Co říkáš na olympiádu ?
Na to, že končím sportovní školu, olympiádu prakticky moc nevnímám. Ale samozřejmě, že jsem zaznamenala Kateřinu Emmons a Davida Kosteleckého, takže vím, že máme tři medaile. Jen nevím, jak teď dopadla Štěpánka Hilgertová, protože zrovna jak jsem jela sem, tak Štěpánka měla vyjet na vodu. Já prostě odmítám mít zapnutou televizi od rána do večera, takže se všechno dovídám jen od kamarádky, která je teď u mě na návštěvě, jinak bych byla asi olympiádou naprosto nepoznamenaná. Dávám dohromady dům, dávám dohromady sebe, takže cvičím, píšu teď seminární práci o Komenském... Sport je pro mne tak vzdálené téma, jako kdyby to bylo někde za sklem, pod poklopem.

Za koho se sama považuješ - za herečku, zpěvačku, sportovkyni...
Přidej tam ještě malířku, maminku, textařku atd. atd. - já se považuji vždycky za toho, kým v tu chvíli jsem. Je to trošku schizofrenní možná, protože vždycky se stoprocentně věnuju tomu, co v danou chvíli dělám. To jsem se naučila v bojovém umění: zkoncentrovat se přesně na to, co právě probíhá, protože pak je vše daleko účinnější. Ale taky mám třeba zlatou medaili za lední hokej ,protože jsme v tomto roce se Slavií Praha - mužským mančaftem - vyhráli extraligu . Spolupracuji s nimi jako kondiční specialista a dělám meditační relaxační techniky - takže jsem vlastně člen týmu a dostanu na den putovní pohár,abych ho mohla ukázat ve svém mateřském týmu. Protože prakticky mateřský tým nemám, respektive asi mám fotbalový klub Amfora anebo divadlo, tak si ho půjčím do divadla a naleju do něj nějaké moje šampaňské, kterým oslavím padesátiny se svými kamarády.Takhle nějak budu muset vytvořit umělecký mateřský tým...

Co teď děláš ?
V současnosti připravuji podzimní balábile , kde bude oslava mých padesátých narozenin spojená s koncertem, který by měla natáčet Česká televize. Bude v Brně, taky by měl být koncert v Praze. Měla bych hrát v muzikálu, který teď píše Zdenek Merta, teda můj Zdenek, se Standou Mošou pro brněnské Městské divadlo. Zároveň chystám takové turné s dětským programem , protože mi vyšla knížka dětských písniček. Napsala jsem písničky pro děti a povídání, všechno je to o zvířatech, jsou u toho moje obrázky - takový můj projekt, který vznikal mnoho let vlastně pro naše dvě dcery a teď teprve sklízí ovoce. Jezdím s tímhle koncertním programem po republice. Všechno vyvrcholí někdy o Vánocích. Zároveň teď uzavírám první ročník doktorandského studia na Univerzitě Konštantína Filozófa v Nitře, kde si dělám doktorát z masmediální komunikace a reklamy a mám před státnicemi oboru kondiční a sportovní specialista na Vysoké škole tělesné výchovy a sportu Palestra.

Máš přehled o rolích, které jsi schopna zvládnout ? Které teď umíš ?
Umím jen ty, které zrovna hraju, protože jsem se naučila z mozku vyházet věci nepotřebné, takže určitě nedám dohromady žádnou z těch rolí, které nehraju. Stejně tak texty písniček, které nezpívám. Hlava je úplně vymydlí.Ale zase je výhoda, že kdykoliv se vrátím k něčemu, co už jsem uměla, tak v ten moment si to jen párkrát přečtu a už to zase v hlavě je. Což je výhoda, protože se třeba nebojím státnic, vzhledem k tomu, že jsem se připravovala vždycky hodně dobře na zkoušky během celého mého studia. Teď jsem se koukala na státnicové otázky a umím z každé z nich hodně dobře třetinu, míň dobře další třetinu a zbytek se dá odvodit. Mohla bych jít rovnou ke státnicím - možná s odřenýma ušima a s mírnou ostudou, ale myslím, že bych je udělala. Ale radši se budu učit, protože jsem šprt a baví mě to.

Kdyby sis mohla vybrat roli - která by to byla ?
Včera jsem byla s rodinou na filmu Mamma mia. Jako muzikál na divadle mě to nelákalo,ale ten film byl prostě rozkošný . Chápu, že s ním kritici mají problém, protože je to na jednu stranu příšerný kýč, ale tak úžasný, a tak skvěle a s gustem hraný od všech, že kdyby teď někde muzikál Mamma mia hráli v divadle, tak bych si tu roli, kterou má ve filmu Meryl Streepová, ráda zahrála a vzala bych divadelní provedení na milost.Naprosto jednoznačně.

Co je nejsložitější v péči o dvě dcery ?
Udělat společný program pro holky, které jsou od sebe deset let.Ukazuje se, že ideální jsou kuželky. Hrajeme, těšíme se na večeři - Zdenek, já a holky. Kupodivu mě tuhle sedmiletá Esterka porazila , ačkoliv hází obouruč...A ta koule se kutálí póó-ma- luu, až shodí devět kuželek...Prostě je to neuvěřitelné.Tam se shodneme všichni. Jinak to musí být třeba film v kině, kde jedna nebo druhá strana trochu sleví, že se nám to taky nakonec líbí všem. Sladit se, to je na tom nejtěžší, protože jinak jsou holky natolik samorostlé a natolik od sebe věkem, že jsou to vlastně dva jedináčci. Možná je složité se v tomto věku vloupat do hlavy teenagera, protože to, co se honí v hlavě skoro osmnáctileté holce, můžu vydedukovat pouze z toho, co se honilo v hlavě mně. Že to asi bude v bleděmodrém a skutečně to tedy není záviděníhodné...Určitě se trápí, ačkoliv to na ní není vidět - ale přežili jsme to víceméně všichni, tak pevně věřím, že má dobré zázemí, zdravý základ, tak se tímhle obdobím prokouše.Ke své - tím myslím její - spokojenosti. O to mi jde.

Máš chvíle, kdy neděláš nic?
Tuhle jsem hrála nějakou úplně blbou počítačovou hru. Ona není tak úplně blbá, je to prostě nějaká karetní hra, kdy dokonce poznám v jaké jsem kondici, jestli jsem ten den bystrá anebo méně bystrá, jestli třeba mohu sednout za volant nebo bych radši neměla, protože mám zpomalené reakce,ale já si u toho ohromně vymydlím mozek. Přemýšlím při tom nad jinými věcmi, to umím úplně úžasně.

Na co se koukáš v televizi?
Já se teď vůbec na televizi nekoukám. Pravidelný pořad vůbec nemám. To je otázka! Člověk by se možná někdy mohl dívat. My máme dokonce ještě takové televize, které jsou úplně prastaré. Tuhle byl u nás jeden takový „trendy" kamarád a strašně se divil. On je hokejista, mají doma všechno takové to placaté, co je přilepené na zdi a všechno je to takové designové. Nemohl pochopit, co to máme doma za starožitnost. Esterka se kouká ještě na VHS videopohádky, co jsou po Viktorce, tak pro nás je právě řešením, že máme ještě takové prastaré přístroje. Až se rozbijí, vůbec nevím, co s námi bude. Chodí se k nám koukat i děti ze sousedství. Některé pohádky už vůbec neexistují na DVD.

Kdo ti dělá radost a kdo tě štve?
Mně máloco naštve. Já si fakticky vůbec neumím vzpomenout, co mě štve, protože jsem přece jenom nějakým způsobem ovlivněná filozofií částečně křesťanskou, částečně východní. Nechávám lidem prostor, je to jejich život, jejich vůle, rozhodně mně teda nikdo nedostane. Jediný, kdo mě asi dokáže maličko vytočit, je teenager. To někdy lehce zvýším hlas, ale fakt se nenaštvu. Myslím, že jsem to asi pochytila i od Zdenka, on je prakticky nenaštvatelný, nepohádatelný. A co mi dělá radost - vlastně skoro všechno. To je právě to, že třeba jedu autem a začnu křičet jenom tak z blaha, dokonce už to ani nemusí být v tunelu, mně už je to úplně jedno, prostě mám stavy úplné blaženosti. Na světě je prostě nesmírně krásně i přes různé kritické momenty, které se nevyhýbají nikomu, to znamená, že ani mně ne. Jsem velmi spokojená, mám radost skoro ze všeho.

Zajímáš se o problémy naší kultury? Co bys změnila ?
Mě trápí kultura v tom obecnějším slova smyslu. Kultura chování člověka k člověku. Píšu teď seminárku o Komenském, a tak se mi rozrůstá, že z povinných sedmi mám asi čtyřicet stránek, protože jsem se ponořila do Obecné porady o nápravě věcí lidských. Je neuvěřitelné, jak je Komenský přes ta staletí nesmírně aktuální. Některé věci jsou komické - když se zabývá materiálním světem a pokouší se o nějaké dělení živočišné říše - třeba slony zcela vážně řadí mezi obludy. Tohle bylo samozřejmě překonané velmi rychle. Ale to, jak by se lidi měli k sobě chovat, jak by se měli chovat ti, kteří rozhodují o lidských osudech...On se obrací ke Světlům Evropy - učencům, učitelům, teologům, politikům - to mi teď leží hlavně v hlavě. Takové to Světlo, které chybí.

Spíš kulturnost, než kultura...
Přesně tak. Dalo by se to tak říct, protože kdyby se ta kulturnost v nás nějakým způsobem obrodila, tak si myslím, že i problémy kultury, které jsou dneska na stránkách novin, by byly taky úplně jinačí.

Bydlíš v Mníšku pod Brdy. Pomáháš mu nějak?
Dalo by se říct, že pomáhám konkrétním lidem. A spolupracuji se školou, s mateřskou školou.

Máš čas na počítač, na internet?
Teď jsem si vyhledávala nějaké informace o Komenském, respektive o jeho protivnících - najít tady takové publikace by asi dalo velkou námahu. Nehledě na to, že nepotřebuji celou knihu,že mi stačí jen určité údaje, které najdu. Čeština, němčina, angličtina, francouzština - nemusím mít informace třeba v albánštině. Počítačem posílám jenom maily. A teď ho dokonce mám tak zablokovaný , že ani maily nemohu odesílat, ale to mě nijak netrápí. Prostě několik měsíců jsem v izolaci i v tomto směru a nevadí mi to. Tento způsob spojení se světem - když ho člověk potřebuje - je úžasný. Ale já radši hledám v knihách, encyklopediích, kterých mám spoustu, protože voní. Ale co je praktické, když píšu třeba knížku pro děti, tak to na počítači mohu rovnou dávat do formy. Kdybych psala ručně - jak je můj zvyk třeba když textuji - tak to u takové rozsáhlejší formy není možné. Když je nejhůř, tak se obracím na starší dceru. Ta obrátí oči v sloup, řekne - musíš udělat jenom to a to a to. A mně přitom připadá už jen ten první krok jako naprosto nepřekonatelný, protože bych se musela soustředit a věnovat se tomu. Ale je to další z mých úkolů - až dodělám školu, tu jednu - rozhodla jsem se, že se přihlásím do nějakého počítačového kursu, abych byla víc gramotná, než jsem.

Jsou nějací herci a herečky, které máš ráda?
Určitě spousta. Jsou to moji kamarádi a mám je ráda jako lidi nebo jsou to moji kamarádi a mám je ráda na jevišti nebo to nejsou moji kamarádi, jsou třeba z ciziny. Nedávno jsem točila shodou okolností dva seriály a v některých dialozích byla mým parťákem Vilma Cibulková. Přistihla jsem se - je to komické, protože to by se profíkovi nemělo stát - že uprostřed našeho dialogu jsem na ni začala koukat s otevřenou pusou, jak jí to tak krásně hraje... Je hezké, když se někomu takhle daří... To, co se dělo na place, bylo docela banální, nebyla to žádná extra role, kde by takový obdiv byl na místě. Tohle byla vlastně taková nenápadná, běžná práce a bylo to tak hezké, až jsem - doslova - vyvalila oči.

Jan Dobiáš