Co teď děláte?
Teď se připravuji v divadle na zkoušení nové hry Večer tříkrálový, chystáme se na Shakespeara, pohostinsky bude režírovat Roman Polák. Samozřejmě mám své hry na repertoáru, které nestále hraji. V dabingu jsem momentálně ve třech seriálech - Angel, Na čem záleží a Bostonská střední. Pak jsou aktivity s naší muzikou - vokálně instrumentální skupinou Vinařští romantici. V neděli mám charitativní koncert, protože abych vykoupil své hříchy, dělám charitu. V konventu Milosrdných bratří je takový projekt adopce na dálku, kde budu se skupinou Svítání. Navíc jsem si dal dohromady pořad z tvorby Vladimíra Vysockého, protože by se letos dožil 70 let. Jmenuje se „Ten, co s ní byl dřív", s tím tak orážím po republice, myslím, že příště jedu do Uherského Hradiště. A dostal jsem nabídku točit a hrát v jednom z velmi populárních televizních seriálů na Nově, ale nechci to zakřiknout, kdyby z toho náhodou nic nebylo. Je pravda, že scénáře několika dílů už mám doma, ale znáte to - dokud nevidím „ŘÍM 15 km" nevěřím, že jsem v Itálii.

Co rozhodlo o tom, že jste u divadla?
Já jsem byl odjakživa tlustý a nemotorný. Vždycky. A všichni se mně smáli a byl jsem ve třídě takový ten fackovací panák. Měl jsem v sobě špetku exhibicionismu - vždycky před tabulí, jsem ze sebe dělal šašoura, a že jsem dostal pátou pětku z fyziky, mě celkem nezajímalo. Měli jsme spolužačku Marušku Němečkovou, dneska se jmenuje Čablová a ta mi vždycky říkala: Zděndo, neblbni, propadneš! A ak jsem vždycky zase trochu zabral. A ještě mě ovlivnilo, že rodiče kamarádili s jistým Miroslavem Suchým - to byl komik hradeckého divadla, bohužel už dneska nežije. A já když jsem měl možnost se přes něho dostat do zákulisí hradeckého divadla, tak to se mi zalíbilo. Ale nepoužívám poučky „Již od pěti let jsem praštil oponou a šminky bylo vždycky moje čaro" to ne, ale jistá dávka exhibixionismu tu byla, měl jsem rád literaturu, češtinu, vždycky jsem si připravil nějakou básničku navíc - tak nějak to vzniklo.

Na kterou roli nejraději vzpomínáte a kterou byste si chtěl zahrát?
Na kterou nejraději vzpomínám - to je těžké. To je tak těžké. Určitě jednou z prvních byl Švanda dudák v dnešním Zlínském divadle. Tenkrát to byl Gottwaldov, Divadlo pracujících. Teď mám nádherné role na repertoáru, třeba Doolitle - tedy u nás jmenuje Ďulínek, protože to hrajeme v My Fair Lady ze Zelňáku nebo role Heroda v Jesus Christ Super Star - to jsou role, které se v Čechách dostávají za odměnu. Nebo rád hraju v Charleyově tetě - jak já se to tam jmenuji, ne Septik, ale Spetik , doktor Spetik. Nebo takový major v Mamselle Nitouche... A kterou roli bych si rád zahrál? Víte, já mám zadřenou větu, kterou kdysi řekl vynikající herec, bohužel už mezi námi není, Boris Rösner. Na otázku, kterou roli byste si rád zahrál, odpověděl v Mladém světě, už je to let „ Víte, pane redaktore, tu roli bych si musel napsat sám, a jak už to u nás v Národním bývá, hrál by to Vašut!" Marku, promiň, že to takhle říkám. Rád bych si zahrál nějakou roli, ale nerad bych ji zakřikl. Když to má přijít, tak to přijde.

Dělíte nějak herectví v divadle a v seriálech?
Určitě. Protože já si myslím, že divadlo je to nejkrásnější, kde si člověk může zahrát. Tam jak to nakopnete první větou, tak musíte dohrát až do konce. Nikdo vám nepomůže. Pomůže vám dílem talent, dílem pan režisér, který to s vámi nazkoušel, dílem vaši kolegové. Když si stoupnete v seriálu před kameru, vůbec vám to nejde - a to není tak těžké, vždyť když se podíváte, hrají jazzoví zpěváci a jazzové zpěvačky, stačí, když hrajete v reality show a už jste herec. (Zajímavé, že nikdo, žádný vítěz reality show, nechce být pilot. Podle nich to vypadá, že každý herec je debil a nemusí nic umět, takže si herectví každý zvolí.) Technika před kamerou je úplně jiná, výrazové prostředky jsou jiné, jenže pak se vše dobře sestříhá, přidá se hudba, když režisér neví kudy kam, tak tam vrazí dítě, diváci pláčou - a ono je to pak dokonce ke koukání a k světu. Na divadle to nejde.

Jak vnímáte roli režiséra?
Víte, jak vznikl režisér: na jevišti byli dva herci, ten jeden povídá - jdi se podívat, jak to vypadá z hlediště - a ten druhý už tam zůstal...Já osobně, já Zdeněk Junák, potřebuji režiséra, já bez něho dělat nemohu. Samozřejmě - to říkají hudebníci: během pěti taktů zjistíte, jak na tom dirigent je. Ale opravdu nejsem konfliktní, s každým režisérem vyjdu a opravdu potřebuji poradit. Nejsem ten, který by si přečetl hru a hned věděl - jdu na to takhle. Opravdu potřebuji, aby mi to někdo rozkryl, aby si se mnou o tom někdo vyprávěl. Teď třeba hrajeme Čekání na Godota - Boleček Polívka, Jirka Pecha, Patrik Bořecký a já. Když jsem si poprvé přečetl Čekání na Godota od Samuela Becketta, říkal jsem si - O čem to bude? Potom přijde režisér, přijde dramaturg, začnou vyprávět a najednou si to začnete skládat jako domeček. Takže já bez režiséra opravdu nemohu a je dobře, že režiséři jsou.

Hrajete dobře na kytaru - co nejraději?
Dobře na kytaru... jsem takový šmrdláček. Nejradši mám balady, takové romance, třeba jako je tvorba Vladimíra Vysockého, v žádném případě bigbít a popík, to ne. To už bych dneska nezvládl.

Diváci si často vytvářejí oblíbené páry podle rolí. Jak jste na tom vy?
Já bych nerad - až se to třeba vytiskne - aby se některý z mých kolegů naštval, já vycházím se všemi svými kolegy. Ale opravdu pár - s Erikem Pardusem. S Erikem Pardusem, s tím opravdu hraji rád.

Poznáte, kdy se vám bude hrát dobře a kdy ne? Podle čeho?
Poznám to podle toho, že je mi v té roli dobře. Jsou hry, a když je nehrajete nebo nehrajete jen nějakou dobu, musíte si je zopakovat nebo je dokonce tzv. oprašovačka. Ale jsou hry a role, kdy tu oprašovačku vůbec nepotřebuji. Prostě přijdu do šatny, navleču si kostým a najednou se mi všechno v palici vybaví a začne se mi skládat. Takže to jsou asi role, ve kterých se cítím dobře. A pak, když je hra logicky režírovaná. Není tam žádná schválnost - nemusíte myslet na to, že teď si režisér přál, abych zakopl a rozbil si čumák. Když to jde logicky, jakoby automaticky, jako bych to dělal každý den.

Na koho se rád díváte?
V koupelně do zrcadla na sebe... ne, to je blbý. Ale na koho se rád dívám...To je tak těžké. Abych vám řekl pravdu - teď sedíme takhle na lavičce a já si taky občas sednu na lavičku a strašně rád se dívám na lidi. Protože lidi mě živí, já z lidí žiji, proto se strašně rád na ně dívám. Horší je, když přijde někdo a začne do vás vandrovat. Nemyslím sprostě. Ale nemůžete se soustředit na lidi, na které jste se díval a musíte být přecejen zdvořilý, protože tady v Brně lidi do divadla chodí, takže nás z toho jeviště znají. Rád se dívám na lidi, rád se dívám na terasovité vinohrady kolem Velkých Bílovic, to jsou nádherné pohledy, když víno pučí. Já jsem z Uherského Hradiště, takže odkojený Buchlovskými kopci a když se na podzim barví stromy, na to se rád dívám. Potom - když to bude číst moje paní - i na ni se rád dívám, aby se Irenka moje na mě nezlobila...

Někdy se vám - jako herci - koukání na lidi vyplatilo? Použil jste někdy něco?
Ano. Použil. Mám jednu svoji roličku, kde jsem odkoukal jednoho takového echt Brňáka, protože ve hře mluvíme brněnsky - to je ta My Fair Lady ze Zelňáku. Staroangličtinu jsme nahradili brněnštinou , brněnským hantecem a mám tam jednoho, toho jsem trošku obliskl.

Jan Dobiáš