Napsali jsme si pár dopisů, Jana mi poslala několik podepsaných fotek i singl, který jí vydal Polydor a když u nás padl režim a opět se mohlo psát i o umělcích, kteří emigrovali, udělal jsem s ní obrovský seriál rozhovorů a článků, které postupně během několika let vyšly snad ve všech tehdejších novinách a časopisech. Jana mě pilně zásobovala svými sexy fotografiemi i provokativními názory, které mnohdy dokázaly pořádně vytočit i její české pěvecké kolegy. Eva Pilarová nebo Bára Basiková by mohly vyprávět...

Když jsem začátkem devadesátých let projížděl přes Londýn a dopředu dal Janě vědět, že budu v Londýně a zavolám jí, abychom zašli na kafe, nereagovala a osobně jsme se potkali až o pár let později v Praze. Trochu mě mrzelo, že najednou oněměla a nenašla hodinu času na pokec. I přesto jsme spolu dál dělali další a další šokující rozhovory a články. A taky jsem ji přemlouval, aby přijela do republiky udělat koncerty a zazpívat své největší hity, čemuž se pro mě zcela nepochopitelně řadu let velmi bránila. Nakonec jsem ji ukecal a na album S láskou natočila i několik svých starých hitů, což velmi ocenil i Pavel Trnavský, se kterým Jana emigrovala a natáčeli spolu desky.

Když začala ve druhé polovině devadesátých let jezdit do rodné země a koncertovat se svou skupinou Illuminati, mnohé pořádně šokovala. Místo zpívání starých hitů vydávala nesrozumitelné anglické výkřiky do numetalových skladeb a nikdo nechápal, co se s ní stalo. Z mých novinových článků a rozhovorů jí tu všichni znali v síťových sexy trikách a neuvěřitelných mini, ve kterých ji Pavel Trnavský stále fotil, ale na jevišti se najednou objevilo blíže neidentifikovatelné individum, které na sobě mělo nejen mnoho vrstev oblečení, ale obličej si zakryla maskou a na hlavu narazila přilbu! Myslím, že jsem zdaleka nebyl jediný, koho tato »nová« Jana Kratochvílová, která si říkala Heretyka, Z. Goddess nebo Zuru pořádně zklamala. Časem sice odložila přilbu i masku, ale podivné oblečení, jako by ze »sekáče«, a pomalovaný obličej jí zůstal dodnes. A i když dnes na koncertech zazpívá i několik svých největších hitů ze začátku osmdesátých let, jsou v takovém aranžmá a její projev je natolik nepěvecký, že se člověku ani nechce věřit, že to opravdu je ta stará dobrá Jana Kratochvílová, která kdysi svým sexy chraplákem tak nádherně zpívala V stínu kapradiny nebo Copánky.

Janin umělecký i životní příběh jsem napsal do své první knihy Slavičí osudy.  Koncem devadesátých let jsem přemýšlel o rozhovorové knize s ní. Měla se jmenovat Striptýz. Dokonce jsem ji začal psát, ale pak jsem toho nechal. Spolupráce s Janou byla těžká a především můj tehdejší nakladatel řekl, že by se kniha málo prodávala a že ji nevydá. Asi měl pravdu, protože Jana zaspala dobu a k masovému comebacku a popularitě, jakou měla před svou emigrací, se ani nepřiblížila, natož aby ji předstihla. Kdyby do republiky přijela koncertovat hned v roce 1990 a zazpívala své největší hity, mohla si vybudovat postavení, jaké dnes má Petra Janů nebo Helena Vondráčková. Takto je výstředním exotem, který oslovuje hrstku posluchačů, ale asi jí to tak vyhovuje a je šťastná. Pořád si ovšem myslím, že by si Jana knihu zasloužila. Sice mám dostatek materiálů, abych ji mohl napsat, ale zatím mě neoslovil žádný nakladatel ani sponzor, že by knihu o ní chtěl vydat nebo finančně podpořit. Naděje ovšem umírá jako poslední...

V devadesátých letech jsem Janě vydal i čtyři druhy podpiskaret. Ta poslední s modrými rty vyšla právě ke knize Slavičí osudy a několik kousků jsem si nechal na památku podepsat. Přestože se naše cesty rozešly, věřím, že se jednou potkáme a popovídáme si jako před lety.

Publicista a producent Miroslav Graclík sbíral fotografie herců a zpěváků s autogramy jako chlapec v 80. letech minulého století. Dnes se ke své rozsáhlé sbírce vrací a exkluzivně pro Čerta na koze vybírá a komentuje své exponáty...