Zaměstnání si prý nebude všechna pamatovat, protože byl pořád někde jinde. Ale tak to zkusme: většinou to bylo kolem železa: opravoval stavební stroje v Průmyslových stavbách ve Zlíně, vojna, těsně po vojně chvíli prodával kapalný plyn, ale neměl na to čas, nebyl systematický a nebavilo ho to. Pak šel do Chodova u Karlových Varů, protože tam dávali byty a Wabi se zaláskoval s jednou holkou z Kroměříže. Nejdřív opravoval čerpadla, potom turbíny v palivovém kombinátě, který se zrovna stavěl. Bylo to luxusní: slušné peníze, každý půlrok fasovali nové montérky, každý den půlitrovku  mléka, protože to byly škodlivé provozy. Pak se zbláznil do holky ze Zlína, odešel za ní domů, do Baťova města na jihu Moravy, chvíli pracoval v opravárenském podniku jako zámečník, další chvilku svařoval na stavbě panely, a pak přišla sanitka, u které vydržel asi osm let. Než pochopil, že jeho talent potřebuje uplatnění jinde a jiné...Sanitka byla poslední oficiální zaměstnání, po ní šel na volnou nohu a tento stav trvá až do těchto chvil.

Natočil jsi čerstvé cédéčko - kolikáté to vlastně už je?
Ono vlastně není moje. Nazpíval jsem je, propůjčil písničkám hlas, ale jsou to zase skunkovky, abych byl úplně přesný, písničky Mirka Jaroše - Skunka. Alb, která jsem natočil, není moc. Asi sedm... Rosa, Vítr, pak je pískoviště, Valašskej, pak Pětatřicet let na cestě, nějaké samplery... pak obě Skunkovky, sedm celkem.

Jak deska přišla na svět? Rozhodl ses, měl jsi přetlak písniček,nápad, někdo tě nutil...?
Co jsme točili předtím, byly také skunkovky, deska se jmenovala „Nech svět, ať se točí dál..." A vyšlo to nějak nazadrmo, protože zrovna byly povodně. Utopila se spousta prachů - a nic z toho, protože všichni koukali, jak spasit holou duši. Deska se neprodávala špatně, ale mohlo to být lepší. A hlavně - Luboš Malina, který to produkoval, už měl v hlavě vizi, že bude deska další. Sbíral materiál a přišel loni - Uděláme to! A já jsem řekl: Proč ne!

Měl už i kapelu.
Měl a má už řadu let. Je to vlastně Druhá tráva. Stejně jako na předchozí desce.

Co z nové desky nejvíc hraješ?
Já miluji jednak tu titulku - „A život běží dál", ale hlavně "Lady Yesterday". To je taková písnička, že když ji hraju, jedno oko nezůstane suché... A kdyby jenom oko! Opravdu něžná, nádherná písnička, Miloš Dvořáček mi  zpívá druhý hlas... jde to.

Vždycky jsi psal písničky ze života - jak je to teď?
Asi nejpodstatnější je fakt, že čím je člověk starší, tím složitější je najít ten základní konflikt, tu černou a bílou. Časem totiž začne rozlišovat i odstíny, což mu trochu komplikuje tvorbu.

Co po tobě posluchači nejvíc chtějí?
Takových těch pět, šest písniček - Rosu, k mému velkému překvapení Nevadí, i když tam už vlastně nic neplatí, vojna není a tak, Listopad, Fotky, Fram...

Proč myslíš, že to tak je?
Vím já? Ale jen tak po straně si myslím, že v tom bude setrvačnost. Vymyslel jsem si teorii, která vychází z primárních dětských pocitů. Když nám rodiče četli pohádky, chtěli jsme jen ty, co už známe. Dnes, kdy v místě kde byl obchod, najdeš druhý den hernu, místo tvé oblíbené hospody je najednou banka a lidi, kterým jsi věřil, jsou najednou úplně jiní, hledá člověk svou jistotu. Věci, na které je zvyklý. Potvrzení toho, že nežije nadarmo. A myslím, že u nás, mám na mysli mne a Miloše, se toho dočká. Ale neber to, prosímtě, příliš doslova.

Nosíš v hlavě písničku, kterou bys někdy rád napsal?
Já už jsem ji dokonce napsal. Chybí mi jen refrén. Ale možná, že ji někdy zahraji bez refrénu a že tam ani žádný refrén nebude. Je o vztazích - jak se lidi rozcházejí a scházejí a mají se rádi a zase se rozcházejí... Možná ji někdy zahraju jen mé ženě Evě, a pak tu písničku zahodím!

Koho si rád pouštíš?
Teď hodně tu muziku, kterou jsem slýchával od syna. Ozzy Osborne, ACDC, Kiss. Mimochodem, když jsem sledoval jejich koncert s Melbourne Symphonic Orchestra, byl jsem až dojatý. Speciálně ve chvíli, kdy bubeník Peter Criss sedí na barové židli na molu a zpívá svou baladu Beth. A přes všechnu snahu je vidět, že je mu jeho kostým trochu malý. A v tom jsem najednou našel klíč. Všechno je jiné, muzika zůstává. A proto mám sám rád trvalé věci - Bruce Springsteena, Kris Kristofersona,Erica Claptona , Joe Cockera a samozřejmě Beatles.

Jan Dobiáš

Všichni chlapi pláčou, říká Wabi Daněk - čtěte zde
http://www.certnakoze.cz/rozhovory/celebrity/wabi-danek--vsichni-chlapi-placou-49.html