Kde nejčastěji kreslíš?
Ono se to mění. Dřív jsem kreslil ve své hospodě ve Smržovce v Pravé Pivrncově putyce a ještě před tím, než jsem ji měl, tak jsem kreslil po jiných hospodách. Tedy v hospodách jsem vymýšlel a doma pak kreslil. Teď v poslední době kreslím ve svém ateliéru. Mám takový baráček vedle baráčku a tam všechno dělám. Když jsem kreslil v hospodě, tak jsem toho udělal čím dál míň, protože čím dál víc lidi toho ode mne chtěli a kreslil jsem víc pro ně, než pro sebe. Teď tam mám klid, tak už dělám doma. V galerii, jak se to dá taky nazvat. Maluji občas oleje, tak tam mám spíš věci, kterými se ještě neživím, mám je tam vystavené a většinou tam chodí pracovní návštěvy nebo kamarádi. Dřív jsem dělal všechna ta sezení v hospodě, teď je dělám právě tam.

Jak jsi přišel na ilustrování Švejka?
Ozvali se - já jsem na to nepřišel. Nehledě na to, že Švejka si dnes může ilustrovat, kdo chce a vydat, protože žádná autorská práva už nejsou. Prošel jsem nějakým konkursem, kde měli Renčína a ještě Štěpána Mareše - jako že ten Pivrnec je asi nějakým způsobem podobný Švejkovi nebo i styl humoru že je podobný...Mně by to nenapadlo, to se přiznám. Myslel jsem si, že už je to jednou jasně dané a že i prodejně by to nebylo zajímavé. Teď je možná ten humbuk kolem trošku větší, takže lidi budou zvědaví - že se na to podívají, že si koupí Švejka s novou podobou. Barevnou - protože Lada kreslil černobíle.

Co je na té práci nejtěžší?
Na Švejkovi bylo nejtěžší, že jsem v té době nežil. Protože hledat všechny maličkosti, aby to bylo stylové na tu dobu - uniformy, věšáky, stoly, skleničky, ženské chodily jinak oblékané, kulisy jsou jiné, baráky, všechno prostě kolem je jiné a těžší. Fóry kreslím jednodušší kresbou, je to rychlejší - v knize jsem se snažil trošku víc propracovat podoby lidí, kteří tam vystupují. Zatím každý, komu jsem to ukázal, byl překvapený z toho, že to vypadá jinak. A že netušil, že umím dělat i takhle.

Hodně jsem přemýšlel, jakým stylem to udělám, jak se do toho pustím a jak to pojmu. Film byl natočený podle Ladových figurek a podle toho taky hledali herce: feldkuráta hrál Kopecký, Švejka Hrušínský, nadporučíka Lukáše Beneš, tajného František Filipovský atd. Já jsem věděl, že nemohu kopírovat Ladu, ani kreslit své postavičky, protože by nezapadly do toho koloritu. Ať si řekneme, co si řekneme, já nevím, kolik lidí - možná někdo povinně ve škole - to přečetl, ale pochybuji, že Švejka vůbec někdo celého četl. Když se mně někdo zeptá, tak já na rovinu řeknu, že jsem ho celého nečetl. Teď jsem v něm listoval, musel jsem číst nějaké repliky, jestli to tak je. Jel jsem podle filmu - jsme pohodlní, takže se radši koukneme na film - viděli jsme ho třeba už stokrát a máme jej zažitý víc, než knížku. Pochybuji o tom, že někdo má takovou fantazii jako Lada, když si tam vybral postavy - je tam Švejk, Katz, obrys dělaný tlustou čárou, takže povaha, výraz toho člověka není jakoby propracovaný. Ve filmu to je - osobnost člověka je jasně daná. Nikdo nemá takovou fantazii, abychom - když to čteme - si to vybavili tak, jak nám to ten film podá. Tak i já jsem měl snahu vyprávět podle filmu. Udělal jsem si to sice jednodušší, někdo dokonce napsal, když to viděl, že je to galerie mrtvých herců, ale já jsem se nesnažil, aby to bylo úplně podobné. Ten typ se tam ale musel dostat.

Jak dlouho vydržíš kreslit?
Když si u toho mohu dát pivo, tak dlouho...Třeba... já nevím... dvanáct hodin.

A když si potřebuješ odpočinout nebo přijít na jiné myšlenky?
Tak si jdu zaběhat. Mám doma běhátko. Nejdu do přírody, jak by každý myslel. Někdo, kdo nemá doma běhátko, tak na ně opovržlivě kouká a říká si - přece nebudu jako kretén běhat na místě - jenže já si zapnu televizi a běžím, nefouká vítr, neprší, uběhnu si třeba tu čtyřicetiminutovku - a někdo, když čumí na televizi, sedí v křesle nebo leží, ani mu to nepřijde blbý. Já u toho aspoň ještě dělám něco pro sebe. Teď jsem koukal na olympiádu a běhal jsem. Stejně bych se na ni koukal, tak jsem se díval na atletiku a přitom běžel. Připadal jsem si, jako že jsem na olympiádě.

Sledoval jsi celou olympiádu?
Sleduji vždycky atletiku, protože jsem ji dělal a ještě vodní sporty, protože jsou podobné sáňkování. Pro mě to je napínavé - jedou na dvě jízdy a taky je to buď anebo. Znám se dobře s Lukášem Pollertem, ten se mnou jel i na sáňkách. Taky mě chtěl svézt, ale to jsem odmítl, protože mi to připadá strašně těžké. Když bylo mistrovství světa v Praze, měl jsem s ním dělat předjezdce, ale já nejsem takový blázen jako Lukáš - že by si za mě sednul. Já bych si teda před něho nesedl, on by musel zezadu a nedej bože, že bychom se převrátili! Myslím, že já bych mu nepomohl nás otočit...To musíš umět toho eskymáka! Jen si to představ - sedíš vepředu tam někde v divoké vodě a teď se otočíš!

S kterým z našich olympioniků se kamarádíš a s kterým bys chtěl?
Dělal jsem knížku rozhovorů, takže u mě v ateliéru byli Bára Špotáková, Lukáš Bauer, Jakub Janda, kamarádím se s Romanem Šebrlem, Pavlem Plocem, vídám se i s Dominikem Haškem. S Remkem Machurou jsme spolu závodili - on teda házel koulí a já se na něho díval - jsme stejný ročník, dokonce jsme jezdili po soustředěních spolu zamlada, jako junioři. Martina Sáblíková k nám jezdí pravidelně, protože s jejím trenérem Petrem Novákem se znám z Calgary. Jednou mi představil nějakou holčičku, říkal „Ta jednou něco dokáže - to budeš čumět, co z ní bude ! - "To mi říkal, když jí bylo dvanáct a podívej se, jak to jde, když je správný trenér na správném místě, ve správném klubu a když má čuch. To se pak dá udělat cokoliv.

Občas ještě někomu poradíš?
To jo. Moje dcera chodí se sáňkařským reprezentantem, Lukáš Brož byl na olympiádě v Turíně, takže občas - když si dáme pár piv - řešíme nějaké věci. Jednak se mu teď nějak moc nedaří a víš jak to je - místo aby chodil a makal, aby si vydělal prachy, tak dělá sport, ale nějaké dvacáté místo nikoho nezajímá. Zazářit by chtěl, to je jasné. Vedeme diskuse, co by se mělo a jak by se mělo, ale je to zbytečné, protože peníze u malých sportů nejsou a je to jen o těch penězích. Aby měli kam jezdit a pořádně se vyjezdili, aby si nakoupili kvalitní kování, kvalitní věci a aby to fungovalo.

Kterého kreslíře máš nejradši?
Sebe. (smích). Ne, spíš vybírám z těch mrtvých. Mně se jako kreslíř líbí Cyril Bouda. Jak kreslil. To byl takový můj vzor. Samozřejmě, úplně první - protože, knížeček co bylo nejvíc - to byl Lada. Jako dítě jsem se trošku snažil - jako každý - trošku se učíš podle něho. Což je teď hezké, že zrovna já mohu dělat Švejka...Ale měl jsem doma i německé knížky, protože babička byla Němka, to byli takoví ti skřítkové a pičičandy, co Němci měli - ani nevím, kdo to kreslil, ale podle nich jsem se učil.

Existuje nějaký kreslířský Mont Everest nebo je to zcela individuální disciplína?
Řekl bych, že za komoušů to bylo lepší, tam každý věděl, na čem je. Sice byla cenzura, ale bylo kam kreslit. Teď, když si vezmeš všechny noviny, tak když už tam něco je, nějaký seriálek, tak ho přetáhnou ze zahraničí. A když se chceš dostat ven - jako já jsem se snažil dostat do Německa, mám německé knížky už dvě - ale Uli Stein, který tam je takové kápo kreslíř a také vydává knížky kreslířům, mi odepsal, že jich mají sami dost. Chceme do Evropy, ale nakonec tě všude vyštípou a nepustí nikam. Takže Němci si nakonec jezdí kupovat knížky k nám. A prodalo se jich dost, asi 10 000. Mám taky anglickou, ale je to těžké. Jsem jeden z mála, kdo se kreslením ještě živí, ale dělám toho tolik a je to takový záběr, že musíš dennodenně a - teď použiju moderní slovo - být kreativní, jinak nemáš šanci se uživit. Kolikrát musíš jít i pod cenu a kreslit píčoviny, které bys nikdy neřekl, že je udělám, ale já je udělám, protože se tomu chci věnovat. Musíš někdy pod tu laťku. Co mě napadne a připadá mi dobré, tak nekoukám, kdo mi co řekne, jesli jsem prase nebo cokoliv, já to prostě udělám a vždycky si to nějakého čtenáře najde. I když úchyla třeba, ale najde. Protože úchylů je u nás dost. Já patřím mezi ně.

Řada tvých figurek vstoupila do našeho života - třeba jako Pivrnec. Chystáš nějakou další?
Oni jdou ruku v ruce. Bába Pěničková, a pak mám tu copatou, o které říkají, že je to Inka, moje žena. Ta se jmenuje Maruš. Jak dělají Moraváci televizní pořad Pod pokličkou, tam je Maruš - sice jiným stylem nakreslená, ale úplně přesná. Já jsem si nikdy nedovolil někoho kopírovat a třeba Trnky Brnky a podobné časopisy už radši ani nečtu, protože jsem akorát naštvaný. To je nejjednodušší - nějakej mladej přijde, vidí pruhované tričko, tak se to naučí, něco ho napadne nebo použije starý fór a prostě to okopčí .Pak to má někam jít.

Jan Dobiáš