Co vás vedlo k moderování?
V podstatě od studentských let jsem  organizoval studentské akademie, moderoval je, recitoval , psal texty, dělal muziku, a to ještě než jsem šel na pajdák. Chtěl jsem dělat muziku, pracovat v nějakém kulturním středisku, připravovat programy. Tenkrát na to nebyla škola, pajdák asi byla nejlepší volba -  VŠ - vyšší dívčí, všechno a nic...Po revoluci jsem v 90. roce dostal nabídku od stanice Československo našeho rozhlasu, abych pracoval coby jeden ze spíkrů pořadu Noční proud. Tehdy byl totiž požadavek, aby tam byl kromě Pražáků taky jeden Moravák a jeden Slovák. Ze Slovenska to byl Meky Žbirka a z Moravy tedy já. Na Moraváka byly jediné požadavky - aby uměl tři souvislé věty, spočítat výplatu a byl muzikant. Takže jsem přijel, nechali mě natočit jeden pořad naslepo, kupodivu to vyšlo a naskočil jsem do týmu Zdeňka Vrby, Miloše Skalky, Jakuba Jakoubka a Oskara Gottlieba - to byl mimochodem chlapík, u kterého jsem se byl poprvé podívat, jak se Noční proud dělá a jsem mu vděčný, že mi ukázal všechny ty věci -  protože tenkrát ještě žádná samoobslužná pracoviště neexistovala. Tohle byl jediný pořad, kde byl člověk opravdu sám ve studiu, neměl žádného technika,nic. Cédéčka, dva pásy - byla to docela fuška. Nebo legrace - jak se to vezme. To jsem dělal skoro tři roky a zároveň jsem nastoupil do Českého rozhlasu Ostrava, kde jsem moderoval nějaké pořady a začal  dělat pro filmový kanál Canal Plus.Tehdy to byla jediná mezinárodní česká televize a byl kolem ní velký humbuk. Mám jednu takovou perličku - v roce 1993 jsem vysílal do celého světa první silvestrovský pořad z filmového kanálu Canal Plus a tehdy jsme byly totální světové hvězdy, když nám přicházely telefonáty z Egypta,  Austrálie,  Ameriky - že nás sledují...To byl opravdu velký svět! Pak z nějakého důvodu tenhle filmový kanál skončil. Začal jsem pracovat pro regionální studia, Primu (ta se tehdy jmenovala Premiéra), Českou televizi a vedle toho jsem se čím dál víc začal věnovat textařině a produkční práci, protože ta mě bavila. Jak vždycky píáristé říkají „ Nějak by se to mělo udělat", tak my jsme byli to „nějak". Vedle toho jsem samozřejmě moderoval i plesy, zábavy, večírky, ale to nebylo to stěžejní, co by mě zajímalo a bavilo, protože práce byla zaměřena trošku jinak.Pak někdy v roce 2003 přišla nabídka z České televize udělat mezinárodní česko-polský pořad „Poznejme se", který mapoval celé pohraniční území České a Polské republiky - prakticky od Krkonoš až k Beskydům. Pořad byl publicistického charakteru a měl zdůraznit, že i na pomezí, kousek od hranic, je řada zajímavých míst. Měl spojit naše dva národy a i moderování mělo být česko-polské. Já jsem tedy byl za českou stranu, moderoval jsem s polskou kolegyní a sjeli jsme vlastně celé česko-polské pohraničí tak zajímavým způsobem, že jsem získal docela slušný přehled, co všechno tady je. Pořad se vysílal na ČT 1 a zároveň jej vysílala i ČT 24, vždycky v neděli před obědem. S oblibou jsme říkali, že to je nejsledovanější pořad na ČT 24 v neděli dopoledne...Už jsem nedodával, že to bylo těsně před Moravcem, ale díky němu už tam lidi byli a sledovanost patřičně velká taky. I tenhle pořad, který trval zhruba tři roky, zřejmě pomohl k tomu, že si mě všimla dramaturgyně pořadu Nic než pravda Věra Bečvářová a přes Ivana Rösslera mě pozvali na konkurs, abych si přišel vyzkoušet post moderátora tohoto pořadu.

Kolik jste toho věděl o pořadu, který moderujete?
Pořad jsem znal,protože jsem ho sledoval na You Tube a považoval jsem ho za vysokou školu moderátorství.Viděl jsem do té doby nějakých, řádově, pětadvacet dílů americké verze. Věděl jsem, o co jde a hlavně mě to z pozice moderátora zajímalo, protože tohle je podle mne jeden z pořadů, kde moderátor přichází na podium jen s generálními informacemi o svém soupeři nebo o člověku, s kterým si povídá ve studiu. Je jen na vás, abyste dokázal kreativně reagovat na odpovědi a dokázal vytvořit takovou legendu, takový příběh, který zaujme a pobaví i televizního diváka.   Poslali mě tenkrát na konkurs nějaké papíry, připravil jsem se, ale musím vám říct, že od chvíle, kdy jsem vstoupil do místnosti, kde byl profesionální režisér, paní dramaturgyně a další lidi z agentury, které jsem viděl poprvé  v životě, tak jsem si říkal - tohle určitě budu dělat. Mám občas takovou předtuchu... Tenkrát jsem ji měl, aniž bych ještě řekl jednu souvislou větu na kameru. Natočil jsem pak pilotní pořad, který trval asi dvacet minut, rozloučili jsme se a za dva dny mi volal tehdejší šéf programu Rosťa Uher, že má pro mne špatnou zprávu, že se budeme vídat týden co týden v pořadu Nic než pravda... Měl jsem pochopitelně radost, protože mě lákají tyhle kontroverzní věci. Trošku vyhovují mé nátuře, protože nepatřím do  šedého průměru, buď mám své odpůrce nebo fandy. Pro mě je zajímavá i situace, že máte ve studiu člověka, který je dokonalý no name, který je neznámý, o němž nikdo nic neví. To je rozdíl třeba proti Uvolněte se, prosím, který je sice do jisté míry obdobou tohoto pořadu, ale přicházejí tam k panu Krausovi  lidé, kteří zpravidla už mají svoji legendu.A divák je pochopitelně zvědavý, kam to moderátor posune, kam až se dostane. Já naopak mám zcela neznámé lidi, začínám úplně z voleje a navíc nevím, na co ten člověk bude reagovat, co bude ochoten prozradit.

Jak se připravujete na moderování takového pořadu?
Na takovou otázku mám jedinou odpověď: připravoval jsem se čtyřiačtyřicet let. Celý život. Tohle je totiž opravdu o tom, co člověk přečte, co člověk zažije a z čeho může vycházet, z jakých zkušeností. Mám minimum faktů  o jednotlivých soutěžících a po poradě s dramaturgyní pořadu Věrkou Bečvářovou dostanu stručnou informaci v pěti, šesti větách:  kde se narodili, co vystudovali, co ukradli nebo neukradli, jak dlouho seděli ve vězení,zda jsou vdaní nebo rozvedení, eventuelně zjistím nějakou jejich slabost. Soutěžní otázky, to znamená výběr těch 21 otázek, které připravuje dramaturg, dostávám těsně před přenosem asi i z toho důvodu, abych se nějakým způsobem nedomluvil se  soutěžícími a neprozradil otázky dopředu. Je to skutečně adrenalin až teprve na  place, kde  se začíná v křeslech  vytvářet příběh onoho no name člověka.. Mám deset minut na to, abych zaujal diváky. Musím říci, že příběh se netvoří jen z toho, co vidí diváci, soutěžící člověk stráví v křesle nějakých 60 až 90 minut. Já se trošičku převtělím do role jakéhosi  komisaře, jako u výslechu, a zkouším, na co se ten člověk chytí, na co zabere, rozebereme třeba během  hodiny deset témat,ale jen  dvě se potom použijí v přenosu. Člověk vlastně tvoří ve studiu, musí tam být jakási kreativnost i znalost problematiky, takže jediné jak se mohu připravit - kromě životních zkušeností - je, že když dopředu vím, že tam budu mít alkoholika, tak si najdu pár informací o alkoholismu, které pak mohu použít. Ale v devadesáti procentech je stejně nepoužiji.

Už máte v sobě tak hluboký zážitek, že se ho nezbavíte?
Patrně asi ne. Soutěžících je tolik, že si nemohu uvědomovat zážitky, které ale po čase mohou vyplavat na povrch. Je pravda, že bylo už několik silných příběhů, u kterých jsem si říkal, že to snad ani není možné. Třeba příběh osmnáctiletého prostituta, kluka, který do osmnácti let zažil snad úplně všechno. Vyzkoušel porno, nutil svoji přítelkyni k focení pornografií, nakonec z něho vypadlo, že je homosexuál, zažil znásilnění, bili ho rodiče atd. Říkal jsem si, že tenhle kluk toho má na několik životů.  Někdo by ho mohl odsoudit, ale přitom působil na diváky sympatickým dojmem. Byl to inteligentní kluk, byť začal povídání tím, že na otázku -  zda v životě přečetl aspoň jednu knížku do konce -  odpověděl, že ne. V tu chvíli jsem si říkal - a sakra, to bude případ! Ale pak se ukázalo, že je to celkem inteligentní kluk, dokázal reagovat, měl své názory, se kterými jsem nemusel souhlasit, ale bral jsem, že dokáže obhájit své jednání. Ten se mi vryl do paměti. Pro mě je jinak nejdůležitější role ta, že si musím opravdu vyčistit mozkovou disketu tak, abych zapomněl na jednoho člověka a soustředil se na dalšího, protože my za jeden natáčecí den máme zhruba šest respondentů. Když si vezmete, že s nimi strávím devět, deset hodin, tak se opravdu večer může stát, že už pomalu nevím, jestli mezi patrony je milenka, babička, teta nebo jestli je to vlastně strejda.

Na co dalšího máte čas?
Těch aktivit je hodně, protože já jsem svým způsobem workoholik, mám rád svou práci a nepovažuji ji za zaměstnání, ale za zábavu. Z oblastí, kde mě lidi mohou registrovat, je to především textařina, které se věnuji spoustu let a lidi si možná budou pamatovat texty, které jsem udělal pro Karla Gotta, Helenu Vondráčkovou, Hanku Zagorovou, Věru Špinarovou, Petra Koláře a mnoho dalších. Společně s Karlem Svobodou jsme udělali spoustu věcí jako třeba Lásko má, která je jedním ze základních hitů Petra Koláře, pak třeba úvodní melodie pro primácký pořad Rodinná pouta, kterou nazpíval Bohuš Matuš a taky složil Karel Svoboda, z písniček pro Helenu Vondráčkovou To tehdy padal déšť, Sundej kravatu, a tak bych mohl pokračovat. Pro Karla Gotta písnička Pokaždé, která pak dala jméno i celému albu...V současné době možná není interpret, pro něhož bych nenapsal nějakou píseň. Když sáhnu do hluboké totality, tak jsem dělal nějaké věci i pro tehdejšího Zlatého slavíka Dalibora Jandu i pro Ivetu Bartošovou a tyto interprety, protože se považuji za komerčního textaře a mám rád písničky, které nic neřeší, ani deštné pralesy, ani boje v Gaze, prostě jsou o lásce a kolem toho se showbyznys a vůbec veškerá muzika točí.

Do jaké míry - i vzhledem k tomu, co jste dělal předtím - sledujete hudební scénu?
Vzhledem k tomu, že jsem pět let působil jako prezident Akademie populární hudby, tak ji sleduji velice bedlivě a mohu říci, že mám docela přehled napříč žánry - od alternativy, přes jazz, country až po tu typickou českou popinu, takže s tím já nemám problém. A musím říci, že je to i součást mé práce, protože jako generální ředitel akciové společnosti Petarda Production  se věnuji i produkci, to znamená, že organizuji například Dny dobrých lidí na Velehradě v předvečer oslav Cyrila a Metoděje a já vždycky říkám, že to je největší hudební festival v České republice, protože tam se schází na 60 000 posluchačů. Mimo to produkuji hudební festival Noc plná hvězd v Ostravě, ten je taky hodně navštěvovaný, bývá tam kolem dvaceti, pětadvaceti tisíc lidí, letos slavíme už sedmnácté narozeniny a takových akcí je celá řada, takže role producenta a promotéra či produkčního je mi taky velice vlastní. Úzce spolupracuji taky s Jarkem Nohavicou,  společně vydáváme veškerou jeho tvorbu, to znamená desky, DVD, cédéčka. Teď 14. a 16. dubna budeme točit nové cédéčko a DVD na koncertě v pražské Lucerně - bude se jmenovat Jarek Nohavica v Lucerně. Producentské činnosti se věnuji i pro další interprety, jako jsou třeba kapela Argema, Láďa Křížek s kapelou Kreyson až třeba po gospelový soubor Alfa Gospel Prizes.  V neposlední řadě odpočívám a zároveň je to i práce a další činnost  - věnuji se kapele, která se jmenuje Legendy se vrací. Akustická forma, která začala z hecu hrát asi před čtyřmi roky největší hity rockové hudby od 60. až do 90. let - ať to jsou  Deep Purple, Credence Revival,Led Zeppelin a řada dalších. Hrajeme věci, které nás baví a je to kapela, která ročně absolvuje na 90 koncertů. Je to příjemná zábava, patří k velice vyhledávaným interpretům a spoustu lidí oslovuje,o čemž svědčí třeba i to, že jsme pro Českou muziku Karla Peterky natočili před Vánoci šest cédéček a šest DVD, celkem 106 hitů a během tří měsíců jsme dostali - shodou okolností právě dneska - zlatou desku. To svědčí o tom, že lidi mají tuhle muziku rádi. To jsou činnosti, které mě nesmírně baví.

Už jste se v televizním prostředí rozkoukal do té míry, že víte, co byste rád jednou moderoval?
Asi nejblíž mám tady k těm talk-show, potažmo i k typu pořadu, jakým je Nic než pravda. A myslím si, že ve spolupráci na Primě - samozřejmě, pokud by mě chtěli - bych pokračoval. Patřím k lidem, kteří nestřídají dresy a váží si klubové příslušnosti - pokud to mohu říci sportovní rétorikou. Kdybych si mohl vybrat, tak by mne možná bavil i víc uvolněnější a zábavnější typ pořadu, možná i s nějakou soutěží. Bude záležet na tom, co pánové v programu vymyslí. Ale určitě by se mi líbilo i něco méně kontroverzního, abych ukázal i jinou polohu a nemusel dělat jen toho tyrana, který tam prostě despoticky dráždí soutěžícího.

Jaké dostáváte dopisy?
Není jich samozřejmě tolik, jak by si někdo mohl myslet, ale jsou veskrze kladné, většinou se žádostí o autogram. Vypadá to, že se lidem pořad líbí. Já jsem zpočátku - když pořad vyjel - byl v mediích trochu profilován ve stylu, že pojídám malé děti a trhám jim ručičky a nožičky, takže jsem měl obavu, aby mě lidi nějakým způsobem nezačali nenávidět, aby ze mne neměli strach. Ale když se s lidmi potkávám na ulici, tak žádají autogram nebo se chtějí vyfotit, jsou hodně pozitivní a je vidět, že mají pořad jako hru. I když samozřejmě díky některým aktivitám - když se třeba profláklo, že chodím cvičit nebo dělám thajský box - vidím, že lidi bývají někdy trošičku ostražitější a je tam maličký odstup, co kdybych náhodou...Ale široká veřejnost je naprosto v pohodě a nesetkal jsem se s nějakým odporem. Často i soutěžící po čase přijdou, že to pro ně byla příjemná a užitečná zkušenost. Ten, kdo pořad pozorněji  sleduje mi dá za pravdu, že má úloha není v tom, abych se snažil nějak ponížit nebo dostat soutěžícího, ale že mám být jakýmsi katalyzátorem mezi soutěžícím a dramaturgem, který vlastně hraje proti soutěžícímu.

Díváte se na sebe, necháváte si radit nebo jak jinak na sobě pracujete?
V pondělí se, jak to jen jde, dívám, protože pro mne je to vlastně úplně nový pořad. Ve studiu, když točíme, mám nějakých šest, sedm respondentů denně, to je hrozné množství, takže večer si ani nepamatuji, s kým jsem si povídal a kdo tam byl.  A když si vezmete, že točíme tři dny v kuse, tak za ty tři dny ani nevíte, jak se jmenujete. Pak už je to mistrovské dílo pana režiséra, dramaturgyně a dalších lidí, kteří z toho natočeného udělají pořad. Tu podobu, která funguje a na kterou se lidi dívají. Má to jednu velkou výhodu - že já vlastně ani netuším, kdo bude v dalším díle, protože my netočíme jednotlivé díly, ale jednotlivé respondenty a ty pak skládá režisér dohromady podle zajímavosti. Proto jsou to pro mne nové pořady, ale dívám se na to úplně jiným pohledem, než kdybych vnímal jen ten příběh. Dívám se na některé záběry, které pak třeba diskutuji s režisérem, sleduji světla, je tam taková ta profesionální deformace...Diskutuji s dramaturgyní pořadu, řešíme detaily a nechávám si vždycky poradit, protože jsem taková ta stará škola: netvrdím, že za každou radu by měl moderátor platit, ale rady a připomínky - to je ta vysoká škola, která může člověka posunout kousek dál. Nejsem ten, který by se naštval, když mu někdo řekne „ Nelíbilo se mi, jak jsi - toto bylo špatně - opakuješ se - apod." Umím diskutovat, když mám jiný názor, ale uvědomím si, kam výtka směřuje a snažím se to odstranit nebo o tom aspoň přemýšlet.

Jan Dobiáš