Jste přední architekt a designér, ale také majitel zajímavé restaurace. Jak vznikla myšlenka vytvořit tento podnik?
To je velmi starý nápad, který byl spíše myšlený si o tom povídat, ale nikdy to neudělat. Povídali jsme si o tom s přáteli - založit podnik, kde bude vše designové, jak předměty, tak i pokrmy a také, kde se tyto všechny předměty dají zakoupit a kde restaurace funguje i jako galerie. Byla i myšlenka, že se dá zakoupit i obsluha, šaty obsluhy apod. (směje se) Bavili jsme se o tom s přáteli jako podnětu a jednoho dne za mnou jeden z nich přišel s nabídkou volných prostor. Zprvu jsem nechtěl, ale později jsem se nechal přemluvit.

Jaká je tedy filozofie tohoto podniku? Opírá se o thajskou kulturu, ke které máte asi blízko ...
Já jezdím do Thajska už 30 let, pravidelně. Thajsko je velmi zajímavá země, jak lidmi, tak celou svojí kulturou. Už jen tím, že je to jediná asijská země, která nikdy nebyla kolonizovaná, byla vždy volná. Víceméně "Thaj" znamená volný, takže v překladu to vlastně znamená volná a svobodná země. Je to na těch lidech tam, s porovnáním s Indií, velmi vidět, kde je taková ta "koloniální" podlézavost, která se pak mění v nenávist, takže toto se v Thajsku vůbec neobjevuje. A pak je to i výraz thajského budhismu, který je podle mého názoru ze všech těch směrů nejpříjemnější. Toto vše se dá shrnout pod krédo, které Thajci mají: chceš-li ve světě kohokoliv změnit, tak se zamysli, jestli nechceš změnit sebe. Takže přesně je to: neměň jiné, ale sebe.

V Praze je řada thajských restaurací, jsou podle Vás skutečně těmi originálními - thajskými?
Myslím si, že žádná z nich není skutečně thajská. Myslím si, že náš podnik je jedinou originální thajskou restaurací. My tady máme thajské kuchaře i obsluhu. Když jsem žil v Amsterodamu, tak jsem měl v sousedním domě thajskou restauraci, která byla vedena rodilým Thajcem, který vystudoval hotelovou školu v Hamburku a velmi tomu byznysu rozumí, pak se vrátil zpět do Thajska a dnes nám dodává informace, stará se o nás ve formě nabídky pokrmů a přípravy, ale hlavně jsme informováni, kde se thajská kulinářská společnost právě nachází.

Co pro Vás znamená gastronomie všeobecně? Jaký k tomu máte vztah?
Gastronomie je pro mě součástí naší kultury, stejně jako hudba či výtvarné umění.

Pojďme nyní k designu. Kde berete inspiraci k Vašim dílům? Jak dlouho trvá dostat ten správný nápad, myšlenku?
Není v tom žádný systém, který by to dokázal charakterizovat. Někdy se stane strašně málo, kdy to člověk dostane ze shora, takže si sedne, vidí to a uskuteční to. Ale většinou je to tvrdá práce, kdy člověk hledá a vzpomíná. Já si myslím, že člověk není schopen něco vymyslet, nikdo nic nevymyslí, protože vždy z něčeho těží, ale ta interpretace z čeho těží, tak ta rozděluje tu aktivitu na více či méně kreativní. Je velice důležité, aby se člověk pohyboval po světě s otevřenýma očima, takže ta inspirace přichází z procesu kolem chování lidí, více jak z předmětů. Dříve jsem hodně těžil ze svých vzpomínek na dětství, například jak jsem chtěl držet hrníček, jak mě to bavilo se dívat přes okraj hrníčku na svět ...

Mnoho umělců inspiruje při tvorbě alkohol. Jaký Vy máte vztah k alkoholu?
Alkohol mám rád, nepiji ovšem vůbec pivo, nepiji žádné tvrdé kořalky, koktejly také ne (směje se), ale mám rád velmi víno. Víno je mi příjemné.

Inspiruje Vás tedy víno?
Dá se říct, že neinspiruje, protože když si hned sednu a něco udělám, druhý den to zahodím do koše. To je to samé, jako když píšete článek a pijete u toho, druhý den zjistíte, že to za moc nestojí.

Vytváříte i velmi extravagantní skleničky na víno ...
(pousměje se) Musím přiznat, že se sommeliéry nejsem moc zadobře. Já chápu, že oni chtějí na různé typy vín, různé druhy skleniček, které nemohou být barevné, které nemohou měnit barvu toho nápoje apod. Toto jsou věci, kterých si moc nevšímám, já zkrátka sklo dělám a už záleží na lidech, jestli si to víno do toho mého poháru nalijí nebo ne. Nejvíce ovšem děláme architekturu, stavíme domy, děláme interiéry, to sklo je takový můj koníček.

Vaříte?
Já vařím strašně rád a každý den. Je to pro mě způsob meditace, já nikdy nevařím podle receptu, hodně si vymýšlím. Umím vařit jen pro mé hosty doma.

Procestoval jste řadu zemí, považujete nějakou zemi za výjimečnou, co týká Vaší branže?
Ano, jsou země, kde věci fungují lépe, je to dáno kulturou a tradicí. Sáhá to i do historie. Třeba Japonsko, kde celý ten minimalismus pochází odtud. V Evropě je to Itálie, kde je ta kultura i v gastronomii, ve výrobních podnicích designérů, které jsou často rodinného charakteru. Oni dokáží mezi sebou spolupracovat, když je zapotřebí, nekonkurují si, ale spíše si pomáhají. Když půjdete v Itálii do restaurace, bude tam rodinná atmosféra a majitel vám bude dlouho vyprávět o jídle, které jste ještě nedostal, což je naprosto úžasné.

Je těžké mít vlastní restauraci jako známá osobnost?
Nevím. Ono to má své klady i zápory. Měl jsem v ulici například i francouzské bistro Šípek, které jsem po roce s radostí zavřel. Takže tam jsem tu zkušenost zažil. Šli tam lidé jak ze zvědavosti a jistým požitkem, tak zde byli i tací, kteří říkali: "Šípkovi ty prachy nedám, to raději půjdu na buřta na Václavák".

(AS)