Co jsi chtěl být jako malý kluk?
V osmašedesátém prezidentem, samozřejmě. Pak mě z toho vyvedla okupace. V normalizaci jsem se rozhodl, že se stanu jeřábníkem, budu jezdit s takovým tím jeřábem Tatra, myslím 158 to byla, a budu psát. Měl jsem pocit, že svobodně na těch stavbách vydělám nějaké peníze, a pak budu spisovatelem.

Zkusil jsi novinařinu, film, televizi, spisovatelství - můžeš dneska říct, zda ti něco z toho sedělo víc?
Nejlepší je střídání. Spisovatelství je hrozná samota, vysedět knížku, to je rok, spisovatel je vlastně hrozně osamocený, takže pak jde s radostí mezi lidi a jako novinář se zase dostane k materiálům, které pak jako spisovatel může využít. Takhle to dělají Američané - u nich taky spousta spisovatelů byli novináři. Takže já si myslím, že střídání je dobře.

Stal ses několikrát Mužem Novy - nechalo to na tobě nějaké následky?
Já jsem se nestal Mužem Novy, já byl druhý po Václavu Havlovi, když se to vyhlásilo, pak jsem byl několikrát vyhlášený publicistou. Myslím si, že na mně to následky nenechalo, ale nechalo to následky na lidech. Pravidelně se mě totiž novináři každý rok ptají, jak to, že jsem nedostal cenu a já odpovídám: Protože kategorie publicistiky už neexistuje!

Proč už neexistuje?
Řeklo se, že se to nějak zjednoduší na Muž a Žena Novy. Mimochodem, radši jsem byl Publicista Novy než abych byl Muž Novy.

Máš nějakou vlastní teorii , proč je pořad Na vlastní oči tak oblíbený u diváků?
My jsme si to pojmenovávali od začátku. Nejdřív jsme si říkali, musíme lidem ukázat to, co sami nevidí, protože spousta lidí se nedostane do takových prostředí, jako my. Pak, když to tady začalo skřípat, začaly se dít první tunely a první velké okrádačky, tak zatímco ostatní media ještě celkem servilně pořád vládu šanovala, my jsme začali velmi rychle tyhle věci publikovat. Takže jsme asi pomohli spoustě lidem, aby se nedali ošidit, protože jsme mapovali systémy podvodů od tunelů přes různé podivné společnosti s prodejem nesmyslů až po krachy bank. Myslím, že jsme lidi dost varovali, včas, a že nám to nezapomenou.

Patříš mezi přední české znalce vína - jak se to stalo?
Já říkám, že nejsem znalec, ale milovník, což je víc než znalec, protože znalec pije zadarmo a víno kritizuje, kdežto milovník víno miluje a kupuje. Znalec vinaře deptá a milovník je živí. To začalo tak, že my jsme za totáče jezdili na Moravu do vinných sklepů a jezdili jsme si tam povídat. Vždycky se zavřely dveře a tam se vedly řeči, včetně protistátních. Pak v neděli, očištěni, jsme jeli zpátky do té hrůzy, do Prahy. Jednoho dne nám vinař, který nám vždycky dával víno pro turisty, dal ochutnat víno - asi že jsme mu byli sympatičtí. Opravdové víno a my zjistili, že něco takového jsme nikdy v životě nepili. Když člověk pozná toto, tak se pak po tom pídí a já jsem to dovedl do dokonalosti - to je zase výhoda popularity. Someliéři dobrých restaurací z Prahy a šéfkuchaři jsou rádi, když tam přijdu, protože je to reklama. Takže mě vzali mezi sebe a začali mě brát i na profesionální ochutnávky vín a já měl možnost to zmapovat. Pak jsem si přidal ještě soukromý program, třeba letos v únoru jsem byl na týdenní přehlídce burgundského vína, což je porovnání vzorků z celé oblasti Burgundska.

To znamená, že jsi začal přesně tak, jak se to říká, že víno je trojí: červené, bílé a pro Pražáky...
Ano. Ale ona je to ohromná věda a hlavně studium probíhá srovnáváním vzorků, takže je to jedno z nejpříjemnějších studií. I samostudium je člověk schopen překousnout...

Kde ses seznámil se svou ženou?
Se Zlatou mě seznámila moje první žena, která byla produkční v televizi a jela s ní taxíkem do divadla. A já jsem náhodou šel po ulici, tak jsem přistoupil do toho taxíku. Šli jsme do divadla, pak do baru, a pak to nějak začalo.

Udělal bys v životě něco jinak?
Kdybych to byl věděl, tak bych třeba kupoval akcie v nějaké době a prodával je v nějaké jiné době. Zpětně se to říká - jak by se to jinak udělalo! Ale protože jsem vždycky všechno dělal na základě podmínek, které byly, tak musím říct, že nikdy bych to neudělal jinak. Protože tehdy to bylo rozhodnutí podle maximálně dostupného počtu informací, které jsem měl. Zpětně bych to uměl...

Kdybys byl ředitelem televize, měl bys nějaké jiné krédo, než máš teď?
Musím říct, že pořad Na vlastní oči je velmi veřejnoprávní. To dokonce, když přišla Rada pro televizní vysílání do Novy na kontrolu, tak říkala, že tenhle pořad je veřejnoprávní. Je taky nejstarším pořadem Novy - kromě Televizních novin, které jsou od prvního dne - jediný týdeník. Když nás lákali do Novy, lákali nás na koncept evropské televize pro 21. století, měla to být intelektuální televize a v rámci tohoto konceptu vznikl pořad Na vlastní oči. Takže my si zakládáme na tom, že jsme veřejnoprávní, protože chceme být užiteční a televize nás snáší. Ale kdybych já byl ředitelem televize, tak bych chtěl být ředitelem veřejnoprávní televize.

Jan Dobiáš