Petro, narodila jsi se z velké lásky?

„Mám pocit, že jsem se narodila spíše z nezkušenosti. Mámě bylo sedmnáct, tátovi devatenáct a prý jsem se jim povedla hned napoprvé, takže nevím, jestli to bylo z velké lásky."

Když se řekne babička, co se ti vybaví jako první?

„Písničky. Byla jsem takové neustále nemocné, nedomrlé dítě a chudák babička se mnou zůstávala doma. Jak jsem se nudila v posteli, zpívala si se mnou a naučila mě všechny písničky. Asi ona má na svědomí to, čím se celý život živím."

Vždycky mluvíš o babičce, ale nikdy ne o dědečkovi. Jak to?

„Dědeček byl v padesátých letech zavřený, a když ho pustili, bylo mi devět nebo deset a už jsem k němu nikdy nenašla vztah. Pro mě byla babička nejdůležitější člověk až do mých jedenácti let, kdy jsem se odstěhovala za mámou."

O babičce a dědečkovi z máminy strany nemluvíš. Proč?

„Máminy rodiče jsem neměla ráda, takže o nich nemluvím. Hrozně nerada jsem k nim chodila, ale podle nějaké dohody jsem k nim musela přijít jednou týdně na návštěvu. Bydlela jsem v Ruzyni a oni na Bílé Hoře, takže jsem to měla akorát kousek do kopce. Dodnes si pamatuji, jak jsem se vždycky strašně loudala, protože se mi tam hrozně nechtělo. Děda byl strašně přísný, ale pak jsem přišla na to, že byl lepší než babička. Mámina maminka, dej ji pánbůh věčné nebe, věděla, jak nesnáším chlebovou polívku, tak jsem u ní měla skoro pokaždé chlebovou polívku. Kdybys věděl, jak je to hnusné jídlo..."

Čím tě máma, se kterou ses vídala jen několikrát do roka, v jedenácti letech přesvědčila, aby ses k ní přestěhovala?

„Zmanipulovat puberťáka je strašně jednoduché. Máma bydlela se svou novou rodinou v Sekerkových Loučkách, já jsem k nim jezdila na prázdniny a oproti Praze to byl úplný ráj. Byla tam taková správná vesnická partička, lítali jsme na koních, po loukách a lesích, byl tam rybník... O prázdninách jsem tam prožívala úžasné chvíle, tak jsem měla pocit, že když tam budu pořád, že to bude ještě lepší. Máma toho využila a řekla mi: ,Když jsi tady taková spokojená a nechce se ti do Prahy, tak tady zůstaň.‘  A už bylo neštěstí hotovo."

Jak často jsi pak vídala babičku?

„Jezdila jsem k ní na prázdniny nebo na Vánoce. Strašně rychle jsem si uvědomila, že jsem udělala velkou chybu. Jak jsem mluvila o mámině mamince, tak ona mi v podstatě celou dobu, co jsem ji znala, dávala najevo, že manželství mých rodičů i já jsme omyl, a že ta správná rodina a vnoučata jsou kluci, kteří se mámě narodili v druhém manželství. Z té doby ve mně zůstala velká křivda, protože dospěláci někdy umí být k dětem pěkně hnusní. I když by mi to mělo být dnes už opravdu jedno, přesto si na to občas vzpomenu."

Kolik bylo tvým nevlastním bratrům, když ses přestěhovala k mámě a začala jsi je hlídat a starat se o domácnost?

„První je mladší o šest let a druhý o osm let. Když jsem se k mámě přistěhovala, byli to malí mrňousové a já je měla na krku."

Nechtěla jsi se pak vrátit k babičce, nebo to už nešlo?

„Nejspíš to už asi nešlo. V pubertě jsem k ní potom utíkala a napsala jsem o tom i sloh. Jakmile jsem dokončila střední školu a bylo mi osmnáct, od mámy a její rodiny jsem odešla a už se tam nikdy nevrátila."

Zatímco na základní škole jsi měla samé jedničky, na střední jsi hned v prváku propadla ze čtyř předmětů a nakonec musela přestoupit na jinou školu. Co se stalo, že jsi se tak moc zhoršila?

„Za prvé mě začali zajímat kluci a za druhé jsem chtěla zpívat. Chtěla jsem dělat uměleckou větev železnobrodské průmyslovky, ale dostala jsem se na technickou. Máma mi řekla, ať jsem rok na té technické, že pak přestoupím na uměleckou, jenže se potom zjistilo, že to nejde. Navíc jsem neudělala reparát, takže to bylo stejně jedno. Zaplať pánbůh jsem se dostala na ekonomku, což sice není taková zábava jako umělecká škola, ale přece jenom je to jistota."

Za dva roky budete s manželem už čtyřicet let, jak moc je pro tebe ve vztahu důležitá věrnost?

„Myslím, že ani ne tak věrnost, jako důvěra. Když schází důvěra, je potom všechno špatné."

A odpustila bys manželovi nevěru?

„To záleží na okolnostech, jak k ní dojde, jakým je to stylem a po jaké době se to dozvíš... Nevím, ale dá se to řešit."

A byla jsi mu někdy nevěrná ty?

„To ti budu zrovna vyprávět." (smích)

V osmdesátých letech jsi byla slavná a točilo se kolem tebe mnoho mužů a lamačů dívčích srdcí...

„To jsem i teď! (smích) O tomhle ale nebudu mluvit."

Ovlivnilo neradostné dětství tvé rozhodnutí nemít děti?

„Určitě. Oba jsme takoví poranění z dětství, protože Zelenka je taky z rozvedeného manželství. U nich doma dokonce profesorka jaderné fyziky a inženýr ekonomie řezali rádio napůl. Když později dělal jeho táta ředitele podniku Ovoce-zelenina a tady nebylo žádné ovoce, tak mu vždy na Vánoce posílal košík exotického ovoce, ale on si ho  nesměl vzít, protože máma řekla, že to zavazuje. Koukal na ty pomeranče a banány, a pak je snad vyhodili nebo poslali otci zpět. Oba dva jsme v tomto takoví pokřivení a já jsem nikdy nepocítila touhu mít děti."

Heidi Janků mi vyprávěla, že otěhotněla v době, kdy byla mladá a měla velmi dobře rozjetou kariéru, a proto šla na interrupci a později, když by si dítě už nechala, nepřišlo. Tobě se nic takového nestalo?

„Já jsem dítě nechtěla. Krom toho Michal má dceru, takže kdybych dneska pocítila nějaké mateřské cukání, tak si ho odbudu jako babička."

Nikdy později jsi toho, že nemáš děti nelitovala?

„Ne. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych toho litovala. Myslím si, že se dá žít plnohodnotný život i bez dětí. A když vidím ty tragédie okolo, co děti někdy dokáží, tak si říkám zaplať pánbůh, že je nemám."

Nebojíš se stáří, kdy můžeš být nemocná a nebudeš mít nikoho, kdo by se o tebe postaral, uklidil, nakoupil a nebo tě třeba jen pohladil a byl ti oporou?

„A ty si myslíš, že děti jsou zárukou toho, že se o tebe ve stáří postarají?"

Záleží na tom, jak je člověk vychová.

„Nezáleží. Můžou být stokrát dobře vychované a potom se na tebe stejně vybodnou. Zažila jsem to u mnoha svých přátel. Já tělu neubližuju, chodím na preventivní prohlídky, a proto doufám, že své tělo dovedu ke konci v pořádku, abych byla soběstačná."

Původně jsi se jmenovala stejně jako naše populární zpěvačka 50. a 60. let Jana Petrů, která působila i v Divadle Semafor. Když jsi přestala pracovat jako účetní v Náchodě a na podzim roku 1972 nastoupila do Semaforu, hned tě přejmenovali z Jany Petrů na Petru Janů, aby si vás diváci nepletli. Vadilo ti to a byly i jiné možnosti jak ses mohla jmenovat?

„Nebyly. Jiří Suchý na mě koukl a řekl: ,No, vždyť ono by to bylo hezké, kdyby se to jenom obrátilo.‘ A tím mně zadělal opravdu na spoustu problémů, protože dodnes mě hodně lidí nemůže přijít na jméno. Zpívám sedmatřicet let, lidé vědí, že jsem to já, ale hodně jich na mém jménu tápe a nakonec řekne: ,Je tady ta... zpěvačka.‘" (smích)

V polovině sedmdesátých let ti nabídl Karel Gott, abys mu zpívala vokály v jeho doprovodném triu, kde už měl tvé kolegyně Janu Kocianovou a právě Jitku Zelenkovou. Ty, a před tebou ještě Marie Rottrová, jste jako jediné začínající zpěvačky odmítly. Copak jde nestárnoucího slavíka odmítnout? A jak na to Karel reagoval?

„Netuším, jak na to reagoval, ale třeba to ani nevěděl, protože to dojednával Láďa Štaidl. Nevím, jestli bylo pro Karla tak důležité, kdo mu bude zpívat vokály. Bylo to z kraje mého působení v Semaforu a hlavně jsem byla přesvědčená, že budu sólovou zpěvačkou."

Myslíš si, že každý chlap je ješitný?

„Jo."

Gott s tebou nikdy nenazpíval na desku žádný duet, i když jsi později byla velmi slavná a populární a on během let nazpíval duety snad se všemi našimi zpěvačkami, které zrovna letěly... Myslíš, že to mohlo být kvůli tomu tvému dávnému odmítnutí?

„Asi ne. Když mě začali brát lidé na vědomí, byla jsem žánrově jinde než Karel. A v osmdesátých letech jsem s ním pár duetů nazpívala pro televizi, ale je pravda, že na desce z nich dodnes žádný nevyšel. Taky jsem s ním zpívala ve druhé polovině devadesátých let Fantoma Opery na jeho turné, které jsem jezdila s berlí a s nohou v sádře, protože se konalo jen pár měsíců po mé vážné autonehodě."

Začínala jsi jako rocková zpěvačka a až po deseti letech se z tebe stala naše popová královna. Chtěla jsi odjakživa zpívat rock, a nebo jsi si ho vybrala jen proto, že u nás koncem sedmdesátých let nebyla žádná rocková zpěvačka, a tím pádem jsi zaplnila mezeru na trhu a snadněji se prosadila?

„Ano, bylo to proto, že tady žádná rocková zpěvačka nebyla. Byla to jediná volná parketa, která tady byla."

Tvou rockerskou podobu vymyslel tvůj manažer a později i manžel Michal Zelenka?

„Vymyslel ji Zdeněk Rytíř s Oldou Petřinou a také se Zelenkou. Měla jsem úžasnou kliku na náhodu - přesně v době, kdy jsem začala být nervózní jak sáňky v létě a chtěla být slavná, potkal Zelenka na benzince Zdeňka Rytíře, který byl obrovský hypochondr. Probírali tam spolu bolesti zad a různé nemoci a Zelenka se mu mezi řečí svěřil, že má doma nervózní zpěvačku, která se chce realizovat. A Rytíř mu na to řekl: ,To je dobře, protože jsme si s Otou řekli, že tady uděláme jednu Suzi Quatro.‘ A bylo rozhodnuto."

Současně s tebou začínala Jana Kratochvílová, která brzy utekla od popíkových Kroků Františka Janečka k rocku a začátkem osmdesátých let emigrovala do Anglie. Považovala jsi ji v dobách svých začátků za konkurenci a sledovala jsi co dělá?

„Jasně, že jsem sledovala co dělá. Vždyť jsme tu byly jen dvě ženské, co dělaly rockovou muziku. A snad ještě občas Věrča Špinarová. S Janou jsem si rozuměla, ona byla taková příjemně prdlá."

A sleduješ ji i nyní?

„Viděla jsem s ní Burianův den žen v České televizi a nevěřila vlastním očím a uším. Bylo to šílené. Natáčeli v Lapidáriu na Výstavišti mezi sochama, Jana měla na hlavě nějakou helmu s rohy a říkala takové věci, že jsem vůbec nevěděla, zda to myslí vážně. A ona to asi fakt myslela vážně... Úplně mě obcházel mráz a sama sebe jsem se ptala, kam se to dostala."

Jak se ti dnes líbí jako zpěvačka?

„Nevím. Slyšela jsem ji v televizi s nějakou skupinou a ona vydávala jenom nějaké skřeky. Tak nevím jestli ještě zpívá, ale ty její staré věci se mi tenkrát líbily strašně."

Koncem osmdesátých let jsi byla naší nejpopulárnější zpěvačkou a třikrát vyhrála Zlatého slavíka. Změnila tě tenkrát ta velká sláva?

„Být Zlatým slavíkem bylo důležité hlavně pro další rok kvůli obsazování do televizních pořadů a kvůli koncertům. Jinak za to člověk nic neměl a nic to se mnou nedělalo. Jen na Koncertu slavíků tě poplácali po ramenou a řekli, že jsi šikovný, což bylo příjemné. "

Bylo veřejným tajemstvím, jak v osmdesátých letech interpreti a jejich manažeři  hromadně skupovali noviny s hlasovacími kupóny do Slavíka nebo je rovnou odebírali z tiskárny a pak je se svými fankluby vyplňovali a posílali. Dělala jsi to taky?

„Ne, já jsem to takto nedělala."

A tvůj manažer nebo fanklub?

„To by ses musel zeptat předsedkyně mého tehdejšího fanklubu. Já jsem ale žádné lístky do Slavíka nelepila."

Sleduješ dnes výsledky Českého slavíka a víš kolikátá jsi vloni skončila?

„Prý jsem postoupila asi o čtyři místa, ale kolikátá jsem byla nevím... Já se to dozvím, jen když mi to někdo řekne, třeba můj skalní fanda Petr Jahoda, ale jinak je mi to upřímně řečeno úplně jedno."

Chtěla bys dnes Slavíka vyhrát a byla bys ochotná investovat peníze do zakoupení SIM karet na posílání hlasů?

„Ani náhodou! Už dávno nepotřebuji nikomu nic dokazovat. Kdo si mě chce poslechnout, a takových lidí je zaplať pánbůh dost, přijde na můj koncert, koupí si desku nebo jim zazpívám na různých společenských akcích. Dnes už nemusím dokazovat, že umím zpívat, ani se nepotřebuju za něčím honit. Mně se splnily naprosto všechny sny, které jsem do dvaceti let měla. Dokonce se mi až přeplnily! Jako dítě a dospívající slečna jsem tenkrát v Sekerkových Loučkách ani netušila, co všechno se mi může přihodit. Já jsem opravdu naprosto spokojená."

Co je pro tebe dnes v kariéře důležité?

„V kariéře už nic."

A v životě?

„Aby mi sloužilo zdraví, měla v pohodě hlasivky a aby mě to ještě pár let bavilo, když vylezu na jeviště."

Přemýšlíš o tom, že bys zpívání za pár let zanechala a šla do důchodu?

„Do důchodu půjdu za pět let. Ale do důchodu jako takového, že bych zpívání pověsila na hřebík, odstěhovala se na chalupu, pořídila si kočku a psa a koukala z okna, tak to se nechystám."

Lituješ něčeho, co jsi v životě neudělala?

„Ano. Je to už hrozně dávno, ale dodnes strašně lituji toho, že jsem v roce 1987 odmítla pana Dušana Kleina, když mi nabídl roli ve filmu Dobří holubi se vracejí."

Proč jsi to udělala?

„Protože jsem byla úplně blbá! Byla jsem čistokrevná rockerka, a proto jsem si řekla, že do takového filmu nepůjdu. Když mám zvýšenou teplotu, tak si na to vždycky vzpomenu a nadávám si. Takový skvělý film s Menšíkem, Labudou, Hrušínským, Kňažkem, Somrem... To je věc, která mě mrzí a mrzet bude až do konce života."

Více o knize Z očí do očí čtěte zde:

http://www.certnakoze.cz/tipy/knihy/prectete-si-intimni-zpovedi-slavnych-z-oci-do-oci-4128.html

http://www.certnakoze.cz/rozhovory/jirina-svorcova-chysta-velky-navrat-4143.html

http://www.certnakoze.cz/rozhovory/robert-rosenberg-kvuli-penisu-jsem-mel-extempore-s-dianou-kobzanovou-4177.html

Knihu si můžete objednat zde:

http://www.xyz-knihy.cz/z-oci-do-oci.html

jov