V roce 2002 debutoval svým vlastním celovečerním snímkem Zatracení, inspirovaný skutečným příběhem českých pašeráků heroinu. Kromě mnoha jiných mezinárodních festivalů se zúčastnil hlavní soutěže „áčkového" filmového festivalu v Moskvě, kde Svátek soutěžil s takovými tvůrci, jako jsou Krzysztof Zanussi, Bob Rafelson, Paolo a Vittorio Tavianové, Kira Muratova nebo třeba Alexander Rogoškin. V roce 2005 dokončil svůj další autorský projekt, anglicky mluvený film Close to Heaven / Blízko nebe/, na kterém se podílí nejen jako scénárista a režisér, ale také jako producent. Celovečerní film Hodinu nevíš je Svátkův třetí celovečerní film a návrat k příběhům podle skutečných událostí.

Film Hodinu nevíš je projekt, který vznikl nezvykle rychle. Mezi samotným nápadem, až po realizaci, bylo jen pár měsíců. Vyhovuje vám cesta takovým "rychlíkem"?
Film je umění a tomu prospívá čas a odstup. Samozřejmě, když je prioritou -  vzhledem k aktuálnosti tématu, jako to bylo v tomto případě -  vyjít s filmem mezi diváky co nejdříve, nedá se dělat nic jiného, než se přizpůsobit podmínkám. Ale je to pravda, takhle rychle jsem film ještě nedělal.

Čím se řídíte, když obsazujete role?
Už při práci na scénáři se pokouším představit si jednotlivé charaktery. Pak té mé představě hledám typově nejbližšího herce. Na castingy moc nesázím, ten český herecký svět není tak velký, abych o hercích nevěděl. Ale jsou i výjimky. Občas je dobré hledat herce v oblastních divadlech nebo při castingu, aby se právě ta představa charakteru uskutečnila a našel se ten pravý či pravá.

Film Hodinu nevíš má výjimečné obsazení. Jak těžké je získat hvězdy do malých rolí?
Občas ano. Faktem je, že plno herců hraje v mnoha filmech a neradi propůjčí své jméno v malé roličce. V tomto jsme měli velké štěstí. Je to film složený z tzv. cameo rolí, tedy rolí, ve kterých se hvězda objeví jen na okamžik. Za všechny zmíním Zitu Kabátovou, která byla i ve svém požehnaném věku svolná a navíc neuvěřitelně milá a profesionální.

Jaké období tvorby filmu máte nejraději? Přípravy, natáčení nebo postprodukci?
Mám rád střižnu. Na všechno je víc času a klidu. Je to taková alchymie. Ale to vzrušení na place taky není k zahození.

Vsadil jste u tohohle filmu na nějakou kartu, o které jste přesvědčený, že je to eso?
O všech, kteří na tomto filmu dělali, jsem přesvědčen, že jsou esa.

Celý štáb si pochvaloval, jak mimořádně rodinná a přátelská atmosféra byla na place. To ale není standardní. Dovedete si představit, že byste pracoval s někým, koho nemáte zrovna  rád?
I to se občas stane. Ale tohle bylo opravdu mimořádné. Rád na to vzpomínám. Občas zvednu na herce hlas, ale nedovedu si představit, že bych po něm řval. Jsem přesvědčen, že nejlepší výkon lze z něho dostat klidnou verbální komunikací.

Vzpomenete si na chvíli, kdy vám bylo při natáčení hodně úzko?
No jasně. Třeba když nákladní auto míjelo hlavu Vaška Jiráčka jen o centimetry. Nebo když Ivan Franěk přišel o hlas. Nebo když jsem do cateringu přišel mezi posledními, a to nejlepší jídlo už bylo snězené. Ale zas tak moc se nedělo. Musím říct, že nám vařili přímo skvostně.

Jak na vás doléhala reálná atmosféra při natáčení v nemocnici?
Točili jsme za plného provozu v nemocnici v Rumburku a u Milosrdných sester v Praze, kde jsme se museli přizpůsobit jejímu chodu, a ne vždy to bylo jednoduché. Točili jsme též v psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde byla příšerná zima a kde můžete ve zdech cítit ne právě hezkou minulost. Myslím, že obě situace byly pro dobro věci, a za to, že to herci a štáb překonali, mají můj neskonalý obdiv.

Nad čím člověk přemýšlí, když vede příběhem tak zlou postavu jako je hlavní hrdina ve vašem filmu?
V první řadě, aby to bylo pravdivé a uvěřitelné. Není možné dát prostor pro ironii či nadsázku, zvlášť s tématem a žánrem, který není v naších končinách právě obvyklý. Tohle opravdu není komedie, tady není místo pro smích a oddech. S tím by měl český divák počítat, když půjde na náš film. Co se týče postavy, obdivuju Vaška Jiráčka, jak se s ní porval a vyrovnal. Vím, jak jsem se cítil při psaní scénáře. Nedovedu si vůbec představit, jak se cítil on při samotném hraní tohoto temného charakteru.

Váš film spojil neobyčejně výrazné osobnosti: kameramana Jakuba Šimůnka, skladatele Varhana Orchestroviče Bauera, zpěváka Richarda Müllera a řadu dalších, nehledě na zmiňované herce. A nehledě na slovenskou koprodukci. Tohle je vlastně "film československých osobností". Připouštíte si tak velkou zodpovědnost?
Zodpovědnost cítím vždy, ať dělám cokoliv. A věřím, že to tak cítí všichni, se kterými spolupracujeme. Je fajn, že se na tomto filmu podílejí takové osobnosti. A mám radost, že jde o česko-slovenskou koprodukci, nejen kvůli národnosti mé ženy. Vlastně od počátku, kdy přišel s námětem slovenský autor, psychiatr Mirek Skačáni, to byl česko-slovenský projekt. My jsme na té myšlence, spolu s našimi slovenskými koproducenty, jen dál stavěli. Je fajn, že jsme spojili šikovné a nadané lidí z obou zemí a že děláme na společné věci.

Jana Fikotová - www.jaropress.cz