Co nejčastěji říkáte svým pacientům?
Zpravidla to, co říkám pacientům tady na odděleních při velké vizitě - snažím se je maximálně uklidňovat, že jejich nemoc není vážná a že se všechno spraví - to co patří k základní psychologii medicíny. Jinak já mám nejvíc pacientů na ambulanci - diabetiků, obézních nebo s jinými metabolickými chorobami, takže těm je v podstatě docela důležité vysvětlit jejich rizika. Od těch rizik se totiž všechno odvíjí - a pak jde o změny životního stylu a dlouhodobou léčbu jak cukrovky, tak i dalších chorob a to jsou nemoci, které se špatně léčí a vyžadují velkou spolupráci pacienta.

Jak se vy staráte o své zdraví?
No, já to říkám i pacientům: nejdůležitější je fyzická aktivita. Kdo je fyzicky aktivní, může mít dobrou prognózu, i když je hodně tlustý. O tom mluví americké i kanadské výzkumy, které říkají, že aktivní tlustý člověk je na tom lépe, než hubený člověk, který nedělá vůbec nic. Snažím se tak třikrát týdně běhat, na podzim chodím na různé běhy a taky se na ně připravuji. Letos jsem ale nebyl asi po deseti letech na Běchovicích, protože mě rozbolely zuby a budu si to muset vynahradit na nějakém jiném podzimním běhu nebo nějakou jinou fyzickou aktivitou.

Kdybyste byl v roli ministra zdravotnictví - s čím byste začal?
To je těžká otázka. Já jsem nikdy v životě ministrem nechtěl být, takže jsem o tom takhle nikdy nepřemýšlel, ale podle mne je důležitá maximální otevřenost. Vědět, co se ve zdravotnických zařízeních dělá, jakou mají kvalitu, v čem dělají chyby atd. Řekněme, že kvalitativní rozdíly v České republice jsou strašné. Tady opravdu existují zařízení s naprosto nesolidní péčí a na druhé straně zařízení, která padají na ústa a dělají pro pacienty všechno. Taková je medicína - někteří jsou preferovaní, jiní nejsou a jsou velice složité vztahy mezi zdravotníky. A druhá otázka je - já mám poměrně pravicový názor - že pacient by měl mít nějakou spoluúčast . Proto říkám, že poplatky nejsou úplně špatné a člověk by měl být motivovaný,aby pro své zdraví něco dělal a byl za ně zodpovědný. Jde spíš o to, jaká by měla být ta forma. Nemělo by to být šikanování sestřiček vybíráním poplatku, ale naprosto nenáročný administrativní proces. Objektivně je jasné, že na některé léky by měl být nějaký doplatek a že by se návštěvy u lékaře měly regulovat rozumným směrem. Cest je určitě mnoho, ale ta, která byla zvolená, je určitě špatná.

Jaké věci vás trápí?
Zub! Ale kromě zubu ...já teď vedu velkou kliniku, máme 60 doktorů, přes 100 dalších zaměstnanců, přes 100 lůžek, obrovské ambulance, to je velký provoz. Ze všeho nás teď nejvíc trápí prostorová stísněnost ambulancí, protože jsme udělali tady v té naší budově III. Interny nějaký prostor, aby mohl vzniknout centrální příjem pacientů Všeobecné nemocnice, důležitá věc - a tím máme na klinice docela problém s místem, protože nemáme kam expandovat. Pacientů máme hodně - diabetologické centrum, endokrinologické centrum, centrum pro hypertenzi a 6 dalších center často s celorepublikovým významem. A velikým problémem jsou sociální lůžka. Představte si, že tady trvale leží 10 % pacientů, které nikdo nechce! To je prostě špatně nastavený zdravotní systém. Nedávno jsem četl, jak nějaký kolega vysvětluje abstraktními filozofickými pojmy, proč jsou LDN v takovém stavu, ale je to špatné hlavně z normálního tržního hlediska. Dokud tady nebudou subjekty, které budou vědět, že na péči o toho starého člověka vydělají a budou tady situace, že máme na interně člověka, který potřebuje takovou péči, jakou je Léčebna dlouhodobě nemocných a oni se ne budou prát o to, kdo se o něho postará, tak je to špatné. Tady prostě chudák sociální sestra volá na vzdálenost stovky kilometrů po nejrůznějších zařízeních - Máme tady tohodle pána...a zařízení si vybírají - tohoto chceme, tohoto ne. Vrchol všeho je to, co novináři z touhy po senzaci napíší, že poměry jsou strašné. Celá tato péče je katastrofálně nastavená. Výsledkem této neutěšené situace je, že nemůžete přijmout akutního pacienta, který to potřebuje, protože na 100 lůžkách leží 10 - 15 pacientů, kteří tady v podstatě být nemají. To je katastrofální situace a největší problém.

Jan Dobiáš