Co teď děláte?
Jezdíme po republice, občas hrajeme v Praze. Uděláme tak jednu, dvě premiéry do roka, občas i režíruji, nemáme stálý soubor, ale víceméně se lidi opakují, co se mnou hrají.  Takový ten normální život divadelníka - jednou lepší, jednou horší.

Chystáte nějakou premiéru?
Chystáme premiéru českého autora, který se jmenuje Jaromír Břehový. Napsal krásnou hru, která se jmenuje velmi jednoduše - Sborovna. Je skutečně ze sborovny, z prostředí učitelského sboru a jeho prostřednictvím - protože to je zemědělské učiliště řeznické - se prolínají rovina učitelů a rovina žáků a tenhle obraz zároveň ukazuje naši dnešní společnost. Drobný marasmus, který tam vládne, včetně úplatků a dalších špatných vlastností, které lidi mají. Hrajeme komedii s lehkou nadsázkou, ale skončí vcelku optimisticky. Ať to je jak to je, život je jen jeden a nesmíme ho zahazovat. Žijme, dokud na to máme čas.

Budete hrát nebo režírovat?
Budu hrát.

A kdo ještě?
Velmi dobře je obsazená Uršula Kluková  jako učitelka češtiny, pak Petra Jindrová, Kateřina Kornová coby milenka ředitele, ředitele hraje Luboš Xaver Veselý, to je taky  velmi dobře obsazená role, bude tam hrát  Václav Mareš, Monika Fialková a to je asi všechno.

Jak to přišlo, že jste se stal princem?
Já říkám klasicky - jak jeden chlapec ke štěstí přišel... Byl jsem v Brně ve škole, když se chystaly Tři oříšky pro Popelku a dělaly se kamerové zkoušky, dnes bychom řekli casting. A protože žáci a posluchači herecké školy neměli povoleno točit, aby se nerozptylovali, bylo velice komplikované mě ze školy pustit. V té době režíroval v Brně - mohl tenkrát jen v Jihomoravském kraji - režisér Evald Schorm a zrovna s námi ve škole dělal jednu hru. Přišel produkční filmu a přemluvil Evalda, který pro to tenkrát měl pochopení a taky jednu větu, kterou si pamatuji dodnes: " Herec musí být slavný!"

Ve které princovské roli vám bylo nejlépe?
Samozřejmě ta první se nedá zapomenout. Byla první a já vůbec nevěděl, jak se točí film, a tak jsem jen vyjeveně koukal. Byli tam slavní herci - Menšík, Růžičková, Libíček, navíc to byl koprodukční film, kde se mluvilo česky i německy a my dělali, že rozumíme... Vyjeveně jsem koukal, byl jsem v mírném šoku, ale postupně jsem se z toho dostal cestováním mezi Brnem, Prahou a Postupimí, protože ateliéry východoněmecké Defy tenkrát byly v Drážďanech. Ani nevím, jak jsem to natočil, všechno mi to připadalo jako sen. Nejlepší je, jak dlouho ten film vydržel - to si ale tehdy nikdo nemyslel. Nikoho to nenapadlo, naopak to byl film plný problémů, nebyl sníh, v Německu ho nahradil polystyren a takových složitých problémů bylo, že nikoho ani nenapadlo, že by se z tohoto filmu mohlo stát to, co se nakonec stalo. Pak Karel Svoboda napsal muziku, Karel Gott nazpíval písničku, sestříhali to - a všichni koukali, jak se to povedlo. Někdy se stane takový zázrak. Když člověk hodně chce, tak se to nepovede - a někdy má štěstí. Pak jsem točil Třetího prince s Moskalykem, taková naivní věc, trošku taková strašidelnější pohádka, ale na rozdíl od těch dnešních se ty starší - Popelka se točila v 72.roce nebo ten Třetí princ- nebylo tolik technických možností, triků, takže  pohádky jsou jednodušší, takové průzračné a taková má pohádka být. Pohádka, na kterou se dívají i dospělí i děti a jakmile je to přetrikované a složité, není to ono. Taky jeden záběr se tehdy připravoval třeba tři hodiny! Proti dnešku, kdy  kamerou se dají dělat zázraky, my tam stáli ve sněhu a čekali tři hodiny na jeden záběr...

Co hrajete nejradši teď?
Já jsem v divadle vždycky hrál něco jiného, než ve filmu. V divadle jsem hrál klasický repertoár, hodně i komediální , Oscara Wilda a podobně, takže  jsem si na divadle zahrál to, co jsem si ve filmu nikdy nezahrál. Takže se mi to vlastně vykompenzovalo.

Měl jste nějaký vzor?
Úplně první herecký vzor byla moje babička - to jsem říkal i na přijímacích zkouškách. Kdo vás připravoval, kdo je váš herecký vzor se mně ptali a já říkal - moje babička. Byla z Hané a byl to takový krásný vypravěčský typ. Měla zvláštní humor a já jsem posléze pochopil, že to dělala schválně, i když vyprávěla jakoby úplně vážně. A jak už byla starší, tak se jí i motala některá slova, takže třeba říkala „ a spali jsme v Pekingu" a opravila to na „ v kempingu, mně už se to motá!"... Byl to dobrý vzor.

Co to obnáší mít dneska divadelní společnost?
To jsem pochopil právě ve Skeletu - že to je taková normální práce člověka, který se musí starat především o provoz. Divadlo, umění, to dáme dohromady, ale důležité je : co voda, prasklé záchody, co diváci a takové věci. Taky jsou - to musím říct - u divadla nejdůležitější.

Kdybyste nějak mohl změnit poměry, ve kterých žijeme - co byste udělal?
Asi bych se pokusil dát tomu našemu životu lepší řád. Aby existovalo takové to jednoduché pravidlo, že když někdo něco špatného  provede, tak to musí být potrestáno. A lidi musí mít trochu víc respektu, ne strachu, aby si dávali větší pozor. Myslím, že tenhle větší řád by společnost měla mít. Demokracie má být opřena o policii a ta  dobře fungovat. Je naivní představa, že v demokracii může každý všechno. Kdo byl ve světě nebo jak se teď pořád mluví o Americe, tak to potvrdí -  že to je velmi přísná země. Většina lidí, když se vrátí, je rozčarovaná, co všechno se tam nesmí. U nás je to daleko volnější.

Kolik dostáváte dopisů?
Dostával jsem spoustu dopisů, hlavně po těch pohádkách, z celého světa, třeba i z Paraguaye, třebaže mě ani nenapadlo, že by zrovna tam se někdo mohl dívat na český film. Byly to takové ty naivní holčičí dopisy, které jsem lehce házel za hlavu v představě, že to takhle bude pořád...Teď dostávám taky dopisy, jenže z děvčat, které byly mými fanynkami, jsou dneska dámy v letech a už jsou to takové lidské dopisy, v nichž píší třeba „ vy jste byl mé dětství" , a tak si říkám, že už jsem asi hodně starý...

Když herec spadne do nějaké škatulky - jako se to třeba vám stalo s princem - co to s člověkem udělá?
Musí se s tím nějak smířit. Jednou mi říkal Vladimír Ráž, s kterým jsme zkoušeli nějakou  komedii: „ Je to hezké, ale je to prokletí. Jak se ti jednou podaří dobře natočit prince, tak už se toho nikdy nezbavíš! Můžeš hrát dobře jak chceš, už jsi jednou provždy princem. A přijdeš o spoustu rolí, které by ti třeba dali, ale jak máš škatulku, tak je nedostaneš. „

Spousta herců ve zralejším věku začíná buď režírovat nebo podnikat - co si o tom myslíte?
Když jsem začal režírovat - měl jsem nějakou svou představu, jak by se ta komedie měla vyvíjet. Je spousta herců, která se dívá na svou roli tak, že se naučí své repliky, které zahraje líp nebo hůř a tím to pro ně končí. Definitivní tvar vcelku je nezajímá. A to mně právě vždycky zajímalo. Seděl jsem a díval se, jak režíruje Evald Schorm, jak vlastně vzniká celková koncepce komedie. A myslím si, že když někdo má chuť, má to zkusit. Rychle se z toho vyléčí, když pozná, co to všechno obnáší, že jsou to především starosti. Nejhorší práce je asi s lidmi, to vím i u sebe. Většina herců jsou vzdělaní lidé, každý chce být silná osobnost a těžko zvladatelná. Dneska chápu, že člověk musí umět dělat kompromisy a ustupovat nebo je nějak ošálit, aby dělali to, co potřebuje.

A co si myslíte o hereckém podnikání?
Já jsem s ním vlastně začal, když jsem si udělal divadlo. Říkal jsem si - Ježíšmarjá, není možné, abych byl v divadle za dva tisíce korun! Abych strávil život v chudobě. A hlavně jsem si říkal, že divadlem by se měl člověk uživit, vždyť je to docela těžké a složité povolání. A dva tisíce měsíčně...říkal jsem si, že musíme hrát za jiné peníze. Měl jsem ekonomické zdůvodnění a dneska vidím, že to docela jde. Samozřejmě, že divadlo vyrábí produkt, bez kterého se člověk obejde. Člověk musí mít na benzin a na bydlení a na chalupu a na pivo, potom teprve přichází nějaké divadlo a film. Do kina - to už je moc drahé, lepší je si pustit DVD. Je to velice riskantní a každý, kdo by to chtěl zkusit, musí počítat s tím, že si třeba naběhne. Navíc je pryč doba, kdy si třeba ROH koupilo lístky za deset korun, dneska musí divák dát 200,300, 500 za lístek - a on to dá radši za jídlo, protože ROH už tady není, aby mu to koupilo, jenže ten zvyk tady je. Aby se divadlo uživilo, tak lístek by měl stát tak 500 korun, v hledišti by mělo sedět tak 500 lidí...pak už se to začne vyplácet.

Chystáte se na Vánoce nebo patříte mezi ty, kteří už by měli svátky nejraději za sebou?
Já jsem zjistil už dávno, že jsem romantik. Jako dítě i teď mě okouzlují Vánoce a těším se na ně, protože mají svou poezii. I když dneska mají Vánoce patrně jiné rozměry, než  původně měly mít.

Jan Dobiáš