V dobách kdy hlásala komunistické myšlenky na ÚV KSČ, jsem byl dítě a zaregistroval ji v Dietlově seriálu Žena za pultem, kde mi podobou tak trochu připomínala mámu. Fascinovala mě v televizním záznamu divadelní hry Matka a moc rád jsem si na gramofonu pouštěl elpíčko s pohádkami Boženy Němcové, kde namluvila roli vypravěče. Jiřina Švorcová uměla báječně pracovat s hlasem a dá se říct, že jsem ji měl jako herečku rád. I proto jsem jí napsal o fotku s podpisem, kterou mi po čase opravdu poslala.

Osobně jsem se s ní setkal až v devadesátých letech kdy se chystala televize Prima uvést na své obrazovky právě seriál Žena za pultem. Byla milá, příjemná, skromná, otevřená a především nepřevlékla kabát jako většina jejích kolegů, což mě velmi mile překvapilo. Udělali jsme spolu do Blesku několik článků a rozhovorů a stali se z nás takoví zvláštní přátelé. Tak trochu ji považuji za svou babičku, kterou už mnoho let nemám a myslím, že i ona mě má ráda. Přestože až na výjimky nedává rozhovory, vím, že kdykoli jí zavolám a na cokoli se zeptám, odpoví. A že jsem se málem osmdesátileté dámy třeba zeptal, zda někdy zažila sex se ženou a nebo zda se jí v minulosti dvořili soudruzi na ÚV KSČ! Pracoval jsem v bulváru a ten má tyhle témata rád... K Ženě za pultem se mi navíc vážou velmi osobní až niterné vzpomínky na mou životní lásku, která ten seriál měla také ráda a tak jsme si jej doma po večerech pouštěli na videu. Aniž by to Jiřina Švorcová tušila, prožil jsem tenkrát při jeho sledování jako čerstvě zamilovaný jedny z nejkrásnějších okamžiků v životě...

Když vyšla Žena za pultem na DVD a prodaly se jí statisíce, moc jsem jí ten úspěch přál. Nemám totiž rád diskriminaci a vždycky jsem se stavěl na stranu slabších. Připadá mi absurdní, že dvacet let po »sametové revoluci« u nás může být kvůli politice zakázaná herečka a že Česká televize, kterou si všichni platíme formou koncesionářských poplatků, odmítá vysílat skvělé inscenace s Jiřinou Švorcovou, ve kterých excelují i další špičkoví herci minulých let. Před dvaceti lety jsme křičeli, že nejsme jako oni a že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Nezvítězila. A mám pocit, že jsme mnohdy ještě horší než byli oni! A zatímco jiní herci, kteří vedli v divadlech stranické organizace a mnohdy byli kovanějšími soudruhy než Jiřina Švorcová, ale včas stačili převléknout kabát, tak nyní září z televizních obrazovek a v České televizi dál na vlivných postech sedí bývalí soudruzi, Jiřina Švorcová je paradoxně naší jedinou zakázanou herečkou. Přitom jsem nenašel jediného člověka, který by byl ochotný říct na jméno, že jej zničila. Za to jsou desítky těch, kteří ji nemají rádi pro její politické názory, ale přesto otevřeně hovoří o tom, jak pomáhala kolegům a tahala lidi z průšvihů. Jiřina Švorcová sice byla a dodnes je komunistka a měla vysoké politické funkce a moc, ale na rozdíl od mnoha jiných (i současných) politiků, ji nevyužívala ve svůj prospěch, ale snažila se pomáhat jiným. Přestože věřila a dodnes věří v pochybné komunistické ideály, tak byla především charakterní člověk a tím i zůstala. Kdo z nás si to o sobě může dnes říct? A znáte alespoň jednoho současného politika, o kterém by se to dalo říct?

Asi i proto jsem zprodukoval vydání jejích básní na cédéčku nazvaném Naše sny, které vydaly Levné knihy a dodnes je s úspěchem prodávají. Právě některé fotky z focení do jeho tiskoviny, jsem si nechal na památku podepsat a jednu z nich přidávám i k tomuto textu. A přestože jí před necelými deseti lety vyšla kniha Býti Švorcovou, po které se ale jen zaprášilo a už dávno ji nikde nekoupíte, rozhodl jsem se o ní napsat knihu. Bude to vlastně takový velký rozhovor. Řadu týdnů jsem si k ní jezdil povídat a ptal se opravdu na všechno. Byla to pro mě milá setkání během kterých jsem se dozvěděl spoustu zajímavých věcí. Teď mě čeká začít tyto nahrávky přepisovat a vytvořit z nich rozhovorovou knihu, která by mohla vyjít už na letošní Vánoce. A doufám, že bude zajímat nejen mě, protože paní Švorcová v ní hovoří velmi otevřeně...

Když jsem jí nedávno povzal do divadla, ve kterém nebyla dlouhých devět let a vezl jí potom v autě domů, byla dojatá. „Divadlo je krásná droga. Myslela jsem, že jsem na něj už zapomněla, ale není to pravda. Herec na divadlo nikdy nezapomene," řekla mi se slzami v očích. A já měl po dlouhé době krásný pocit u srdce, že jsem někomu udělat radost a potěšil ho i když jsem mu nedaroval auto, vilu ani milion. Ještě jsou mezi námi lidé, kteří se dokáží radovat i z maličkostí...

Publicista a producent Miroslav Graclík sbíral fotografie herců a zpěváků s autogramy jako chlapec v 80. letech minulého století. Dnes se ke své rozsáhlé sbírce vrací a exkluzivně pro Čerta na koze vybírá a komentuje své exponáty...