych si chtěla ještě jednou nějaký kus života prožít, tak určitě období mezi 40. a 50. rokem svého věku.Tedy asi dobu od roku 1960 ( po olympiádě a stříbrné medaili v Římě) asi do roku 1966. Byla jsem naráz volná a šťastná, že mám za sebou závodění, že už se nemusím nervovat, hlídat formu , že mohu trénovat, kdy se mně zachce.Měla jsem ještě výbornou fyzickou kondici, k normálnímu životu úplně skvělou. Měli jsme s Emilem také hodně pozvání do ciziny, byl to pro nás opravdu krásný čas.Začala jsem jako trenérka a s družstvem mladých atletů jsem si radostně a pomalu odtrénovala k normálu.

Na co vzpomínáte nejčastěji?

Ne sice často, ale nejraději vzpomínám na noc po olympijském vítězství - a z těch vzpomínek mám dodnes pěkný pocit. Že jsem si ji udělala krásnou. Nebylo tam žádné juchání nebo bouřlivé jásání nad zlatou medailí. Bydleli jsme mimo Helsinky - jako všechny státy z Východu. To místo se jmenovalo Otaniemi, kolem byl les, borůvky po kolena,velké jezero  a u něho pravá dřevěná sauna. K večeři jsme dostali s Ťopkem velkou rybu politou máslem a když jsme přežili všechny gratulace, objímání, slavnostní opěvování našich dvou zlatých medailí, rozprchli jsme se na pokoje. Já jsem spala s gymnastkami, které měly svých starostí dost a s Ťopkem taky nebyla žádná řeč. Měl sice už dvě zlaté v kapse,ale rozhodl se, že si ještě zkusí maratón. Mělo to být poprvé a měl z toho vrásky na čele, protože nevěděl, jak pomalu to má běžet, aby vydržel živý až do konce. Já jsem nemohla usnout, protože jsem pořád házela oštěpem  a srdce mě bušilo až v krku. Potichu jsem na pyžamo hodila bundu, našmátrala krabičku se zlatou medailí a potichu se plížila lesem a chodníčkem k jezeru. Byla krásná jasná noc, měsíc skoro úplněk,tak jsem si sedla u sauny a dívala se, jak se odráží na hladině.Byla jsem šťastná od hlavy až k patě.Vydržela jsem tam víc jak dvě hodiny, až mě začala klepat zima. Na druhý den už to nebylo ono - zmatek, novináři, rozhlas, besedy, známí i neznámí gratulanti...Tak jsem si uvědomila, že šťastné chvíle jsou krátké a rychle zmizí. Je nutné si je uvědomit, zachytit a vnitřně prožít.

S Emilem to  byl jistě hezký život - ale byly i věci, které jste mu vytýkala?

S Emilem byl život pěkný,ale hlavně zajímavý, plný překvapení, mimořádných zážitků. Život, který mě otevřel dveře k jiným názorům, filozofiím a řešením. Ale nic mu nevytýkám, každý se už nějaký narodí a životní podmínky ho pak hnětou ze všech stran. Vadilo mě, že byl příliš důvěřivý k lidem. Mnozí ho pak zneužívali nebo vydávali nepravdu za pravdu Byl také extrémista. Ve sportu se mu to  vyplatilo, tam to mělo efekt a dovedl to ukočírovat. Ale v životě to občas vedlo k unáhleným řešením a velkým zklamáním. Ke stáří si také prodělal intermezzo s alkoholem. Ale měl široký úhel vědomostí, znal několik řečí, co se jednou naučil, to si pamatoval a měl úžasný humor. Já jsem se od něho moc naučila, vážím si jeho sportovních úspěchů,důkladnosti,pilnosti a obětavosti. Nejvíc mě ale těší ty hodiny, kterými jsme se v životě prochechtali.

Atletika je váš život - co byste v ní změnila,kdyby to šlo?

Kdyby to šlo...ale zpátky se nikdy nic nevrátí.A když ano, tak  v jiné podobě a už to není ono.Vývoj jde cestou, jak si lidé přejí a jak jim to životní podmínky umožňují. Ne vždycky je  konečná fáze nejlepší, často končí u hesla"Bojujeme, bojujeme,ale pak se divíme, co jsme vybojovali !" Za nás bývala atletika kolektivnější a demokratičtější. Dnes je rozdělena na velké hvězdy a ty ostatní, kteří se jejich potřebám a požadavkům musí trochu přizpůsobit. Atletické družstvo je jako pytel blech. Po skupinkách jsou rozprchlí po celém světě, něco na Kanárech, něco v Jižní Africe,něco v Nymburku, něco ve Španělsku. Pryč jsou doby, kdy jsme se třikrát za rok  všichni slezli na soustředění nebo na mezistátním utkání. Těch  mezistátních utkání  je mi docela líto, motivovala družstvo i diváky. Díky za to, že se zachovaly občas  aspoň u dorostu. Dívat se, s jakým upřímným elánem dovedou bojovat - to je osvěžující, jako když se napijete pramenité vody. Kvůli tomu se letím podívat i na děti z mateřských  škol.Kdybych mohla, tak bych těžiště soutěžení   přenesla víc do oblasti mládežnických kategorií.

Z Báry Špotákové máte jistě radost. Je něco, co byste jí poradila?

To víte, že ano, z jejích úspěchů mám velikou radost. Snad mě to opravňuje říct, že se oštěp dostal mezi naše tradiční vrhačské disciplíny. Moc mě taky těší, že má Bára sympatickou povahu i projev. Kromě té zlaté z olympiády jí to získalo velkou popularitu. Tak jí radím, aby zůstala taková, jaká je, bezprostřední,skromná, příjemná a k lidem vlídná. Zkrátka -  aby tu slávu přežila bez úhony na povaze.

Udělala byste v životě něco jinak?

Já si na svůj život nestěžuju. Měla jsem krásné dětství, pak bohaté sportovní mládí a život plný zajímavých zážitků. Ve svém oboru jsem se několika řádky zapsala do olympijské historie. Občas chodilo kolem neštěstí,ale všechno se přehnalo bez tragedií.Možná bych něco měnila, ale to nejde, protože život se žije naostro, bez generálky.

Otázka, která se zdá zbytečná,ale spousta lidí ji taky řeší a možná byste jim mohla pomoci nebo poradit:  je vám někdy smutno?

To víte, že je mně někdy smutno. Zvlášť, co umřel Emil. Ale já myslím, že smutek zná každý člověk, i když mu nikdo neumřel. Je to asi trest za to, že nás příroda obdařila přemýšlivým mozkem.Ten umí  vymyslet nejen letadla, pračky,bomby, pistole,ale dovede se i pozastavit a zapřemýšlet, proč tady jsme,co tady vlastně děláme, kde jsme se tu vzali a kam se podějeme, až tady nebudeme. Kam se poděje moje dušička a to, co všechno umím , to snad zahyne se mnou ? Z takového přemýšlení padne na člověka lidský smutek.  A padal asi vždycky, protože stopy po něm  najdeme už v různých zápisech a poezii před tisíci lety. Třeba v čínské básni se jeden poeta vyjádřil: „ Dnešní tvá radost, zítra je zavátých řada stop, čas uplouvá, čas uplyne, doba tvá součet dob. Až dodnes já však nevěděl, nevěděl, co dneska vím.Smutek všech lidí starých dob taky je smutkem mým. Tak čtenáři pozdních veršů mých, až se k nim nakloníš po staletích a staletích, možná že ucítíš, jak smolnou vůni borovic, starého smutku dech. Saj tiše jej a pokorně a dětem svým též trochu nech."

Ptáte se na nějakou radu. Taťka mě občas říkal „ Uč se pokoře - budeš jednou stará!" Jedna rada  by byla - v té pokoře. Nebo třeba - dělat všechno poctivě a horlivě a přesvědčovat se , že tady na světě k něčemu jsme, že tady po nás něco hodnotného zůstane.  Já jsem chodila do sklepa štípat dřevo. To mě docela pomáhalo.

Jan Dobiáš