Měl jste nějaké vysněné životní povolání?
V podstatě ani ne. Vždycky se mi líbila doprava, byl jsem s tím spokojený, takže teď je to poprvé, kdy jsem mimo sféru dopravy.

Čím vším jste chtěl být?
Jako malý kluk jsem chtěl být autobusákem, vždycky jsem obdivoval tohle povolání, a když jsem přestal hrát fotbal, tak jsem byl jeden z mála učitelů jízdy autobusem v armádě. Tak jsem - abych se uživil - chodil na brigády, vždycky po práci, takže osm let jsem jezdil na MHD, najezdil přes milion kilometrů po Praze, takže si ten sen vlastně splnil...

Která práce vás uspokojovala nejvíc?
Myslím, že asi to, co dělám teď. Protože je to práce, do které mi nikdo nemluví, dělám si to tak, jak se domluvím s Helenkou, jsme na to dva, takže to se dělá výborně. Mám vlastně jednoho jediného podřízeného, což je moje asistentka Míša Kocourková, naše obchodní ředitelka a s ní se pracuje úplně výborně. Zaškolila se bezvadně, takže nemám vůbec žádný problém a jsem v práci nejspokojenější.

Obvykle se říká, že člověk se poučí tím, čím projde - je to váš případ?
Nemyslím si, že bych třeba pilotování zrovna zúročil, spíš si myslím, že jsem třeba z Amfory jediný, kdo se vůbec nebojí v letadle a kdo s tím nemá žádný problém, protože si to dokáže vysvětlit - ale já jsem pilotování dělal spíš jako koníček, já jsem se tím neživil.

Jak skončilo vaše pilotování?
V okamžiku, kdy jsem vlastně skončil protiprávně ve vazbě, tak jsem žádal o povolení - protože pilotní průkaz se musí obnovovat. Žádal jsem, aby mi to bylo umožněné, ale bylo mi to zakázané, takže pilotní průkaz mi propadl a doteďka stát ani nezaplatil škodu, která mi tím vznikla.

Ještě si dneska zalétáte? A s kým?
Říkat bych to neměl - občas si do toho sednu, ale musím mít vedle sebe instruktora. I Helenku jsem svezl.

Co je nejtěžší na manželství s tak známou, a tak vytíženou osobou?
Jedna jediná věc a to je absolutní ztráta soukromí. Jinak je život s ní prostě nádherný.

Spoustě lidí ten váš vztah nějak vadil. Ještě to trvá?
Vždycky vadil hlavně její rodině - tak jako jí vadil každý jiný vztah, který kdy měla. Ten náš vztah vadí dneska už jen bulvárním týdeníkům Rytmus života, Pestrý svět, které vyplodily tisíce prolhaných článků a snaží se o to pořád dál. Jinak všichni už si na to zvykli a všichni vidí, že to funguje a já si myslím, že plno lidí je spoluprací se mnou spokojeno. I si to říkají, což mě těší, takže pohoda.

Jak se stalo, že jste se stal manažerem?
Když jsme spolu začali žít - to bylo ještě před svatbou - tak najednou jsme zjišťovali, že jsem stejně pro Helenu musel dělat plno věcí, protože neovládala počítač, neuměla si poradit, například s ekonomikou, s účetnictvím a takové věci. Říkali jsme si, že buď někoho najmeme - tedy Helenka si někoho najme - a já říkám - hele, tak nikoho nenajímej, já si to vezmu na starost. Proč budu chodit do zaměstnání, když stejně budeš muset někoho platit a z toho vzniklo to, co jsme udělali.

Co chybí manažování v Česku?
V první řadě kulturnost. Ve druhé řadě je absolutní arogance a nezájem medií - a to ať bulvárních nebo tak zvaně seriózních. a hlavně chybí možnost tady prosadit jakoukoli novou zpěvačku nebo zpěváka. Pokud se člověk - jak se říká - nezačne provařovat v bulváru, tak jinou možnost nemá. Televizní estrády neexistují, zábavné televizní pořady neexistují, media o začínající zpěváky téměř nemají zájem, pokud tam není velice silný finanční lobbing zezadu - a to je na škodu vlastně celé společnosti, nejenom manažerům.

Která štace byla pro vás nejvíc poučná?
V každém případě Carnegie Hall.Na organizaci to byla - jaká já tomu říkám - vyšší dívčí. Tam se chyba neodpouští a bylo to nejvíc složité a nejvíc svázané předpisy a provázené sérií pomluv Rytmu života a Blesku a kvůli tomu i odchodem sponzorů, což potom Blesk kompenzoval mimosoudním narovnáním. Ale byla to opravdu složitá práce. Tam jsem se naučil hodně moc.

V čem se americké podmínky lišily od našich zvyklostí?
Já tomu říkám, že u nás to jsou pazvyky. To, co si u nás dovolí media nebo se snaží si vynutit, to v Carnegie vůbec nepřipadá do úvahy. Tam je to přesně dané smlouvou, sešněrované a media - tak, jak je to ve fabrice zvykem - jsou vyloženě pro to, aby pravdivě informovala o tom, co se tam dělo. To znamená, neexistují nějaké zákulisní fotky, příchod medií do zákulisí. Jsou přesně vymezené prostory odkud se může fotit, a to zase proto, aby v Carnegie Hall chránili umělce před nějakými šílenými fotkami, které samozřejmě tady ti naši rádobyfotografové hrozně rádi dělají, a pak se k tomu samozřejmě vymyslí od základu článek, aby to umělce co nejvíc poškodilo. V Americe naopak si umělců hrozně váží, udělají jim všechny podmínky pro to, aby mohli pracovat a aby divák byl spokojený. Což tady je přesně naopak. Tady media pokud se na koncertě nic špatného neděje, zpěvákovi nevypadnou zuby nebo prsa nebo něco takového, tak je to vlastně vůbec nezajímá.

Jak jste se všechna ta pravidla dozvěděl?
Za prvé jsem měl, v ruce smlouvu s Carnegie Hall a zadruhé jsem s cestovní společností i pak s Helenou sjezdil vlastně celý svět, takže vím, jak to chodí v zahraničí. Mám to přesně zmapované, vím zvyklosti, jak to chodí a musím říct, že ani v dalších postkomunistických zemích, jako je Polsko, bývalá NDR nebo Rusko - tak to, co se děje v Čechách nebo na Slovensku - to tam vůbec nepřipadá do úvahy.

A dávali na vás pozor?
Přesně tak. Tam byla třeba taková situace, že jsme tam měli jednu akreditovanou fotografku - Lenku Hatašovou. Dostala na kalhoty přilepenou takovou obrovskou červenou ceduli a dvoumetrový černoch s ní chodil až na záchod. Když šla na záchod, tak s ní šel až na dámskou toaletu tak, aby nemohla nikde fotit to, co se nesmí. Aby nemohla vstoupit do zákulisí. Nakonec to dopadlo tak, že Karel Gott s Helenou podali úžasný výkon a ochranka, která tam byla, vůbec nával fanoušků nezvládla. Všichni se nahrnuli k podiu, všichni fotili, všichni filmovali - prostě neměli šanci tomu zabránit. Pikantní je na tom to, že my jsme odmítli vzít bulvární novináře sebou a Karel Gott se zhostil toho, že bude dělat reportéra bulvárnímu Blesku...Takže jediný, kdo tam neměl foťák, byla rodina Gottova a nemohla fotit...

Už víte, co nesmíte?
Určitě vím, co nesmím. A myslím, že nikdy jsem se nedopustil něčeho, co právě bych neměl nebo nesmím. A hlavně si myslím, že u nás je obrovská výhoda, že se držíme serióznosti - jak já, tak Helena. Přesně víme, že nesmíme být neseriozní.

Ještě máte nějakou metu, kterou byste rád dosáhl?
Mám. V podstatě jedno obrovské nesplněné přání - a to je dostat Helenku zpátky do Olympie na vystoupení. Pracuji na tom, zatím se mi to nedaří, ale pracuji na tom.

Bydlení v domku je specifické - dům není byt. Máte třeba pořád psy?
Máme kočku a pejska - teď máme nového pejska, protože naše Lyska nám bohužel před čtrnácti dny nebo třemi týdny umřela, a tak jsme hned pořídili nového. Takže teď máme barák vzhůru nohama, protože to je šílená šelma. Jinak já jsem městské dítě, takže když třeba pomáhám Helče na zahrádce, tak jí říkám - Nepouštěj mě tam , já jsem městské dítě, zase budu nemocný!- Už jsem dvakrát měl boreliózu - takže i tohle přináší bydlení v domku...

Jakého máte psa?
Vlčáka. Má osm týdnů.

Když máte - jako každý muž - své dny, potřebu zalézt někam do jeskyně apod. - co děláte?
V první řadě se seberu, odjedu na loď nebo na hausbót, strávím tam dva dny a dostanu se z toho, protože voda obrovsky nabíjí energií. Vyjedu si na lodi po Slapech a čerpám energii. Vypnu telefon.

Hypotetická otázka na závěr: udělal byste něco v životě jinak?
Myslím, že každý by udělal plno věcí jinak. Teď momentálně si nevzpomínám konkrétně, ale asi bych nebyl vůči lidem tak důvěřivý, jako jsem, a asi bych si ušetřil hodně problémů.

Jan Dobiáš