Stanislav Wabi Daněk. Tři jména. Když má člověk tři jména, spoustu lidí to dráždí...
Já mám čtyři. Stanislav Jan Wabi Daněk...

Lidé si často říkají, že je to z frajeřiny. Tak proč ten Wabi? Víme, že to byla trampská přezdívka.
Ano. A jak říká Werich, každé sloveso musí mít imperativ, jinak se nedostane do gramatiky. Stejně tak každý tramp musí mít svou přezdívku, jinak to není tramp.

A ty jsi ještě pořád tramp?
To v tobě zůstane od doby, kdy k tomu přičichneš.

Já jsem hledal, co to Wabi znamená. Víš, co to znamená třeba v japonštině?
Já si myslím, že je to převzané od Jamese Curwooda. V jeho knihách měl roli syn faktora kožešinové stanice, který se zkráceně jmenoval Wabi.

Ale co znamená samotné to slovo...
Bratr říkal, že má podobný název nějaký program na počítač.

Vůbec ne. Wabi v japonštině znamená „venkovský".
To jsem vůbec netušil. Ale já pro to mám lepší vysvětlení. Prý to také znamená „muž, který přichází z dáli a nese s sebou průser..."

Když si tak člověk pročítá celý tvůj životopis, má pocit, že hlavními tématy tvého života jsou odchody a útěky. Zastavím se u toho prvního. Jako žák základní školy jsi utekl od rodičů.
Ne, máš špatné informace. Utekl jsem ještě před základní školou. V pěti letech. Byla u nás babička s dědou. A já jsem měl pocit, že jim tu návštěvu musím oplatit. Dopadlo to tak, že když mi maminka dala peníze na máslo a takové věci, tak jsem sedl na trolejbus a jel do Otrokovic. Tam jsem sedl na vlak a jel do Přerova, poté jsem přesedl na vlak do Brna, v Brně na autobus, který jel do Kobylnic za babičkou.

No, mám tu těch tvých útěků několik. Co teď dělá písničkář v roce 2008, když nemůže proti ničemu protestovat - všechno se může?
Myslíš si, že blbost zmizela?

Tak já u tebe nevidím žádnou novou písničku...
Já jsem nikdy nebyl protestní písničkář. Moje písničky vždycky byly o takových základních věcech života. Teď mám jednu rozepsanou. Peru se s ní už asi rok.

Pojďme tedy k těm protestním písním. Jedna věc, která s tím souvisí - případ Nohavica a Hutka. Kolegové písničkáři...
Mě už to téma trošku nudí.

Ale nás to zajímá.
Říkám pořád to samé. Pravdu nemá nikdo. Nedá se šmahem odsuzovat. Nikdo neví, v jaké byl situaci, co mohl ztratit nebo získat.

Nohavica?
Jasně. Mám s tím i svoje zkušenosti. Já jsem nebyl v takové situaci, takže jsem nepodepsal.

Za tebou také byli?
Je to irelevantní.

Já ale nevěřím tomu, že ani jednomu z nich nefandíš.
Kdybych nebyl poučený, tak bych řekl, že Jardovi Hutkovi. Ale já za tím vidím i jiné věci.

Zkus jednu.
Třeba že ta písnička, kterou napsal, je špatná.

No, slovo chlapa. A co kdybys napsal nějakou obhajovací?
Ať si ji napíše Jarek.

A mrzelo tě, že když jste s Nohavicou takoví kamarádi, že se k tomu nevyjádřil? Neposlal jsi mu třeba mail?
On je nečte.

Další takový útěk, který jsem u tebe našel: odchod od klasického písničkaření k orchestru. Ty jsi byl první, kdo tu udělal desku s orchestrem. Hodně lidí tě za to sejmulo, že?
Těch, co mě za to sejmuli, bylo daleko míň, než těch, kteří si to pochvalovali.

To bylo proč? Měl jsi už plné zuby kytary?
Ne. Byl v tom trochu kalkul. Když jdeš na vystoupení písničkáře, tak si musíš koupit lístek, musíš se na to připravit, vyjít včas z baráku. Je to už předem daná atmosféra. A představ si, že by ten koncert byl zachycený jen tak na tom disku. Přijdeš z práce a pustíš si to. A navíc jsem si sám pro sebe také chtěl vyzkoušet, jaké to bude s kapelou.

Další útěk, se kterým se jakoby po svém vyrovnáváš, je odchod od ženské. Ne každý má tu možnost rozejít se s babou, napsat to do písničky a mít klid.
Zřejmě narážíš na píseň Fram. To byl jen vzkaz o tom, že my, mužský, máme jiné hodnoty. A to, že nejsem, jak se hezky česky říká - uprdelenej doma, má nějaký důvod.

Co na to říkala? Pochopila to?
Myslím, že ano.

A to se tak dělá? Že přijdeš domů, vybalíš kytaru a řekneš: „Miláčku, já bych ti potřeboval něco říct..."
Ne... (smích)

Co na to teda říkala?
Nemohu si to vybavit.

Plakala? Křičela, že to zavolá mamince?
Ne ne ne. Prozradím ti reakci mé bývalé ženy na píseň Fotky, kde se zpívá: „Včera uklízel jsem ve skříni, a když jsem chumáč prachu ze dna zvedal, znenadání našel jsem ten sešit." A ona: „To nemůžeš zpívat, všichni si budou myslet, že máme doma bordel. "

Wabi, taková jedna věc. Pláčeš někdy?
Čím dál tím víc.

Já jsem myslel, že takový symbol tvrďáka nikdy nepláče. My chlapi to máme zakázané, ne?
Všichni mužský pláčou, akorát někteří to nepřiznají.

A v čem je ten mindrák, že my nesmíme plakat?
To je tou celkovou kulturou - „Seš chlap, nemůžeš plakat."

Já si to neumím představit, že Wabi Daněk sedí u televize a pláče. Kdy jsi naposled plakal?
Člověče, teď se mi to nevybavuje.

Počkej, je to deset let, nebo třeba měsíc?
To bude daleko míň. Tak nějak 14 dní. Postupem věku ty slzy přijdou rychleji.

A kdy to mám tak očekávat?
Tak mezi padesátkou a šedesátkou.

Fenomén, který se jmenuje Rosa na kolejích. To je taky trošku útěk. Mám totiž pocit, že už ji tak neprosazuješ. Že od ní utíkáš.
Ne, opak je pravdou. Já jsem ji nikdy neprosazoval. Pravdou je to, že já tomu říkám „povinné cviky" - jako v krasobruslení. Já tu píseň musím zahrát, abych nenaštval lidi.

Ale zahraješ ji.
Jo, jistě.

Odhadem, v kolika podáních jsi slyšel Rosu na kolejích?
Slyšel jsem i několik parafrází.

Nechme parodie, myslím takové ty úpravy.
Nevím. Ti lidé, kteří to hrají, trochu zachovávají pietu. Ale už jsem slyšel, že na to tančili při hodinách tance.

Zajímají tě bulvární noviny?
Nekupuji je.

Jak je možné, že Wabi Daněk neprošel žádným zásadním skandálem?
Prošel. To jsem si způsobil sám. Kdysi jsem novináři, který se předem přiznal, že je z bulváru, řekl, že jsem milionář na úkor českého zdravotního pojištění. Že každý den sedám do svého auta, jedu na Bulovku a tam mi píchnou 1,5 milionu jednotek penicilinu. Vyšel z toho článek, že mám v garáži ferrari... Oni nechtějí slyšet srandu. Chtějí psát tak, aby to co nejvíce pobouřilo.

Na druhé straně mám pocit, že kdekdo se dnes ohání tím, že to či ono je bulvární. Je to takové zaklínadlo. Tak jestli to tady v té naší zemičce není přestřelené.
Asi na to nejsme zvyklí. Nicméně, mezi námi, to, co psaly tehdejší noviny, bylo daleko horší než ten bulvár.

A čím to je, že se to tak prodává a lidé to chtějí vidět?
Protože žijí svůj malý život a řeší své malé problémy. A čtou si o velkých problémech ostatních...

Pořád mám pocit, že tě média líčí jako hodného nekonfliktního chlapce.
To taky jsem.

Ale jak by to vypadalo, kdyby tě měli sejmout? Jestli jsi ten povaleč, co rád chodí po hospodách? Alkohol a tak. Jestli kvůli němu býváš instabilní.
Nebo flexibilní... (smích) Hele, když chtějí, nachytají tě na čemkoli.

Pojďme na závěr jenom pomaličku zrekapitulovat tvůj život. Odpovídej stručně. Tvůj nejhezčí životní okamžik?
Bylo jich 5.

Tak jen stručně.
Narození mých čtyř dětí a to, když jsem potkal svoji nynější ženu.

Nejhorší okamžik?
Zase jich bylo několik. Úmrtí rodičů.

Největší úspěch?
Ani nevím. Asi to, že si lidé ty písničky zpívají.

A největší prohra?
To se nedá říct jedním slovem.

Tak to řekni jednou větou.
Těch malých proher je taková spousta, že mezi nimi najít největší je problém.

Má nějaké z těch čtyř dětí po tobě talent?
Ano.

Wabi Daňku, děkuji ti za rozhovor.
Taky děkuji, rádo se stalo.