Paní Švorcová, vzpomínáte občas na svou hereckou slávu?

„Slovo sláva snad ani není na místě. Nazvala bych to dočasnou popularitou, když vás vynese nějaká role. Poprvé se mi to stalo po Králi Šumavy. Poté jsem natočila pár filmů, a chvilku to vypadalo, že se beze mne neobejde žádný český film. Má filmová sláva skončila Boženou Němcovou. Po této roli přišla nová vlna a spadla klec. V televizi jsem natočila celou řadu krásných rolí, ale až po Ženě za pultem se dostavila obrovská popularita. Vzpomínám na ni ráda, ale nikdy jsem herectví nedělala kvůli popularitě."

Ještě má Žena za pultem v Německu fanklub a chodí vám dopisy od německých fanoušků?

„Dopisy z Německa mi chodí pořád. Dostávám i gratulace k svátku, k narozeninám, k Velikonocům a k Vánocům. Dokonce mi jedna, kdysi holka a dnes už babička, píše dopisy krásnou češtinou podle slovníku."

Nestýská se vám po divadle a po herectví vůbec?

„Lhala bych, kdybych řekla ne. Zpočátku se mi stýskalo velmi. Časem všechno přebolí. Dnes nevidím roli, kterou bych chtěla v mém věku hrát, po které bych toužila. Už nejsem na divadlo zdravotně vybavená."

Kdy nastal ve vaší kariéře zlom, že jste se začala víc zabývat politikou než uměleckou prací herečky?

„O zlomu se nedá hovořit. Do Svazu českých dramatických umělců jsem nastoupila, protože bylo potřeba vybudovat svaz, který by hájil zájmy herců a vytvářel podmínky pro divadelní tvorbu. V té době jsem se jevila jako optimální představitel pro tuto práci, a když mi ji nabídli, přijala jsem. Nebyl to zlom v mé herecké práci, protože jsem měla funkce od samého začátku. Nejprve jako členka základní organizace KSČ a v roce 1964 jsem byla zvolena poslancem za Prahu 1. Politika byla kusem mého života a nikdy jsem v ní neviděla protiklad s herectvím. Na divadlo jsem vždycky čas měla, ale spíš jsem nedostávala nabídky. Dokonce jsem se vzdávala příjemných zážitků jako byly cesty do Číny nebo na Kypr, protože jsem nechtěla připustit, aby se kvůli mě v divadle dělaly změny nebo záskoky."

Jak jste prožívala listopad ´89? Registrovala jste nějakou nespokojenost mezi lidmi a protesty, které v Praze bývaly?

„Pro mne byly a dodnes jsou ony listopadové dny noční můrou. Nebyla jsem pochopitelně v ulicích ani jsem necinkala klíčema, byla jsem v divadle. Do poslední chvíle jsem věřila, že se nebude stávkovat, nemohla jsem se přidat k náhlému »revolučnímu« nadšení kolegů, mně se zhroutil svět a nevěřila jsem, že to bude pravda a láska, co zvítězí."

Ale na jeviště jste s ostatními jednou přeci byla?

„Ano. Režisér Dudek mě přesvědčil, že mám oznámit své odstoupení z ÚV KSČ. Mě k tomu nelehkému kroku přiměla zoufalá bezmoc posledních zasedání ÚV. Měla jsem pocit, že i já jsem vlastně zklamala na celé čáře. Ale to, že jsem se vzdala členství v ÚV, byl vlastně taky projev bezmoci. No a když jsem to na jevišti řekla, lidi tleskali. A Dudek řekl: ,Takový aplaus jsi dlouho neměla.‛ A já utekla s brekem. A stejně jsme se nikdy nedozvěděli a asi nikdy nedozvíme, kdo a proč poslal na studentskou demonstraci ozbrojence, proč tam musel být »mrtvý student«. No a těch proč je víc."

Ono se tenkrát říkalo, že jste vystoupila i z KSČ, takže ze strany jste nevystoupila?

„Ani náhodou. Kdyby pro nic jiného, tak kvůli těm poctivým komunistům, kteří mi věřili a měli mě rádi. Jedna stará kamarádka, když se tu fámu, kterou vyslal do světa spisovatel Jarda Matějka, dozvěděla, tak mi řekla: ,Jiřinko, ty víš, že tě mám strašně ráda, ale kdyby to byla pravda, tak už bych tě nikdy nechtěla vidět.‛ Takovéhle lidi nemůžete zklamat. Komunistická strana se musela obrodit a to se také stalo. Já věřím, že většina těch předsedů a tajemníků to myslela dobře, ale realizace politiky byla špatná."

Byla jste předsedkyní svazu dramatickým umělců, taky jste ho řídila špatně?

„Myslím, že svaz byl velice demokratická organizace a jeho činnost prospěšná. Je škoda, že se zrušil, ale rozešli jsme se v klidu a důstojně. Vzpomínám, že na posledním zasedání mi Petr Oslzlý řekl, že založí komisi na ochranu pronásledovaných - asi tušil, co může nastat."

Jak jste vůbec prožívala ty hektické listopadové dny roku 1989?

„To se ani nedá popsat... Připadala jsem si jako ve zlém snu a pořád jsem doufala, že se z něj probudím."

A jaká byla tenkrát atmosféra ve vašem domovském Divadle na Vinohradech?

„Během několika dnů se ještě s velkým úspěchem odehrálo pár představení inscenace Hlasy ptáků. Na některé mé repliky jako například: ,Já už ti nebudu sloužit‛, jsem dostávala aplaus a na jiné se zase ozýval smích. Bylo to vždycky z jednoho místa a pak mi tam někdo naznačil, že prostě bych taky mohla být vypískána. Ono by k tomu možná bývalo došlo, že by mě z jeviště vypískali."

Jak se k vám chovali kolegové, vždyť jste tam hrála málem čtyřicet let?

„Jednoho dne bylo svoláno »herecké OF« a kolega Babuský mně varoval, že se na mě chystají. A já to schytala za všechny chyby, omyly, nepravosti a nespravedlnosti, kterých se strana kdy dopustila. Ani kdybych teď vystoupila ze strany, jak navrhoval Ota Brousek, když mi snad chtěl pomoci, by se na mě nedívali jinak, jak řekl pan Vladyka. Museli se opravdu velice přemáhat, když se ještě před pár dny při děkovačce se mnou drželi za ruce. Hájit se, argumentovat, bylo nemožné a taky zbytečné, byla jsem náhle vyvrhel. Prostě parádní lustrační prověrka jak vystřižená z padesátých let. Podívejte, divadlo jsem milovala a své kolegy jsem měla ráda, ale v nepřátelské atmosféře se nedá dýchat, natož hrát a mít potěšení se spolupráce. Neměla jsem jiné východisko než dát hodinovou výpověď a jít do důchodu. Odehrála jsem poslední představení, vyklidila stolek, u kterého jsem stárla čtyřicet let a sbohem navždy."

Byl na té schůzi ještě někdo, koho vaši kolegové kritizovali?

„Ne, byla jsem tam jenom já sama. Jediná."

A ostatní vinohradští herci ve straně nebyli?

„Po roce ‛68 tam těch straníků bylo už velice málo. Naše stranická organizace byla velice slabá."

Vy jste jí šéfovala?

„Já ne, šéfoval jí Vašek Sloup."

A ten jim nevadil?

„Byla jsem členka ústředního výboru a předsedkyně svazu. I když jsem byla daleko kritičtější, než leckterý z nich, který by mohl být usvědčen z kolaborace s režimem, protože třeba hrál v hrách, filmech nebo seriálech, které byly poplatné režimu, tak museli najít někoho, kdo na tom byl podle nich ještě hůř a z něj udělali toto obětního beránka, tak proto jsem vším byla vina. Když se dnes reprízují staré filmy z padesátých a šedesátých let, tam v nich hrají všichni čeští herci, kteří nyní tvrdí, jak byli ublížení a trpěli, protože to byla doba temna a já nevím čeho všeho ještě. Zkrátka žili čtyřicet let v koncentráku nebo co. Vždyť je to absurdní! Nedávno jsem se dívala na seriál Chalupáři, kteří měli vymyšlený příběh, ale ta atmosféra vymyšlená nebyla, taková tenkrát opravdu mezi lidmi panovala. Samozřejmě byli lidé, kteří to všechno nenáviděli. Třeba na slovo vzatý odpůrce režimu byl Kemr. No a ten hrál a měl v té době tolik takových nádherných rolí, o jakých mohli jiní jen snít. A byl odvážný, když odmítl vyznamenání? Nic se mu ale nestalo. Prostě jej nechtěl a tím to skončilo. A já dostávala dopisy jako předsedkyně svazu, jak je to možné, že tento významný herec ještě nedostal zasloužilého nebo národního umělce. Ale on tyhle ceny odmítal. A dál točil jeden film nebo seriál za druhým... Takže kolaboroval s bývalým režimem, když hrál v jeho hrách, filmech a seriálech."

Když jste dala v divadle hodinovou výpověď, tak jste druhý den naposledy hrála. Kolegové věděli, že hrajete naposledy?

„Nejsem si jistá."

Jak se k vám chovali?

„Na jevišti normálně. Při děkovačce jsme se ale nedrželi za ruce, jak bývalo zvykem."

A když představení skončilo, přišel vám někdo říct alespoň nashledanou nebo vůbec nic?

„Obešlo se to v tichosti."

Vůbec jste se neloučila s kolegy?

„Neloučila. Brácha pro mě přijel autem k divadlu, sebrala jsem si svoje věci a odešla jsem. Ředitel po mně sice chtěl, abych odehrála ještě jedno představení, ale řekla jsem mu, aby se nezlobil, že bych to už nepřežila se zdravými nervy. To už by nešlo."

Chybělo vám divadlo, když jste nastoupila do penze?

„Dva roky se mi potom o divadle zdálo a nemohla jsem okolo Vinohradského ani projít..."

Jak na váš náhlý a rychlý odchod reagovali kolegové?

„Nevím. Jen Pepík Bláha mi zavolal a řekl: ,Vykašli se na ně.‛"

Jak dlouho jste vaše poslední divadelní představení - Hlasy ptáků hrála?

„Dlouho ne, byla to v podstatě nová hra. Premiéru měla koncem června 1989 a v červenci a srpnu, tedy o prázdninách, se nehrálo."

Měla jste v ní velkou roli?

„Hlavní postavu v ní měl Brousek a Jiřina Jirásková, která hrála jeho hospodyni, potažmo bývalou manželku nebo milenku. Role moje a Gabriely Vránové měly po dvou výstupech, ale parádních. Takže dá se říct, že to byla velká role, i když ne hlavní."

Inscenace Hlasy ptáků se po vašem odchodu hrála dál nebo byla hra stažena z repertoáru divadla?

„Hra se hrála dál a místo mne v ní jako záskok hrála Milena Dvorská."

Nebyla jste se na ni podívat?

„Ani náhodou!"

Vy jste ale ještě od října 1989 dělala dodatečný záskok a alternaci s Jiřinou Bohdalovou v Loupežníkovi, ne?

„Ano. Původní inscenace Loupežníka se hrála v roce 1972 a hrála jsem v něm Fanku. Dokonce jsme tuto inscenace natočili i pro televizi a režisérovi Frantovi Štěpánkovi jsem říkala, že by šla zapsat do not, jak byla vyvážená a perfektní. Hanzlík byl nádherný, Otakar Brousek s Tonkou Hegerlíkovou byli skvělí, Danka Kolářová byla stoprocentní, alternovala ji Hanka Maciuchová, která přišla později a nebyla špatná. V té době to bylo opravdu takové křehoučké mládí. Bylo to krásné představení. Já měla trému, Fanku hrála slavná Hübnerová a naposledy skvěle Baldová, ale myslím, že jsem ji neprošvihla - což nemohu říci o všech rolích, ale to asi každý herec. Po letech přišel Loupežník znovu na repertoár a říkalo se, že se režisérovi podařilo namíchnout hned dvě Jiřiny. Bohdalovou, která Fanku hrát nechtěla a Švorcovou, která ji hrát chtěla. Nakonec jsem si ji na záskok taky zahrála, ale to už nebylo ono."

Brala jste svůj odchod z divadla jako zradu, křivdu, potupu...

„Křivda to byla. Takový odchod a po tolika letech jsem si ze svého divadla snad nezasloužila. Režisér Strejček mně jednou řekl, že jsem anděl strážný Vinohradského divadla a pak mě vyženou. Dnes už o tom můžu mluvit s humorem."

Jaký byl váš plat v divadle, když jste odcházela do důchodu?

„Mám dojem, že kolem pěti tisíc."

Jak jste pak dostala vysokou penzi?

„Haničinec se divil, že mám menší než-li on a to mě započítali i vdovský důchod po manželovi."

Po revoluci se houfně vracely ocenění zasloužilý a národní umělec, nepřemýšlela jste o tom někdy?

„Ani náhodou. Bylo to pitomé. Já ho nechci jenom proto, že mi ho dal minulý režim. Každý navržený mohl odmítnout jako to třeba dělal Kemr. Férový byl Gott, který řekl, že jej dostal od národa a proto si jej váží a nemá důvod jej vracet. A že mu ten metál připínal Husák, to už je druhá věc, ale do této pozice ho vyzdvihl národ."

Máte někde schované všechny řády, ocenění a vyznamenání, která jste dostala?

„Mám, to víte, že ano. První bylo ocenění za vynikající práci a uděloval ho národní výbor. Dost vinohradských kolegů a zaměstnanců ho dostalo, ale mě a Vlastu Fišara divadlo nenavrhlo. Já už byla poslanec Národního výboru Města Prahy - tak asi proto. A Vlasta byl vysoký odborářský funkcionář. Tak nás navrhla kulturní komise národního výboru a nakonec jsme to ocenění dostali taky. Já jsem byla v nemilosti, což je vidět i na mé filmografii a mezerách, které v ní jsou, nebo na tom, jak časem ubývaly divadelní role."

A když jste byla nositelka Řádu práce a dalších vysokých ocenění, tak k tomu byly i nějaké výhody?

„Absolutně nic. Jedině, když ještě byly auta na pořadník, tak ti, kteří dostali Řád práce, měli nárok každý druhý rok na koupi nového auta mimo pořadník. Jeden kolega, který měl Řád práce, auto každé dva roky výhodně prodal a měl na nové, šikula."

Vy jste si takhle auta nepořizovala?

„Ne, když jsem dostala Řád práce, byli jsme s manželem v pořadníku. Voloďa byl svérázný člověk, jednou přišel domů a povídá: ,Jiřino průšvih, byl jsem v Mikulově a asi jsem se tam opil a teď mi přišel list, že mám na nákladovém nádraží tisíc litrů vína!‛ Oblila mě hrůza, protože peníze byly v tu ránu pryč a hned jsem počítala kolik máme kamarádů a komu všemu budeme víno prodávat. Ještě chvilku mě napínal, ale pak se vytasil s poukazem na volhu. Byl to takový jeho vtípek a když jsme ho opakovali před jeho kamarádem Jirkou Rybínem, reagoval na něj stejně jako já. Vzali jsme si růžovou volhu. Všichni se nám smáli, že jsme projeli pudinkem, ale když později barva zoxidovala, byla krásná. Tenkrát byly v Praze jen dvě takto barevné volhy - jednu jsme měli my a druhou Pavel Kohout."

Kterou z těch cen a řádů si ceníte nejvíc?

„Radost jsem měla ze všech, tak, jak šly postupně za sebou, ale největší radost jsem měla z národní umělkyně."

Kde máte ty ceny schované?

„Zlatý krokodýl je někde tady v obýváku a zbytek je v šuplíku a ve skříni."

Poznávají vás lidé na ulici i nyní, dvacet let po převratu, když v televizi se inscenace nebo seriály s vámi moc často nereprízují?

„Strašně moc udělal seriál Žena za pultem, když vyšel na DVD, kterých se v trafikách prý prodaly desetitisíce. Lidé si prostě hned vzpomněli a oživili paměť. I když jsem od jejího natáčení v roce 1977 hodně vyšla z podoby." (smích)

Zkoušela jste se zeptat v České televizi, proč ze svého bohatého archivu nevysílají žádné inscenace, filmy nebo seriály s vámi?

„Nezkoušela. Je mi to jasné, tak proč bych se na to ptala. Vadím. Ještě pořád někomu vadím."

Přece jen je to už dvacet let...

„No, je to dvacet let... A před těmi dvaceti lety křičeli: ,Nejsme jako oni!‛ A jací jsou? Ale co si budeme povídat..."

Kvůli vám je ale v trezoru i spousta dalších herců, kteří v těch hrách a seriálech s vámi hráli a třeba podali vynikající výkon...

„Tak ať se zasadí o to, aby Česká televize ty filmy nebo inscenace odvysílala. Oni budou mít větší váhu, než bych měla já."

Souhlasíte s rčením, že Boží mlýny opravdu melou?

„Asi jo. Jsou to všechno takové pomíjivé věci, dobové hrátky a tance, které se přeženou. Já si uvědomuji, jak jsme se dívali jako mladí lidé na první světovou válku, které byli účastni rodiče. Byla to pro mě hluboká minulost, něco, o čem se píší romány a vypráví historky. Když jsem byla poprvé v Sovětském svazu a potkala se s lidmi, kteří tam prožili říjnovou revoluci, tak se mi tomu vůbec nechtělo věřit, protože mi to přišlo šíleně, šíleně dávno. Dneska, když se zeptáte některých mladých lidí, co to bylo v roce '68, tak vědí prdlajs. Nezajímá je to."

Před »listopadem« jste díky svému politickému postavení pomohla mnoha umělcům, vytáhla je z průšvihů a v podstatě se zasadila o to, že mohli dál dělat svou práci. Poděkoval vám někdo z nich?

„Tenkrát ano, dnes už ne. Nula od nuly pojde. Tenkrát jsem se snažila pomáhat. Někdy jsem pomohla, jindy se to nepodařilo. Na druhé straně mě brali jako představitelku režimu, který způsobil, že se do těch potíží dostali. Navíc si myslím, že někteří lidé by měli problémy v každém režimu."

Proč si myslíte, že po listopadu 1989 se k vám všichni otočili zády,  i když by vám mělo být hodně kolegů vděčných a v podstatě zavázaných?

„Vděčnost je velice nepříjemné břímě. Strašně si cením, když jsem byla mezi svými kolegy na oslavách padesátého výročí DAMU, že mne přišli pozdravit i lidé, o kterých ani nevím, jestli jsem pro ně někdy něco udělala. Dali si záležet na tom, aby mi mohli stisknout ruku a toho si velmi považuju. Byli tam ale i jiní, kteří ke mně přiběhli a hned byli pryč, aby je náhodou se mnou někdo nevyfotografoval."

Žijete ve vile spolu s bratrovou rodinou. Byla jste dvakrát vdaná, proč jste se rozhodla nemít děti?

„Většinou se člověk nerozhoduje. Buďto vám pánbůh děti dá nebo nedá. Mně je nedal. Nebylo to cílené. Nerozhodla jsem se nemít děti."

Cítíte se opuštěná?

„Vůbec ne. Mám pár kamarádů a přátel. Nesmírně si jich vážím, protože přečkali i tu listopadovou bouři. Dnes pro své přátele nemůžu nic udělat. Snad jim jen poradit. Mí přátelé nedopouštějí, abych se cítila osamělá. Jsem ráda sama a na samotu jsem byla v životě dost zvyklá. Velmi brzy jsem se rozvedla, poté jsem dlouhá léta prožívala vztah, který byl a nebyl. Hodně roků jsem byla úplně sama. Pocit osamocení ale v posledních letech nemám. Nejsem sama. Kdybyste zažil, jak mě vítají naše holky, když mezi ně přijdu, pochopil byste, že pocit osamění ani nemůžu nikdy mít."

Tím vztahem, který byl a nebyl, myslíte vztah s hercem Jiřím Valou? Proč byl a nebyl?

„Spíš to bylo manželství - nemanželství. Pak se z něj stalo přátelství, které bylo dlouhé, letité a přetrvalo až do konce jeho života. Jako milenci jsme se rozcházeli osm let. Ráda na tu dobu, kdy jsme byli mladí, blbí a nezodpovědní, vzpomínám."

Když se ohlédnete, co vás v životě nejvíc trápí? Co byste dnes udělala úplně jinak?

„Nevím. Obávám se, že člověk je nepoučitelný. Blbosti, kterých se v životě dopouštěl, by určitě udělal znovu. Mohla bych litovat, že jsem se rozešla ze svým prvním mužem. Byl to opravdu dobrý člověk, ale asi to tak mělo být. Života běh byl takový, jaký byl. V podstatě se považuju za člověka, který prožil plodný a dá se říct i šťastný život. Štěstí není permanentní stav. Štěstí jsou okamžiky, chvíle a lidé, které potkáte. Ničeho ve svém životě nelituji."

Co vám dnes dělá radost?

„Přátelé, rozvětvená rodina a pejsek Filip."

jov

O Jiřině Švorcové čtěte více zde:

http://www.certnakoze.cz/tipy/knihy/prectete-si-intimni-zpovedi-slavnych-z-oci-do-oci-4128.html

http://www.certnakoze.cz/podpisy-hvezd/podpisy-hvezd--jirina-svorcova-3548.html

http://www.certnakoze.cz/tipy/cd/jirina-svorcova-a-dagmar-havlova-na-jednom-cedecku-3190.html

http://www.certnakoze.cz/celebrity/jirina-svorcova-prozila-jsem-plodny-a-stastny-zivot-1855.html

http://www.certnakoze.cz/tipy/audioknihy/jirina-svorcova-nase-sny-1718.html

http://www.certnakoze.cz/celebrity/svorcova-prodala-pul-milionu-dvd-a-ted-ma-prvni-cedecko-1704.html