Jak trávíš léto?
Zatím pracovně, protože na podzimní turné připravujeme scénu, aby to nějak vypadalo, zkoušíme s kapelou, připravujeme písničky. Z druhé stránky trávím léto relaxačně, tady na zahradě,protože tady je pořád nějaká práce . V podstatě jsem si tady zase udělal pár zajímavých věcí, zalívám a seču trávu...

Kdo všechno se zúčastní turné?
Začíná 18. září v Hradci Králové a končí 17. prosince v Plzni. Dali jsme se dohromady s Vlastíkem Přečkem, který mi dělal manažera v osmdesátých letech a prožili jsme spolu takovou tu největší slávu. On i jeho agentura Taurus se ujali celého turné dvanácti koncertů. Jsou to města Hradec Králové (17/9),České Budějovice (25/9), Bratislava (9/10),Košice (16/10),Ostrava (30/10), Brno (6/11),Banská Bystrica (13/11),Žilina ( 20/11),Trenčín (27/11), Praha-Lucerna (1/12), Prešov (10/12), Plzeň ( 17/12). V podstatě krajská města bývalého Československa. Bude tam takový průřez mojí tvorbou - je to vlastně čtvrt století, co jsem začal dělat s Prototypem, co jsem začal vydávat desky a tak dále. Pětadvacet let. Bude tam obrovská projekce - 6x24 m - kde budeme vzpomínkově ukazovat záběry z různé doby. Hrát se mnou bude kapela Prototyp, dva kluci jsou z osmdesátých let - Míla Veleta a Jirka Nepomucký a tři kluci z devadesátých let, co se mnou jezdili koncerty,

Pořád platí, že diváci chtějí spíš známější hity nebo budete dělat taky nějaké novinky?
Je to zvláštní: lidi se ptají na novinky, ale potom chtějí staré věci. Takže je to problém. V podstatě si ale vůbec nedokážu představit,že bychom na koncertě nezahráli řekněme deset známých pecek, které lidi ode mě chtějí.

Jak skončilo tvé představení písniček v podání jiných interpretů, které některá media označila - podle mne mylně - za muzikál?
No, skončilo... my jsme měli naplánované, že to budeme dělat pouze do konce roku. Problém vznikl tím, že jsme nasadili vysoké honoráře pro umělce, a potom jsme zjistili, že vždycky se představení nevyprodá úplně. Nasadili jsme laťku dost vysoko a z toho důvodu jsme hráli jenom do konce roku a udělali těch představení jenom osm. Ale ten problém byl jinde. V tom, že já jsem ani neplánoval, ani nechtěl dělat nějaký muzikál, že by se hrálo několik desítek repríz. Chtěl jsem udělat takový pokus, že by tam figurovaly moje známé písničky. Ale on to je vždycky problém, když písničky zpívá někdo jiný a ne já. Scéna může být super, můžeš používat 3D lasery a lidi stejně říkají - Nojo, ale od tebe je to stejně takové a makové, ale jiné. Možná pro některé zpěváky bylo i divné, když jim pak v zákulisí lidi řekli - Moc se ti to nepodařilo. Scéna byla příliš drahá a příliš bylo všechno honosné, než aby se to dalo utáhnout v malém sálu.

Koho posloucháš z mladých zpěváků?
Já doma moc muziku neposlouchám. Pokud jde o muziku v autě, tak poslouchám staré osvědčené věci, které jsem měl vždycky rád a které jsem sbíral - kapelu Eo, samozřejmě Credence Revival - to na čem jsem vyrůstal a v podstatě Pink Floydy. Jsem rád, že z téhle stránky, co se týká muzikantství, moje dcera poslouchá podobnou muziku. Takovou tu klasiku, opravdové muzikanty a opravdové kapely a neposlouchá jen takovou techno muziku, co je na klíček, co je, jak se říká, natažená na baterky .

Mají podle tebe nějaký význam roky nebo záleží jen na tom, co zpěvák zpívá?
Mně se teď třeba líbí Enrico Iglesias, který má tah na melodičnost, opět dělá písničky, které se dělaly v 70.-80. letech. Akorát je to samozřejmě studiově udělané daleko kvalitněji. Jsou to melodické, krásné věci a jsem překvapený, že když se chce, tak agentury nebo vydavatelství se za to postaví a prostě to jde. Není to vždycky tak, že co je melodické, je vždycky podbízivé a levné, což se dneska snaží u nás dost teenagerů a lidí z branže naznačovat. Buď to neumí někdo napsat, a pak se za tím skrývá nějaká podivná jakoby skrytá karta, kterou neumí nikdo otočit a říct - my tady nemáme ty správné skladatele, kteří umí napsat melodické písničky. Anebo to někdo nechce schválně hrát a taky nehraje. A je to záměr těch, kteří mohou propagovat takovou tu opozici, která jde proti melodičnosti. Teď, co zemřel Karel Svoboda, to bude myslím, pro spoustu zpěváků tragedie.

Co tě dokáže naštvat?
Spousta věcí. Mně v poslední dobře štve jedna věc: pořád dokola se omílá, že se tady nedělá nic nového a přitom pořád dokola radia chtějí hrát hity. Pořád dokola chodíme a vysvětlujeme, že by ty hity byly, ale že je žádné radio nechce hrát. Mně to připadá, jakoby se čas zastavil. Většina mladých zpěváků má tuhle dobu jednu velkou výhodu: že jim nemohou hrát nic starého. Když si někdo usmyslí, že si zadá nějakou reklamu a že udělá nějaké promotion nové desky, tak samozřejmě je to potom jenom o penězích a nemůžou hrát staré písničky. To znamená, hrají jednu, dvě, tři věci. A to se týká všech zpěváků, kteří jsou vynikající, ať je to Věrka Špinarová, Petra Janů, ať jsou to zpěvačky nebo zpěváci, najednou se pořád dostávají do problému. Pořád dokola nám hrají určitý počet starých písniček, a pak jsme pro určité publikum najednou ti, kteří nedělají nic nového! To mě štve, protože děláme nové písničky, děláme nové věci, možná i kvalitnější nebo na stejné úrovni, ale bohužel - je to taková trošku mystifikace.

S čím naopak nemáš vůbec žádný problém?
Nemám žádný problém s tím, abych pracoval, dělal muziku, baví mě spousta věcí. Nemám problém s tím, že jezdíme, vystupujeme, pořád to lidi chtějí, nemám problém udělat třeba novou desku,ale problém mám s tím, že si říkám - proč bych ji dělal , když ji nikdo nehraje.

Kam jezdíš nejraději?
Kupodivu ne k moři. Mně moře neláká. Budou mně muset praštit palicí, abych sedl do letadla a konečně už se vydal na nějaké ty rajské ostrovy, nějaké Maledivy nebo Cookovy ostrovy, kam bych se hrozně rád podíval. Někam na Mauricius, Reunion. Radši si udělám jednou za čas tenhle výlet, snad se tam nějak docpu do toho letadla... A konečně taky už čtyři nebo pět let slibuji, že pojedu do Ameriky na šňůru, takže teď jsme tu kapelu dali dohromady, jedeme turné, tak možná na jaře - pokud se v Americe dohodneme nebo bude ještě platit nabídka. Ještě nedávno nám mailovali, že ano, že tam je zhruba deset nebo dvanáct koncertů, které bychom tam mohli mít.. Takže vyrazíme s kapelou, vyzkoušíme to, protože kluci jsou nažhavení, já samozřejmě, tím, že jsem jejich leader, moc ne... Možná tam pojedeme ve stejné sestavě v jaké uděláme koncerty.

Na zahradě máš Karla IV. a doma spoustu dalších panovníků. Od kdy a proč ? Co ti ještě chybí?
To se nedá říct, co mi chybí. V prvé řadě platí - co je možné sehnat - v druhé řadě sbírám takové kuriozitky, takové volovinky, jako že si člověk udělá jakousi zmenšeninu pyramidy, že si to spočítá a tím se v podstatě baví. Pak jsem sehnal Ptačího muže - kopii jako z Velikonočních ostrovů, mám velikého lva jakého jsem vždycky chtěl mít na zahradě a kromě těch malých lvíčků se mi podařilo sehnat jednoho v životní velikosti... Takže sbírám takové věci - od Ferdinanda I., prvního Habsburka na českém trůně, který má dva metry sedmdesát na výšku a pochází odněkud z Kroměříže. Baví mě třeba i to, že mi rybičky teď v jezírku žerou z ruky, že jsou naprosto ochočené ...

Ještě ti někdo výrazně chybí?
To samozřejmě není jen o těch velkých sochách, je to i o středních, malých i miniaturách. Chybí mi někteří lidé. Teď mi jeden člověk na Slovensku, který vyřezává ze dřeva, vyřezal z jednoho kusu Leopolda I. Moc se mu sice nepodobá, vypadá spíš jako Jánošík, ale je hezký a jsem rád, že mi ho udělal. Nemám třeba Josefa I., špatně se shánějí knížata, protože tehdy jsme byli trošku pozadu za světem, než aby tu zůstalo něco víc po Přemyslovcích, takže těch podobizen neexistuje moc. Člověk někdy vidí někde nějakou sošku - prý to je nějaký náš panovník z doby Přemyslovců, ale to je vždycky taková otázka. Habsburkové - tam už jsou podoby jasné, tam mě jich schází málo. Vlastně sbírám všechny, co měli ve znaku orlici, protože kupodivu - je to zvláštní - ti orlové , co měli ve znaku orlici, všichni po I. světové válce padli. Nikdo z nich nezůstal. Ruští carové měli orlici, Prušáci měli orlici a Rakousko-Uhersko mělo orlici ve znaku. Všichni zanikli. Ti, co měli ve znaku lva, ti zůstali. To je zvláštní.

Dalibore, o tobě je známo, že panovníky nejen sbíráš, ale že o nich umíš mluvit a víš o nich spoustu věcí. Kde to začalo? Proč to děláš?
Jako kluk jsem sbíral známky - jako každý kluk. Potom jsem se trošku přeonačil a začal sbírat mince. Samozřejmě tím způsobem, že někdo mi něco daroval a tak. Naproti nám v Drahotuších bydlel jeden pán, který byl dokonce prezidentem nějaké filatelistické komory - pan Koukal - a jezdil na takové ty výstavy. Já jsem tehdy zrovna začal sbírat mince a ukazoval jsem mu svou sbírku takových těch drobňáků, které neměly moc cenu. A on mi tehdy věnoval ruský rubl, nějakou pětikorunu s Franz Josefem a jak jsem tam viděl ty palice, tak mě napadlo, že bych se mohl do budoucna zabývat mincemi. Koupil jsem si nějaký katalog a samozřejmě si kupoval desetníkové mince, taky jsem tehdy neměl žádné peníze. Až později jsem pochopil, že některé mince stojí desetitisíce a některé, jak se říká - deset korun. To už jsem začal katalogy, ale i různé jiné věci studovat. Na mincích samozřejmě byli vždycky jen panovníci, císařové, podle toho, v jaké době jaká mince vyšla. Až jsem vlastně dospěl až k tomu, že už jsem nějaké peníze měl, a občas zašel do nějakého starožitnictví. Viděl jsem tam Franz Josefa, Leopolda, Karla IV., jejich obličeje a říkal si, že bych si měl sehnat nějakou knížku a něco se o nich dozvědět. Ve škole jsme se učili , že nám tady vládlo asi pět nebo šest panovníků a najednou jsem zjistil, že jich bylo asi šedesát...Říkal jsem si - proč já nevím, že tady vládnul nějaký jiný panovník než Karel IV.,Rudolf II., prezident Masaryk... Ve škole jsme se učili komunistické prezidenty a před tím nějakého Svatého Václava, knížete Václava. Měli jsme tu historii strašně zjednodušenou. Pak si koupíš najednou nějakou knížku a zjistíš, že tady panovaly desítky, skoro stovky panovníků za těch tisíc let a najednou se podivuješ - ano, slyšel jsem o nějakém Přemyslu Otakaru II, ale pak zjistíš, že byl i Přemysl Otakar I., že byli i jiní králové a císařové. A najednou čteš, že ten byl takový a toho bavilo to. Že byla třicetiletá válka, to jsme věděli, že v té době žil Amos Komenský taky, ale že v té době byl nějaký Ferdinand II. a Ferdinand III.... A najednou se začneš zajímat, kdo jaký byl, jestli to opravdu byla taková ta hovada, která jenom ubližují lidem anebo jestli to třeba nebyli chytří panovníci, o kterých se nemluví schválně, protože byli Rakušáci nebo Habsburkové. Tak jsem začal sbírat knížky, staré věci a tam jsem studoval ne kdy vládli - to já vím. Mně ani nezajímalo, kdo byla jejich manželka a tak, to jsem občas pochytil, ale mně zajímaly jejich ksichty.Jak vypadali v mládí, jak vypadali ve středním věku,jak v pozdním věku a tak dále. Najednou jsem přišel do starožitnictví, tam byla postava a napsáno Vojáček, nebo Rytíř. Já se na to podíval a povídal - Víte kdo to je ? Prodavačka řekla - My nevíme, kdo to je. A já na to - Já vím, kdo to je! Začalo mě to bavit. Myslím, že tak z 90 procent jsem dneska schopen - co se týče Prušáků , ruských carů, rakousko-uherských císařů, a pak i českých panovníků, králů, Přemyslovců - poznat, kdo to je.

Máš ve sbírce nějakého svého oblíbence?
Původně jsem si říkal, že začnu sbírat všechny, z celého světa. Pak jsem zjistil, že to je kravina, že se to prostě nedá. Ale bylo mě hloupé, když do toho člověk vlítne... Samozřejmě, něco má halířovou cenu, a pak zaleží také na tom, z jakého je to materiálu. Jestli je to vyřezávané ze dřeva ručně, něco koupíš třeba ze zinku, z cínu nebo nějaké slitiny a má to pro tebe velkou cenu,byť to třeba nemá velkou hodnotu. Jiné je, když je tam napsáno, kdo to odléval, kdo je autor nápadu, jiné, když to nemá nic. To je jako s porcelánem, jako se vším.

Nemyslel jsem ani tak hodnotu, jako koho máš na srdíčku?
Určité sochy, které jsou hezké, které jsou pěkně udělané, z toho máš radost. Pak mám radost - takovou škodolibou - že jsem věděl kdo to je a oni to nevěděli. Takže jsem koupil velice levně, a pak jsem jim za čtrnáct dní řekl kdo to je a oni se chytali za hlavu, že vlastně prodali něco, co kdyby věděli... Jednou jsem takhle přišel a měli tam sošku, u které bylo napsáno „Voják z I. světové války". Na podstavečku z mramoru byla pěkná hlava s přilbicí. Zeptal jsem se , kdo to je a prodavač mi vysvětlil, že to nikdo neví, že tam už byli nějací znalci a nepochodili. A byl to úplně jasně Bismarck.

Tak ze srandy jim říkám - Ale já vím, kdo to je. Je to Bismarck, ale nevím, z čeho , je to nějaké poměděné. Odešel jsem, a pak si říkal, vždyť jsem si ho mohl klidně koupit, asi za 800 korun to byla pěkná soška. Přišel jsem tam druhý den, pod tím bylo napsáno, že je to Bismarck a měl cenu 6000! Tak jim povídám - Tak vidíte, já vám to tady řekl, a teď si jdu pro sošku. - Jenže jsem neuspěl. „Majitel cenu zvedl a už to má zamluvené nějaký Rakušák nebo nějaký Němec..." Soška má úplně jinou hodnotu, když víš, kdo to je anebo když je to anonymní věc.

Jan Dobiáš