Hraješ, fotografuješ, moderuješ, zvelebuješ dům, ze stodoly děláš studio, staráš se o rodinu - kdy máš čas na psaní knížek?
Teď čím dál míň a míň, doba mi to zkracuje, je strašně hektická a taky stáří mi to zkracuje, mám pocit že už nemám čas na nic. Čím míň spím, tím míň udělám. Jestli ono to taky není těmi dětmi, vyžadují čím dál tím víc času.

Kolik už máš  knížek za sebou?
Já říkám jedenáct, ale nejsou všechny celé moje.

Ta poslední je jedenáctá?
Jedenáctá.

Jak jsi přišel na nápad dělat poslední knížku s Petrem Urbanem?

Ten nápad už je starší o tři knížky nazpátek - už tři knížky tenhle nápad předběhly, ale já jsem měl tu trpělivost a čekal jsem na Pivrnce Urbana, který na to získal čas. Těch schůzek byl milion krásných chvil, a těch piv, co jsme spolu vypili, bylo taky milion. Nejdřív jsem to začal dělat s jedním kamarádem, a ten to tlačil strašně ve verších a bylo to taky moc sprosté, že ani Pivrncovi se to nelíbilo. Zajímavé, že napsané sprostě je sprosté, nakreslené sice taky, ale líp se snáší. Tak Pivrnec řekl - Takhle ne! Já jsem mezitím na tom dělal, vymyslel  název, Petr Urban přišel s tím, že v nakladatelství Fragment by o knížku měli zájem. Já jsem zrovna dodělal jinou knihu, a to každý ví, že když uděláš jedno dílo, potřebuješ se nadechnout, nasát tu houbu, zase si něco přečíst - a ne jít do dalšího. A já jsem vlastně zjistil, že na to nemám sílu, ani rodina na to nebyla připravena. Psát knížku, to je člověk tak rok odhozený na vedlejší kolej, pořád máš pocit, že někam jedeš, ale pořád jsi na slepé koleji. Je to pořád takový zvláštní zápřah, nevnímáš. To je v háji - byl jsem nakupovat, někdo mi něco zavolal a já hodinu nevnímal, protože jsem si srovnával myšlenky, jak to udělám, abych to do večera odevzdal. Takhle to je - my chlapi neumíme myslet na víc věcí než na jednu a když je to sex, tak se tam pak už nic nevejde.../hahaha/ Ale to jsem zbytečně vtipně odbočil. Měl jsem prostě strašný strach, co s tím, a tak jsem přizval dalšího kamaráda, kterého objevil Ivan Mládek. Jmenuje se Brutální Míla, hrál i v televizní country zábavě, je velmi vtipný, pálí mu to - a tak jsme si plácli, že to se mnou dá dohromady. Přesně jsem věděl, jak má knížka vypadat. I graficky jsem ji viděl, grafička Nataša Vaňková  okamžitě pochopila, a pustila se do toho víc než na 200%. Kniha má na 80 ilustrací a 80 velkých fórů od Pivrnce Urbana. S Mílou jsme se sice hádali o všechno možné, ale tak nějak zdravě a já mám rád zdravé hádání. Krásně pak všechno narůstá a hlavně díky tomu se stává život plnější a ještě krásnější. Když manželka říká, že žárlí na nějaké moje ženské, říkám jí: nežárli na ženské, žárli na práci a na to, co zrovna píšu. To ti mně krade celkově.

Slabiklhář je pěkný novotvar, jaký obvykle charakterizuje lidi, kteří se zabývají - pokud rovnou neživí - jazykem.
Slabiklhář je pro nás pro všechny - pro blbé i intelektuály. Dovolím si pár citací z knihy: V knize jako i v životě, ...pravda vítězí! Jen dokud nepřijde lež! - Dvakrát lež, jednou věř! - Pravda je zdravé jádro lži! - Lež vykonáš, pravdu studuješ. - Pravda chodí po horách, lež po lidech. - Kývání hlavou není práce mozku. - Nikdy nelitujte, že jste někomu poradili. Třeba to bylo špatně. - Nikdy nepůjčuj, komu dlužíš. - Vždy začínej pravdou, lhát můžeš vždycky.

Co tě z jednotlivých disciplín, které provozuješ, nejvíc baví?
Vždycky ta práce, kterou dělám, mě baví. Ale vždycky, když něco dělám, tak si říkám: neměl bych dělat něco jiného? Když píšu, tak si říkám: Co blbneš, vždyť ti to vůbec nejde, nemáš radši hrát divadlo?  A když hraju divadlo, tak si říkám: nebylo by lepší psát, vždyť ti to tak jde!

Na čem teď pracuješ?
Strašně jsem bojoval o to, znovu se vrátit do dětských TV pořadů, ale nějak se mi to nedaří. Škoda, že... milé děti. Tak mě nezbývá, než abych začal na nějaké nové digitální televizi. Zkušenost říká, - i když to zní trochu blbě - že spousta lidí, která dělá v televizi pro děti, opravdu těm dětem nemá co říct. Vidím to na svých dětech. Koukáme se třeba na Kouzelnou školku a když tam není Michal (Nesvadba - pozn. autora), tak ony prostě odejdou. Natvrdo. Říkám jim - Děti, pojďte se dívat. - Ne, nás to nezajímá! To je výsledek spousty chyb, které samozřejmě neřeknu, protože si je ujasňuji sám pro sebe, abych se jich vyvaroval. A tak se snažím postavit dětský pořad pro děti, tak abych je zaujal.

Do povědomí veřejnosti ses dostal patrně nejvíc díky Mim-triu s Michalem Nesvadbou a Světlanou Nálepkovou. Nestýská se ti po něčem podobném?
Vždycky se stýská po krásné práci a po velkém úspěchu. Jenže my Češi jsme nějací divní, když něco  dobře jde, tak se to zruší. Viz třeba Možná přijde kouzelník a další vynikající pořady. Kdybych byl majitel televize, tak takový pořad klidně nechám vysílat sto let. A totéž se stalo s Mim-triem - skončilo tak záhadně. Samozřejmě, že Michal teď dělá pro děti velmi dobře, stejně jako s Mim-triem, ale to už je věc názoru. Strašně těžké je rozjet vlak slávy - stojí to hromadu námahy, strašných peněz, probrečené noci, ale musí se za tím jít tvrdě a i ten rychlík tvrdě rozjet. A když se rozjede, tak se do něj ještě musí naskočit. A co se děje pak: pak se spousta umělců snaží  z toho rychlíku vystoupit a ještě rozjíždět další vlaky vedle. Ale to je nesmysl. Když  rychlík jede, tak se z toho dá jen úročit. My jsme všichni z toho vlaku vystoupili a rozjíždíme si své vlastní rychlíky. Musím říct, že se mi to v několika případech podařilo - vystupoval jsem v nejlepších zábavných pořadech - Možná přijde i kouzelník, Country zábava (11 let), Gogo show (14 pořadů), mnoho Silvestrů, atd. Dohromady od roku 1979 jsem natočil přes tisíc televizních pořadů a tím se jen tak někdo pochlubit nemůže. Já  jsem spokojený - ale teď nejsem spokojený, že zase musím rozjíždět další vlak. Jsme malý rybník. Kdybych žil v Americe, tak z jedné nebo dvou sláv bych mohl žít a nemusel nic jiného dělat. Tady prostě musíme dělat, i když je nám třeba devadesát let, abychom měli na činži.

Co o tobě asi lidi nevědí?
Odpověděl bych asi slovy Luboše Xavera Veselého: „Budu intervenovat na agentuře 6P Petra Novotného, aby tě zastupovali jako kreativce. Upíre, nikdo nedělá co ty! Aby napsal na jakékoli zadání i na jakýkoli výrobek - scénář, báseň, vymyslí scénku. Musím říci, že jsi v tomhle oboru jediný a taky tím pádem jedinečný. Neznám fakt nikoho, to nedělá Petr Rychlý, Jan Rosák, Pavel Zedníček, Vláďa Hron, Dáda Gondík, Zdeněk Izer, ani další. Ty jsi ochoten uvádět jako čert, ježibaba, klaun, blázen, zrovna tak jako smutný muž i vážený a uznávaný podnikatel... To je výborný, ale jediná vada je, že o tom nikdo neví."Tuhle jsem mluvil dlouze s Petrem Nárožným, moc jsme si notovali, protože máme podobný úděl, začínali jsme jako komici. A díky tomu jsme konstatovali: měli jsme začít vážným uměním. Protože z  vážného umění se dá docela dobře přejít do srandy, ale ze  srandy se moc těžce přechází do  vážna. Oni kolegové a ani lidé nám nevěří. Když je herec vážný, a dostane komickou roli, tak všichni říkají - Hele, on je i výborný komik. A naopak to neřeknou, nějak to nemůžou zkousnout.  Asi jsme národ, který všechno škatulkuje. To je strašné.

Jan Dobiáš