Leckoho možná překvapí, že jste vystudoval DAMU a původní profesí jste tedy vlastně herec. Co vás, rodáka ze Dvora Králové nad Labem, k téhle výlučné profesi přivedlo? Měl jste komediantství v rodině?
Můj vřelý vztah k herectví, a k umění všeobecně, byl překvapením nejen pro mě, ale i pro celou moji rodinu. Žádné genetické dispozice se u nás totiž nevyskytují, tedy takové, které by stály za zmínku. Otec, pravda, byl něco jako klasický obrozenec na Českomoravské vysočině, kde celý život hrál ochotnické divadlo, jenže profesí byl kameník. Tvrdý chlap a expert na vylamování velkých tvarů ze žulové skály. A maminka naopak byla křehká, neprůbojná, až bojácná absolventka obchodní akademie. Oba pocházeli z malé vesničky Zderaz na Českomoravské vysočině. Asi ale nějaká drobná dispozice po tátovi ve mě byla, protože jsem od útlého věku v malotřídce v Perálci u řídícího učitele Zlevora hrával školní dětské divadlo. Pokračoval jsem na devítiletce v Proseči u Skutče a táhlo se to se mnou i dál až po maturitu na Střední všeobecně vzdělávací škole v nedaleké Skutči. To, že jsem se po takové chatrné přípravě chtěl stát hercem a jít studovat do Prahy na DAMU herectví, bylo považováno za romantické šílenství. V našem kraji bylo obvyklé studovat obchodní akademii či gymnázium, a pak se stát doktorem nebo inženýrem.
A všichni skeptici měli na mé startovní čáře pravdu, protože při talentových přijímačkách přišel "velký výbuch". Při mém prvním pokusu dostat se na DAMU mi pan profesor Miloš Nedbal, který právě nabíral do ročníku takové budoucí hvězdy jako Janu Preissovou, tenkrát ještě svobodnou slečnu se jménem Jana Drchalová, Petra Štěpánka, Reginu Rázlovou atd. atd. k mému talentu a talentu řady dalších nepřijatých nešťastníků jen připodotkl, ať nejsme nešťastní a jdeme domů s hlavou vztyčenou, že jistě existuje spousta krásných povolání, v mém případě pro chlapce z Vysočiny. Například takový pekař. Ten, říkal s úsměvem na rtech, vidí vycházet slunce, když jde brzo ráno do práce, zatímco herec takové vycházející slunce neuvidí nikdy. Protože v té době po proflámované noci spí... Jenže  já se nedal, vyrazil jsem za pár měsíců po maturitě s kufrem ze Skutče do Prahy, v Karlíně jsem se u tety složil v obýváku na rozkládací kanape a jako kulisák ve Vinohradském divadle jsem zahájil svůj boj o místo na slunci. No a za rok jsem dokonce hrál na jevišti tohohle slavného vynikajícího divadla, plného hereckých hvězd,  i jednu malou roli a posléze jsem se stal adeptem herectví. Jenže při studiu na DAMU se mi všechno rozleželo v hlavě a já cítil, že tenhle obor není zrovna tím, co bych chtěl v životě dělat. Bylo to skoro rouhání, ale ve mě se to tenkrát možná všechno zvrtlo i proto, že jsem bydlel na koleji AMU v Hradební ulici, kde společně žili výhradně studenti Akademie múzických umění, tedy i studenti FAMU. Zamiloval jsem se do profese filmového režiséra a začal  se připravovat na přijímačky. Tak jsem zároveň s absolvováním herectví na DAMU dělal i přijímačky na Filmovou a televizní fakultu. Podařilo se mi to hned napoprvé a od svého snu státi se hercem jsem zběhl. Ne ovšem úplně. Jako student režie na FAMU jsem hrál v Divadle Za branou u Otomara Krejči, předtím i potom jsem účinkoval v televizi a natočil jsem dokonce i velkou roli v celovečerním filmu režiséra Petra Schulhoffa „Vím, že jsi vrah."

Pomohlo vám studium herectví k tomu, abyste lépe pochopil o čem je režie?
To nevím, jestli mi moje herecká kvalifikace nějak pomohla pochopit režii jako uměleckou disciplínu, ale v každém případě je pro režiséra velice dobré znát hercovu duši. Znát materiál, s nímž režisér pracuje především. Protože je na režisérovi, aby ho využíval, aby na základě herecké práce, jako nejdůležitější složce, zejména v televizní dramatické tvorbě, vytvářel své režijní dílo. Herecká průprava pro mne byla znamenitou školou, bezesporu. A díky tomu jsem se, myslím, dokázal vyvarovat některých startovních chyb. Bez studia herectví by byl můj režisérský start určitě pomalejší a samozřejmě i obtížnější.

Vzpomenete si na první pořad, kde stálo v titulcích "režie Jiří Adamec"?
Samozřejmě. Úzce to souviselo s absolventskou prací na FAMU. Tenkrát mě učil před pár lety zesnulý vynikající a po Evropě uznávaný tvůrce pořadů pro děti a mládež, režisér Ludvík Ráža. Ve třetím ročníku mě pozval ke spolupráci s redakcí pro děti a mládež v Československé televizi, kterou šéfoval. Vedle publicistických pořadů, jakými byly Televizní klub mladých nebo pionýrská Vlaštovka, mi nabídl i šanci udělat absolventskou "famáckou" práci v televizních podmínkách. A tak jsem v dramaturgii nejlepší televizní dramaturgyně v Redakci pro děti a mládež paní Heleny Sýkorové natočil scénář, jehož autorem byl tehdejší významný televizní scénárista  Otto Zelenka. Toto mé absolventské dílo se jmenovalo "Básník, jenž miloval svět". Hra mapovala velmi zvláštní poetickou formou tragické osudy básníka Jiřího Wolkera a tehdy poprvé jsem, po oněch drobných publicistických zkušenostech, viděl na obrazovce v seriozním dramatickém díle poprvé titulek "režie: Jiří Adamec".

S vaším jménem je spojena řada dramatických pořadů. A seriály, jako Zkoušky z dospělosti, Bylo nás šest, Sanitka, Rodáci, Dlouhá míle, nedávno Nováci na Nově a zejména současná veleúspěšná Pojišťovna štěstí, si určitě vybaví většina z nás. Ale celé roky po sametové revoluci jste určoval normy televizní zábavy. Těšilo vás to?
Jednoznačná orientace na zábavu po roce 1989 mi zcela logicky nebyla bez výhrad vlastní. To, že se mi po hrané tvorbě celá léta stýskalo, je po tak rozsáhlé práci v tomto oboru televizní tvorby jistě zcela legitimní. Jenže situace se výrazně změnila nejen pro mě osobně, ale i ve vnímání televize celkově. NOVA například nastavila pro televizní tvorbu úplně jiná měřítka, a jinak se vyprofiloval za několik posledních let i divák. Přesto jsem stále věřil, že jednou i komerční stanice budou dělat pro svého diváka dramatickou tvorbu. Byl jsem přesvědčený, že nejspíš bude  jiná, než jak jsem ji v ČT opouštěl, ale věřil jsem, že na základě naléhavé divácké poptávky přijde její čas, zejména v produkci seriálové. V České televizi je situace po celá porevoluční léta jiná a pro mě se jevila spolupráce s ČT jako do jisté míry kapitola uzavřená. Já jsem byl kdysi z České televize velmi nekompromisně "odejit". Byl jsem vyřazen ze stavu a měl jsem být i navěky zapomenut... Jako režisér jsem se v Československé televizi ukázal nepotřebným. Po vyhazovu, který mi byl okořeněn nabídkou rekvalifikačních kurzů na požárníka, zahradníka či muže pro práci v podatelně, jsem se zkusil uživit na vlastní pěst, například jako spolumajitel a pracovník cestovní kanceláře. Po vzniku TV NOVA jsem se, pro mě naštěstí, mohl ke své profesi vrátit. Aby mi bylo správně rozuměno, já si nestěžuji a nikdy jsem si nestěžoval, taková jen byla tenkrát zcela konkrétní situace. Naštěstí zřejmě stejný stav netrvá dodnes, Česká televize můj režisérský rukopis, zdá se, pomalu začíná vidět, respektovat a nejspíš i potřebovat. Zatím nikoliv v oblasti dramatické tvorby, ale není všem dnům konec...

V konci existence Československé televize byl velmi oblíbený cyklus zábavných pořadů Dva z jednoho města. Odehrával se nejen v různých městech, ale umělecké osobnosti se představovaly v zajímavých a neznámých rolích. Jaká to byla práce a není vám líto, že podobné revuální pořady dnes už neexistují?
Vzpomínat s pozitivními východisky na něco, na co dnes recenzenti z deníků nahlížejí zásadně pejorativně, s posměchem, jako na trapnou socialistickou estrádu, je skoro troufalost.  Celá léta se v této zemi pěstoval povýšenecký pohled na divácké volání po velkých zábavných show, který je ale stejně nezdravý jako kdysi  přehlížený hlad po vysmívaných seriálech Nemocnice nebo Sanitka. Ty se na obrazovku ČT vracejí jako nedostižné vzory. A pokud jde o pořad typu Dva z jednoho města, mám obavu, že v současné době je  situace taková, že by se už ani nedaly natočit. Dnešní finanční požadavky na vznik podobného televizního tvaru by byly tak závratné, že by se nemohly vrátit jako rozumná investice. A k tomu i my jsme zestárli a možná bychom takový pořad už ani neuměli udělat. A ti, kteří by jej měli umět udělat z pozice svého mládí, energie a invence, na ta potřebná místa jaksi nenastoupili.

Technika, včetně televizní či filmové, kráčí mílovými kroky kupředu. Co musí dělat režisér, aby držel krok s dobou?
Musí se hodně otáčet a není to lehké. Každý člověk v jakékoliv profesi, tedy i režisér, si vypěstuje a brání stereotypy, pokud fungují a přinášejí výsledky. Nebývá pak zrovna vstřícný k zavádění nových technologií, nových tvůrčích postupů. Mám ale štěstí, že jsem ve všech profesích obklopen lidmi, kteří mají podobné ambice jako já. Nevzdávat se, neustupovat a stále znova a znova svádět boj s vlastní pohodlností a třeba i únavou z plynoucích let. Všechno je jiné. Například, když jsem začínal, tak v hodinovém pořadu byl povolen z technologických důvodů jeden jediný záznamový střih. Dnes jich bývá třeba i tisíc. I více... Tyhle možnosti nám nabízí skvělá současná technika. Děláme stereofonní zvuk, máme velké množství kamer. Dříve byl zaznamenávaný jen jeden, ten definitivní a výsledný obraz, stejně jako jeden zvuk... Nyní máme záznamů signálu z kamer i zvuků mnoho a ve střižně pracujeme s pořadem, ať zábavným nebo dramatickým, jako s běžným filmem. Obohacení sdělení jak obrazového, tak i zvukového a samozřejmě i obsahového, je blíž filmu než klasické, divadlem konstituované televizi. A tak to musí i být, protože jinak bychom neobstáli v konkurenci dovážených programů realizovaných složitou, nákladnou technologií, zejména americké provenience. A my v této produkčně drahé konkurenci nejen obstojíme, ale dokonce v téhle soutěži býváme u našich diváků úspěšnější.

Sledujete v zahraničních televizích co je „ve světě" nového? Mám na mysli například dekoraci a nové dekorační prvky, technické možnosti snímání a záznamů, nejrůznější nápady ve střihové skladbě díky novým technologiím atd. Necháváte se případně inspirovat některými novými postupy?
Nejen já, ale všichni se samozřejmě díváme. A zjišťujeme jednu důležitou věc: technika sama o sobě vůbec nic neznamená. Podstatným zůstává - o čem to je, kdo tam je a jakým způsobem se důležitý člověk, tedy účinkující, projevuje. Ať jako režisér kouzlíte jakkoli - nákladnými dekoracemi, pohyblivými světly, barvami, kamerovými jeřáby, nejrůznějšími optikami, digitálním trikovým zpracováním - na diváka to nepůsobí, pokud mu nenabídnete pozoruhodný obsah. Na českém televizním trhu to musí o něčem být, musí tam účinkovat lidi, které má divák rád a ti se musí projevovat způsobem, který divák vnímá jako příjemný. Jsou země, a v nich televizní společnosti daleko bohatší, vybavené nejmodernější technologií, které se skvělou technikou a vynikajícími formálními možnostmi snadno nadchnou, ale u diváka to přes obrovské vynaložené úsilí a investované finanční prostředky nemá očekávaný ohlas. Takže se pokorně vrátí o půl kroku zpátky. Není totiž možné diváka příliš předběhnout. Každý majitel televizního přijímače má doma kouzelné tlačítko, kterým vás prostě nemilosrdně vypne. A my, televizní tvůrci, máme dnes dokonce možnost vidět, jak se divák dívá. Kdy od našeho pořadu odchází, jaké procento lidí přestáváme bavit, kdy divák  přepíná, protože pořad ztrácí tempo. Dálkový ovladač televizního přístroje, to je fenomén současnosti. Říkám to celá léta... Televizní obrazovka je prostor, kde se občan rozhoduje naprosto svobodně. A bez mindráků. A bez toho, že by někomu skládal účty. A bez přetvařování a společenské stylizace. A vy jako tvůrce, když s ním nejdete, on se na vás prostě nekouká. Když diváka nezaujmete, tak pro něho neexistujete. V komerční televizi, kde zatím převážně pracuji, je to železný zákon. Ale ten zákon platí nebo by měl platit ve všech televizích bez rozdílu, za všech okolností, protože bez diváka nemá vaše vysílání žádný smysl. A nezáleží, jestli lidi bavíte, vzděláváte nebo informujete.

Při zkouškách i samotném natáčení vypadáte vždy velmi zaujatě a evidentně vydáváte mnoho energie, únava přece doléhat i na vás. Kde se ve vás bere tolik energie? Už vám není třicet. Prozraďte, jak ji doplňujete?
Nic speciálního nedělám. Normálně jím, spím,  bohužel málo odpočívám a teď už skoro vůbec nesportuji. Možná energii doplňuji tím, že mě práce baví. A že mám ctižádost dělat ji tak, abych se za svou práci nemusel stydět a mohl se pod ni hrdě podepsat. A možná tu energii zase až tolik nespotřebovávám. Dokázal jsem sestavit a inspirovat tým, který se mnou dnes už celá léta spolupracuje. Já možná musím vydávat energie nejvíc a mám nejmenší právo odpočívat, ale skvělí spolupracovníci jsou zárukou, že mě v tom za žádných okolností nenechají. Že mě nenechají samotného pachtit se za společným cílem. Pokud chcete být na konci práce spokojený, tak tu potřebnou energii v sobě musí najít každý člen týmu.V téhle práci fakt sám nejsi nic. A pokud by mělo jít konkrétně o mě, pak je pravda, že se nevyčerpávám koníčky ani jinými vedlejšími činnostmi. Skutečně se stoprocentně vydávám ve své práci. Jiný model života bych nechtěl a asi ani neuměl žít. Neměnil bych. A pokud odpočívám, pak tím, že večer po práci tak během pěti minut spím. Krátce, ale zato intenzivně.

Jak snášíte kritiku vámi natočených pořadů v českém tisku? A je vůbec nějaký kritik, jehož názor je pro vás směrodatný?
Současná kritika, to je -  pokud přistoupíme na to, že vůbec skutečná kritika existuje -  velký problém. Já mám z kritiků, respektive spíš recenzentů, pocit, že byli suspendováni na skupinu lidí, která pouze papouškuje strategická kritéria média, v němž pracují. Připadá mi, že se často naivně, jak malé děti diví, že v Lucerně nehraje filharmonie Stravinského a v Rudolfinu že nekoncertuje Divokej Bill. Nerespektují, co je to televize, jaké jsou její funkce ve společnosti, ke komu, o čem a proč televize promlouvá, kdo je televizní divák. Mají na svá hodnocení neuvěřitelně osobní, specifická a jednopolohová měřítka.Není těžké identifikovat jejich klubovou náklonnost, nadržování a preferenci osobního vkusu a osobních sympatií. Dokonce směšná je jejich schopnost sdělovat čtenáři obsah viděného bez zjevné snahy po analýze poznaných nedostatků. A to už nehovořím o strašných mezerách při nesmělých a vzácných pokusech kritizovat jednotlivé složky díla, včetně pomýlených podílů jednotlivých profesí v procesu realizace díla. Proto mě kritika příliš nezajímá a musím i přiznat, že pokud kritikům  nechci podsouvat zištné cíle, pak jim příliš nerozumím. Jsou jakýmsi ve vzduchoprázdnu žijícím rádoby exkluzivním klubem, který stojí jako Bůh nad všemi tvořivými i konzumujícími smrtelníky. Bez odpovědnosti, jen s právem šlehnout bičem, eventuelně plivnout. Což dělají téměř výlučně a s chutí. Pro mě je jediným oprávněným kritikem divák. Jakmile zůstane u programu, který je mým dílem, pak doufám, že mám právo si myslet, že jsem svoji práci udělal správně. Ale i já se snažím být kritikem svého pořadu. Chyby mě velmi trápí a samozřejmě se jich snažím vyvarovat. Já nemilosrdnou, avšak nezaujatou a erudovanou kritiku neodmítám a bylo by krásné, kdyby tady taková kritická obec byla. Kritika, která by přistupovala k dílu s tím, že bude respektovat jeho poslání a svojí činností napomáhat jeho rozvoji. Ne taková, která dílo už dopředu odsoudí a respektuje jen vizi díla vlastního. V tomto okamžiku nám skutečně zbývá jako jediný kritik divák. A  to je škoda.

Máte za sebou nekonečnou řadu zábavných pořadů přenášených živě. V čem spočívá jejich specifikum a neběhá vám i po tolika letech a hoře zkušeností stále ještě mráz po zádech, když vstupujete do podobného projektu?
Přímý přenos je nejen specifická, ale především fascinující televizní disciplína. I po tolika letech práce režiséra je pro mě vždy vzrušujícím zážitkem, protože se to konkrétní nekonečné dobrodružství koná teď a už nikdy jindy. Obvykle do sebe musí zapadat obrovské množství komponentů, o nichž nikdy předem nevíte, jestli jejich funkce jsou dokonale zabezpečeny. Vždy, když se rozjíždí přímý přenos, tak se všech zainteresovaných zmocňuje obrovské napětí. Přál bych to každému zažít. Je to s nadsázkou jakýsi druh startu kosmické lodi... To, že nakonec ten pomyslný vesmírný koráb doletí na místo a jeho cestu provází minimum chyb, to je vždy obrovská satisfakce za práci tomu věnovanou. V práci režiséra v televizi se to nedá ničím nahradit.

Vás stále baví  natáčení zábavných pořadů v televizi? Vždyť je to práce neskonale nevděčná. Nikdo vás za to nepochválí, každý to považuje za samozřejmost, v sobotu večer se to odvysílá a je konec... není vám to líto? Tolik energie a tak málo uznání a vděku? Díváte se na pořady své nebo kolegů?
„Tu první část otázky nechme stranou, to by bylo nekonečné povídání a máte hodně pravdy...ale pojďme k tomu konci. Asi vás překvapím. V principu jsem vděčný televizní divák. Nemám potíže s profesionální deformací. Nedívám se v televizi, v kině, zásadně prizmatem režiséra. Moje profese mě vůbec netrápí, nemám v tomto smyslu žádný mindrák. Nechávám se strhnout příběhem, imaginací, kterou je schopen vytvořit kdokoli jiný. Nezávidím a raduji se, když vidím kvalitní práci jiného tvůrce. A dokonce se musím přiznat, že jsem schopen se ve společnosti dívat i na svůj zábavný pořad. A mnohdy baví i mě se na něj dívat. A strašně mě těší, když se ti okolo mě baví. Jsem schopen se na takový pořad dívat jako na něco v dobrém slova smyslu cizího,  pro mě nového, samozřejmě ne vždy a už vůbec ne vždy bez výhrad. Ale nechávám na sebe působit emoce bez zbytečných mindráků.

Dnes máte pět děti. Půjde některé ve vašich stopách?
Dvě nejstarší - dcera Tereza a syn Marek - určitě ne. Studovali po světě něco úplně jiného, Tereza ve Spojených státech komunikaci a Marek  v Austrálii a v USA ekonomii, Tereza dokonce na UCLA v Kalifornii. Marek je již mnoho let inženýr, pracuje v Praze pro americkou společnost  a Tereza se v USA dokonce vdala. Jsou to pragmatičtěji zaměření jedinci. Kristina je dnes již devatenáctiletý dospělák, který se, pravda, dokonce bez mého vědomí před lety zúčastnil konkurzu na hlavní roli u režiséra Jana Švankmajera pro film Otesánek. Ten konkurz vyhrála a natáčela sedmdesát dní. Slyšel jsem velkou chválu nejen na výsledek jejího snažení, ale i na průběh práce s ní při vlastním natáčení. Čili tady hrozilo určité nebezpečí, že by se mohla vydat mými šlépějemi. Ale teď už míří směr ekonomie...Pokud jde o tříletého Daniela, ten nás všechny překvapuje při natáčení Pojišťovny štěstí, kde hraje malého Karlíka, televizního syna Terezky Kostkové. I Jasmine Anna se objeví v Pojišťovně  jako miminko dalších důležitých seriálových postav. Ale jistě i tyhle děti najdou včas tu „cestu pravou"...

Na kterou režii jste nejvíc pyšný - nebo hrdý - nebo které si nejvíc ceníte?
Já jsem stále pyšný na seriál Sanitka. Tenkrát mi bylo 33 a začal jsem dělat opravdovou velkou režisérskou práci. Byl jsem v tom nejlepším slova smyslu „předhozen" vynikajícímu barrandovskému filmovému štábu a s odstupem času mám velikou radost, že jsem tu neobvyklou šanci nezahodil.

Odmítl jste v poslední době nějakou práci režiséra?
Ano. Zrovna nedávno. Poděkoval jsem výrobnímu řediteli TV Nova Petru Erbenovi za nabídku režírovat letošní pořad TýTý. Bylo mi sděleno, že existuje podmínka realizovat tento pořad zásadně s živou hudbou. Co já vím, možná čtyři hudební vystoupení tam měly být, a jistě i budou, live, tedy živě. Tato podmínka byla adresována  mně, o němž je známo, že tuto skutečnost, nyní občas, ale možná teď spíš hojně, na Nově  provozovanou, považuje za naprostou hloupost, a tedy, že zcela jistě dojde k tomu, že za těchto podmínek pořad realizovat nebudu mít zájem. A o to nejspíš šlo. Abych se té práce vzdal. Tak se to podařilo.

Proč považujete tento tzv.„moderní" prvek televizní práce za nesmysl?
Protože jsem před cca 30ti lety takto zábavu již dělal. Ve studiu byla kapela, dirigoval dirigent a zpěváci se střídali u mikrofonu a zpívali. Tento způsob prezentace není tedy nic moderního, ale je to naprosto přihlouplý návrat minimálně o 30 let zpět. Je to samozřejmě realizačně pohodlné, zpěváci jsou přikováni na místo, k tomu máte ke snímání k dispozici statickou kapelu, prostě pohoda, pro režiséra skoro žádná práce!!! Ale pro diváky to je neskonalá nuda. V době moderních digitálních technologií, kvalitativně se zvyšující úrovně obrazové složky televize, včetně její prezentace v každé domácnosti, rezignujeme na tuto hodnotu a děláme ze show docela obyčejný pěvecký koncert, televizí jen velmi nesnadno přenositelný. V zábavném pořadu se chceme nechat přesvědčovat, jestli umí Karel Gott nebo Lucie Bílá zpívat??? Na to je snadná odpověď...UMÍ!!! Své snímky nepochybně nazpívali oni, oni jsou nepopiratelnými interprety prezentované písně, ke které my v rámci televizního pořadu obstaráváme originální obrazovou složku. A právě to má být naše práce v televizi. Vytvořit kvalitní audio-vizuální výrobek. Audio-vizuální!!! Ale neděláme to, pouze prezentujeme vizuálně nezajímavě a zvukově nekvalitně zpracovaná hudební čísla. Vím, jak nám za to tleskají novináři, kteří pracují pro média, jež jsou v přímém konkurenčním vztahu k televizím. Vím, proč nám tleskají a proč nás k této hlouposti neustálým tlakem nutí. Ale netleskají nám diváci, kterých ubývá...viděl jsem v poslední době jen namátkou jako obyčejný divák doma v televizi přenos z předávání Cen Anno... zvuk příšerný, zpěv často i falešný, zvukový mix amatérský. Kdyby byl někdy některý z kompetentních šéfů přítomen ve zvukovém nahrávacím studiu, kde vzniká píseň, viděl by skutečné a největší Mistry pracovat na nahrávce jedné písně 2-4 hodiny...mix takové písně trvá zhruba stejnou dobu. Hudební základy kapel se nahrávají ještě déle, nástroje se playbackují...A v našem televizním vysílání jedeme „na jednu dobrou"...našim „hloupým"  divákům to přece musí stačit. Navíc takovou píseň realizujeme s mnohonásobně horší technikou proti zvukovému studiu, ve chvatu, se zvukovými mistry, kteří často nejsou v realizaci hudebních snímků profesionálové. Během večera se mění hudební styly s rozdílnými nároky na zvukové zpracování. A mohl bych ve výhradách pokračovat. Prostě, výsledek v žádném případě nemůže být kvalitní. Je špatný a občas až katastrofální. Bohužel i samotní zpěváci na televizi kašlou.  Chcete to  živě? Proč ne, já zpívat umím, takže máte to mít. Zazpívají, nad výsledkem mávnou rukou a jedou dál. Vyhověli, takže jediné důležité je, že je příště zase do televize pozvou. Důležité přece je být v televizi. Ano, je jich pár, co chtějí zpívat pouze živě, ale ti si nevidí na špičku nosu a rozhodně nepatří k těm, o něž má televizní divák zájem. A navíc jim zcela určitě nejde o jejich televizního posluchače, jde jim jenom a pouze o ukojení jejich vlastního libida. Měli by si někdy poslechnout, co z jejich produkce musel televizní divák slyšet. To by se divili...Faktu živého zpívání se ale musí přizpůsobit ještě i spousta dalších okolností televizní show. V hledišti konkrétního večera vám to může být fuk, ale pro diváka u televize to jedno není. Limitovaná jsou postavení kamer, které buď snímají jeviště nebo mají omezené možnosti při snímání zajímavých hostů v hledišti. Jsou omezené možnosti vizuální informace o dekoraci, mimochodem velký problém při snímání letošních Cen Anno, omezené možnosti světelných atmosfér jednotlivých písní, nemluvě o zoufalé kvalitě střihu zajímavých kamerových pohledů. Ale televizní  divák není hloupý, možná neví úplně přesně proč, ale odchází postupně od televize. I tohle je jeden z vážných důvodů současného stavu.

Nova prý  rozhodla, že Pojišťovna štěstí má skončit. Bylo by pro vás přijatelné, aby to produkovala nějaká jiná televize?
Pokud já vím, tak oficiálně Nova ještě v této věci nic nerozhodla. A jinde se Pojišťovna štěstí realizovat nemůže. Ten projekt prostě právně patří televizi Nova

Režíroval jste celou řadu soutěží Miss a dnes máte kromě režie ještě další funkci... Co si určitě nenecháte pro sebe?
Nevím...ale já si pro sebe nenechávám nikdy nic...

Docela skandální byla záležitost kolem Ivety Bartošové a fotky jejích prsou.
Tady bych nejraději řekl no comment...nebo: Každý je svého štěstí strůjce...

Myslíte, že takové věci patří k životu - v tomto případě pěvecké hvězdy?
Už jsem to řekl zcela jasně, lépe to neumím: Každý je svého štěstí strůjce...

Je něco, co byste si rád zarežíroval a ještě k tomu nedošlo?
Filmový muzikál...to je můj celoživotní sen. Současné Starce na chmelu...to by bylo něco, to by mě hodně bavilo.

Žena Jana je sporťačka. Jaký vztah ke sportu máte vy?
Vynikající... ale už jen z pozice lehce aktivního a v mnoha oblastech těla dost bolavého skoro penzisty...

Jan Dobiáš