„Když jsem začal cestovat, moc mě to bavilo. Všude jsem se vždy zajímal o to, jak se v jaké zemi žije a i co se kde jí. Jsem takzvaný „baťůžkář" a díky tomu jsem procestoval takřka celý svět," prozradil Babica, který se všude velmi inspiroval. Své zážitky z cest po Japonsku, Karibiku, Malajsii, jižní Africe,  Havaji,  Austrálii a  Novém Zélandu,  Indonésii a mnoha dalších chtěl nějak zužitkovat. „Přihlásil jsem se do konkurzu na šéfkuchaře v prestižní restauraci Petersberger Hof a vyhrál jsem. Byla to opravdu moc dobrá a přínosná práce."

Jak jste se dostal vůbec k práci v komerční televizi?
Začalo to tím, že s kamarádem jsem točil videa o vaření pro internetovou televizi Stream.cz. Kupodivu měl tento pořad nevídanou sledovanost. Pak jsme se dozvěděli, že TV Nova hledá pro svou novou show kuchaře. Honza Lacina a David Holý vymysleli koncepci, dali mi ji na prostudování a mně se to opravdu velmi zalíbilo. Natočili jsme tedy pilotní díl a produkce, díky tomu, že jsme oslovili veliké množství diváků, nás ihned přijala. Pak se natočila první série, nyní se bude vysílat druhá. Doufám, že to dotáhneme ještě do série třetí.

Proč myslíte, že si vybrali právě vás?
Přišli jsme totiž s koncepcí vařit pro obyčejné lidi, kteří přijdou unavení z práce a chtějí se najíst a připravit si jednoduché jídlo za deset minut a především z potravin, které nejsou drahé a jsou dostupné na našem trhu. Především chci lidem ukázat, že jde vařit rychle, chutně, zajímavě a v pohodě. Což je nejen pro mě, ale především právě pro lidi hrozně důležité. A když vidím, že pořad sleduje pokaždé kolem milionu lidí, tak jsem rád, že jsem šel tou správnou cestou, která lidi osloví a baví.

Když vaříte v pořadu s vybranými ženami, překvapí vás jejich kuchařský um nebo už jste zažil vše, takže  jen radíte, jak by jídlo chutnalo lépe.
Naopak, stále se mám co učit. Dost často mě kuchařky v mé show překvapí a je mnoho jídel, která jsem ještě nikdy nejedl nebo nevěřím vlastním očím, co se dá s čím kombinovat. Je to velmi příjemné setkání v kuchyni, kde se navzájem přiučíme v kulinářství.

Dostáváte i od svých fanynek návrhy k bližšímu seznámení?
Občas si ženy zalaškují, ale není to tak moc obvyklé, jak by se mohlo zdát. Jsem šťastný se svou dlouholetou manželkou Erikou, se kterou mám syna a dceru. Syn Filip se narodil v Německu a je mu deset let. Nejvíc ho zajímá hra na kytaru, tak chodí do kroužku. A dceři Marii Olze jsou teprve čtyři roky.

A jak je vám příjemná popularita spojená s vaším pořadem?
Zatím je to velmi příjemné. Nesetkal jsem se od lidí nějakých negativních reakcí. Naopak často potkávám velice příjemné a milé lidi, kteří mi chválí přípravu jídel, která si sami doma dělají a moc jim chutnají. Dokonce podle mého pořadu vaří i děti, což mě neskutečně těší. Spíše jsou negativní reakce ze stran profesionálních kuchařů, kteří nemají rádi můj styl ležérního vaření. Také odsuzují mé chování a projev, styl vaření a suroviny, ze kterých vařím.

Myslíte si, že jsou lepší profesionální kuchaři či kuchařky?
Rozhodně si nemyslím, že by muži měli být lepší než ženy. Ženy neprofesionální kuchařky určitě umí vařit líp než normální chlap. Spíš je to v tom, že muž více zvládne stresové profivaření než žena. Ono udělat několik stovek objednávek najednou je dost těžké, občas to je dril jak na vojně.

Vy jste chtěl vařit už od útlých let či až později?
Měl jsem to v plánu už od dětství. Vždy jsem měl blízko ke gastronomii. Jediné, v čem jsem se rozhodoval, bylo mezi prací jako číšník či kuchař. Ovšem není to žádná legrace, protože jestli chcete být mezi těmi nejlepšími kuchaři, pracujete i soboty a neděle. Potom vám už moc nezbývá čas na rodinu či zábavu.

Hodně jste cestoval, které kuchyni dáváte  přednost, protože vám moc chutná?
Ze všeho nejradši mám asijskou, a to hlavně thajskou nebo japonskou. Mám rád jejich barevnost a pestrost ve vaření. Navíc upravovaná zelenina je opravdu velmi křehká, a když do ní kousnete, tak cítíte stále chuť a vůni zeleniny. Mám ještě rád španělskou a italskou kuchyni. Takže když přijdou přátelé či slavíme s rodinou, tak velmi rád vařím velké množství jídla. To mám rád, protože se na několik hodin zavřu do kuchyně a uvařím právě tu kuchyni, kterou mám rád.

 Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo a které naopak nemáte rád?
Já osobně nejradši jím klasický smažený řízek. Toho bych se nikdy nepřejedl, a to i kdybych ho jedl každý den. Pak miluji plněné papriky na všechny způsoby. Jsou jídla, která jsem neměl rád, protože je někdo neuměl připravit, ale teď mi chutnají. Jinak nejím věci z lékořice. Nejsem vybíravý a jím vše.

Když se u vás doma vaří, kdo je králem kuchyně? Vy nebo vaše žena?
Hodně se ve vaření střídáme, ale většinou vaří žena. Umí báječná jídla. Navíc má žena moc nejí maso, spíše jen kuřecí, takže jíme spíše zdravě. Co jsme zpět v Česku, tak jsem ještě nejedl například knedlíky. U nás by to totiž nikdo nejedl, takže když dostanu chuť na nějaké specielní nezdravé jídlo, musím si potraviny na přípravu koupit sám a uvařit si je.

A kde jste pracoval nejraději v cizině?
Když jsem žil v Kolíně nad Rýnem, tak jsem tam pracoval v restauraci Zlatá Praha patnáct let. To bylo velmi krásné období, na které rád vzpomínám. Jinak jsem také dva týdny vařil v Austrálii či v Indonésii. To už bylo jen na chvíli. Vždy jsem při cestách skončil někde v kuchyni a vyzkoušel  si to tam.

Teď máte svůj pořad v televizi o vaření, pracujete i jinde jako kuchař?
Teď momentálně nevařím v žádném hotelu či restauraci. Jediné, kde se kulinářsky vyžiji, je právě v Babicových dobrotách. Nyní se hlavně soustředím na prodej lyží, protože hrozně rád lyžuji a otevřel jsem si proto bazar a servis s lyžemi. Navíc to mám v baráku, kde bydlím, takže to je i velmi pohodlné.

Takže ani velmi lukrativní nabídka z hotelu či restaurace, by vás neoblomila k návratu jako kuchař?
Určitě ne, alespoň prozatím, protože jsem si dal dobrovolnou pauzu od každodenního vaření. Mám odpracováno dvacet osm let jako kuchař a je to hodně velká dřina.

A co česká gastronomie, je něco, co byste změnil?
Nelíbí se mi především to, že je v Čechách hodně podniků, které jsou zbytečně drahé a nedostupné normálním lidem. Navíc se mi často stává, že nemohu sehnat nějaké přísady či potraviny. Třeba artyčoky u nás moc lidi nejedí, tak se jich ze zahraničí vozí málo a logicky jsou pak drahé.

Ani z tohoto důvodu jste neuvažoval o své vlastní restauraci, která by byla dostupná jak finančně, tak by tam bylo díky vašim zkušenostem k vybrání mnoho světových pokrmů?
Tak představa mít restauraci je moc krásná, ale je to velká zodpovědnost a musel bych se restauraci věnovat naplno. To by znamenalo vzdát se sportování, času s rodinou a spousty věcí co mám moc rád. A to by mi za ty nervy nestálo.

Jana Fikotová - www.jaropress.cz