Co nejčastěji říkáte pacientům?
Díky profesorce Raškové jsem měl možnost již ve svých 33 letech pracovat téměř dva roky na Pennsylvánské universitě ve Filadelfii a viděl jsem propastný rozdíl v chování lékařů a pacientů od chování, které bylo zavedeno v té době u nás. Proto jsem tvrdě prosazoval v celém Dětském kardiocentru zásadní změnu chování lékařů k pacientovi. Minulý týden mi říkal majitel restaurace na Cínovci, že se setkal s naším bývalým pacientem, který vzpomínal na to, jaké krásné prostředí a chování k pacientům bylo před 20 lety v Dětském kardiocentru. Zásadou, kterou jsme se vždycky řídili, bylo chovat se ke všem pacientům, jako by to byly naše děti a nespoléhat na to, že si rodiče při vyšetření zapamatují všechno důležité, co jim říkáme o onemocnění, kterým dítě trpí a o možnostech léčení. Proto jsme vypracovali písemné pokyny, které jsme rodičům předávali.

Jak se staráte o své vlastní zdraví?
Za mého mládí ještě nebylo takové, někdy značně naivní a neprofesionální, mediální vměšování do naší zdravotní výchovy a zdravého životního stylu jako je dnes. Byl jsem z tlusté rodiny, a jakmile jsem unikl z maminy hanácké kuchyně plné dobrot, začal jsem dbát na to, abych příliš netloustnul, ale nějakou dietu jsem nikdy nedodržoval. V mládí jsem hrával hokej, volejbal, jezdil na kole, lyžoval, chodil na výlety, ale vždy pouze rekreačně. Situace se hodně změnila od doby, kdy jsem se stal šéfem Dětského kardiocentra. I když času na sportování značně ubylo, tak jsem pořád chodil na výlety, jezdil na kole a lyžoval. Cvičení doma jsem považoval za ztracený čas a bylo mi vždy proti mysli. Nikdy jsem nekouřil, cholesterol jsem měl normální, obezitou jsem rozhodně netrpěl, mírně zvýšený krevní tlak jsem si úspěšně léčil, rodiče netrpěli žádnou srdeční chorobou, a přesto jsem před pěti lety dostal srdeční infarkt. Zřejmě byl příčinou dlouhodobý nepříznivý stres, který souvisel jednak s vedením Dětského kardiocentra a jednak s namáhavými zahraničními cestami a funkcemi v evropském a později celosvětovém výboru dětské kardiologie.

Kdybyste teď byl v roli ministra zdravotnictví - co byste udělal?
Ihned po trochu příliš sametové revoluci jsem se plný elánu pustil do přestavby našeho zdravotnictví. Měl jsem zkušenosti z pobytu v Americe i z práce konsultanta Světové zdravotnické organizace v Asii a byl jsem jmenován tehdejším ministrem profesorem Klenerem za člena Vědecké rady ministerstva zdravotnictví. Nadšení mě však velice brzy přešlo a velký počet ministrů v dalších letech mne přesvědčil o tom, že jsem udělal dobře, když jsem se věnoval pouze vedení Dětského kardiocentra. Postupně jsem o vývoj zdravotnictví ztratil zájem a nakonec jsem byl rád, když jsem odešel z vedení kardiocentra a nemusel jsem počítat, abychom se rentovali. Jsem však pyšný na to, že Dětské kardiocentrum si stále udržuje svoji nejvyšší kvalitu a řadí se k nejlepším na světě. V roli ministra zdravotnictví bych nechtěl u nás, při ještě příliš mladé demokracii a rozhádaném parlamentu, kde nezasedají bohaté osobnosti, které už nebaví dále shánět peníze, ale kde sedí osoby, kterým jde především o to zůstat co nejdéle ve funkci a získat co nejvíc peněz a nezkušeném, nebo příliš zkaženém soudnictví, za žádnou cenu být. Všechny nadšence v této funkci upřímně lituji.

Co byste rád, aby se změnilo?
Přál bych si, aby naše společnost již konečně vyzrála, ale to je v krátkém časovém úseku od sametové revoluce zřejmě příliš brzy. Určitou naději vkládám v dnešní mladé lidi, kteří nepamatují komunistickou diktaturu a nenaučili se v ní různým způsobem kličkovat. Snad se jim podaří najít také uspokojivou cestu i pro naše zdravotnictví.

GAŠ